Od smrti k novému životu 60: Na bojišti. Vidina

Jsem nyní na bojišti a pozoruji krutý boj, který srdce všech věrných Slovanů rozdírá. Nebudu vám líčiti hrůzy bojiště, nechci, aby něco neblahého vstoupilo v mysl vaši v tomto okamžiku věnovaném drahým mrtvým.

Leží tam v prachu tolik ubohých těl našich drahých, tolik nadějí matek. Nastává šero, a nikdo nepřichází, aby odstranil mrtvoly a ošetřil raněné.

Pozoruji nyní duchovním zrakem, jak přichází bílá postava s otevřenou ranou na čele. Otevírá oči, rozhlíží se kolem sebe, a vidím, že někoho hledá.

Pochopuji, že je to duše vojína, který padl v tomto boji a která vznesla se vzhůru. Nemá však pokoje, něco utkvělo v mysli její a to táhne ji dolů; obchází těla, dotýká se jich, a její blízkost jest jako osvěžující vánek pro trpící bratry.

Pomoci nemůže, obchází jen těla jejich a touha její stále dál a dále ji vede; již pochopuji co hledá, a převádím myšlenky její ve slova:

„Kde najdu bratra svého z nepřátelského tábora, jemuž jsem odepřel doušek vody, když chtěl svlažiti své horké rty? Zemřel vedle mne a já mohl přece tak snadno jen ruku svou vztáhnouti a přitisknouti láhev svoji k jeho suchým horečnatým retům. Prosil mne tak úpěnlivě cizí řečí, která mi dříve byla protivnou – a já proto odvrátil se od něho a pomyslil si: „Vždyť to jest prokletý Turek, a já mu mám přispěti?“

Trpěl jsem velice, ale přece jsem zaslechl v jeho posledním vzdechnutí, jak slaboučkým hlasem pronesl: „žízním.“

Jak litoval jsem pak svého jednání a jak těžko jsem umíral, protože stále slyšel jsem až do posledního okamžiku svého ten jeho poslední vzdech „žízním.“

Pak teprve jsem pochopil, že je také bratrem mým a že se sejdeme spolu tam u toho věčného pluku, kde není rozdílu mezi jeho příslušníky a kde vládne jen láska.

Brzy pozbyl jsem vědomí a nyní již vím, že jsem zemřel, ale nemohu, nemohu zůstati ve výši, dokud nesvlažím rty umírajícího bratra.“

Pozoruji, že ho opět hledá. Náhle zaslechne šepot „žízním,“ v okamžiku stojí u vojína a dívá se na něho. „To není on, to je jiný Turek, ale také bratr můj a proto za něho, za onoho mrtvého, svlažím rty tohoto ubohého bratra.“

Chce vzíti láhev, která vedle vojína leží, láhev plnou nápoje, chce ji zdvihnouti, ale nemůže, ruka jeho prošla lahví jen jako pára.

„Ó, kde najdu pomoc, kdo zvedl by láhev? Nikdo zde, jen mrtví a umírající.“

A přece, jeho duchovní zrak vedl ho dále, až setkal se s výpravou, která přišla ošetřovati raněné.

Kéž by mohl mluviti, upozornil by na raněného mladou sestru ošetřovatelku, která obětavě, nehledíc, zdali ubozí jsou jinověrci, spěchá je ošetřiti.

Snažil se vniknouti jí slova, upozorniti ji, avšak sestra nechápe. Jak by ji to jen mohl sděliti? Líbá ji na čelo, až sestra pocítila jakési zavanutí a pozvedla zrak. „Bože, zdá se mi, jako by někdo volal. Slyším, slyším znamení.“

A skutečně opodál u raněného vojína zazvučel kámen, neboť kamene dotkla se ruka duše vojína, kámen vydal zvuk a sestra pochopila: „Boží znamení“ a již spěchá tam, hledí do kalného oka raněného, podává mu láhev, kterou ubohý jedním douškem vyprázdnil a vzhlédne očima plnýma díků a proseb k sestře.

Ošetřovatelka poznala ihned, že pomoc dosud možna, obvázala rány jeho a tak mu život zachovala.

Duše vojína stála oddaně při milosrdné sestře, její postava se zjasnila a duše pronesla. „Díky Bohu, díky Jemu Nejvyššímu, že umožnil mi odčiniti tímto způsobem vinu mou.“

A duše v jasu a v září vznáší se vzhůru.