Od smrti k novému životu 56: Smrt vojína

Po bitvě, když vojsko opustilo pole válečné, je obraz srdcervoucí. Kolik tam možno viděti umírajících, raněných a mrtvých! Jeden z raněných vojínů těžce dýchá, pracuje již k svému odloučení. Neví, co ho tak tíží, bolesti to nejsou, vždyť tuší již jiný svět, ale tak rád by zvěděl něco o svém domově. Čekal toužebně na zprávu, nedošla však, musel do boje, lístky zůstaly nazpět a on přec věděl již od poslední zprávy, že děcko jeho jest na smrt nemocno a proto tak toužil po zprávách z domova. V horačce se chce zvednouti a jíti rychlými kroky domů. A právě v tom okamžiku, když duše jeho byla zmítána tou bolestí a touhou, otevřel se mu duševní zrak, a on skutečně vidí synka a slyší i jeho hlas:

„Tatíčku, jsem zdráv, vrať se jen, vrať!“ Vidí vše zcela určitě, jeho odloučená duše byla doma, v jeho světničce, kde zjevil se jeho dvojník. Zmizel však dvojník ze světničky a synek odpočívá klidně. Přišel potřebný spánek, na který lékař čekal jako na vykoupení děcka z choroby.

Vojín přišel pak k sobě – jest pevně přesvědčen, že synek se mu uzdravil, a s touto myšlenkou umírá s úsměvem, a odcházející duše jeho pevně si umiňuje, že bude bdíti nad zdravím drahého dítěte.

Uzdraveno bylo dítě touhou otcovou. Intensivně vyslaná myšlenka neminula se cíle; člověk neví sice, jak prospěje, to řídí Bůh, ale ušlechtilá touha vede vždycky k dobrému výsledku.