Od smrti k novému životu 59: Smrt na bojišti

Vidím nad bitevním polem šedý mrak, z něhož vybavují se astrální těla padlých vojínů. Celý roj duší vznáší se nad bojujícími. Pozoruji výraz ve tvářích astrálních těl, porovnávám jej s výrazem mrtvých těl a snažím se vystihnouti podobu. Podoba je přesná, ale jiný, krásný a radostný výraz mají tváře duší, kdežto tváře mrtvých mají výraz hrůzyplný a rozervané rysy. Hledím-li však chvíli upřeně do jich tváří, vidím, že obličej vojínův nabývá podoby duše jeho. Vidím pak zcela jasně, že se výrazu duše přizpůsobuje a soudím z toho, že prchající duše utišila vše, co vojína bolelo a když se úplně odloučila do těla, zůstal na tváři mrtvého posvátný klid.

Tak uvažujte vždy, hledíte-li do strhané tváře umírajícího a věřte, byť i sebe více trpěl, že smrt za okamžik vyhladí vše a poslední hodinka jeho přináší mu již krásnou předtuchu té největší blaženosti. Duše zachová věrnou podobu těla, ale jest krásnější než tělo, ovládané vášněmi.

Celý roj duší splývá nyní v jedno. Některé ještě se zdržují blízko své schránky a ji pozorují, protože duše pociťuje ještě sympatie k tělu svému. U některé duše dokonce trvá touha vrátiti se k tělu, ale jen z té příčiny, aby sdělila mu pocit blaha, které nyní prožívá. Chce mu sděliti, že je tak nesmírně šťastna a že ji dojímá bolestně, že nesdílí pocit blaha s ní. Ani jedna duše se neodloučí, aby neprojevila ještě sympatie své tělesné schráně, se kterou byla spojena.

Boj ukončen, mrtvoly pohřbeny, vše zmizelo a jen zpustošení označuje místo, kde bylo bojováno. A přece se duše padlých ještě nad bojištěm zdržují, poněvadž síly jejich těl zůstaly ještě nad místem tím, a poutají je k němu. Pozoruji však, že duše již počínají blednouti, podoba jich jaksi mizí, oko jejich hledí bez porozumění a duše jako bez života vznášejí se nad polem. Vidím pak, že se stávají stále bledší a bezvýraznější, mění svou podobu a brzy zdají se jen jako mlhou nebo obláčkem, až i ta mlha se znenáhla ve Vesmíru ztrácí.

Mnohý by si myslil, že duše lidská se rozplynula a že ztratila se jako krůpěj rosy ve Vesmíru. Tomu však tak není, neboť vzhlédnu-li výše, vidím, že v tom beztvárném stavu svém prošly duše jistou sférou, ale pak opět počínají se soustřeďovati jejich fluida a duše vcházejí do posvátného klidu, kde je nižádný zrak sledovati nemůže. A po čase, když opět znovu se zrodí, jako duchovní bytosti a vyjdou z posvátného klidu, počne teprve jejich vědomí pracovati a duše jsou připraveny ku přijímání duchovní posily, poučení, by mohly pochopiti věčnou blaženost.

Vše na tomto webu pod odkazem Historie/Nový život