Od smrti k novému životu 61: Na hřbitově

Dnes mne vede Mistr náš zvláštní cestou. Jsem na hřbitově.

Jde-li člověk na svaté pole s myslí zbožnou a chce-li se modliti za duši drahou, za duši v očistci, přeje jim „světlo věčné nechť jim svítí“, a vkročí tam zcela klidně.

Je-li však silně vzrušen, na příklad velkou bolestí nad ztrátou milované bytosti, mohou se mu projeviti vnitřní síly, aniž by tušil, že je v sobě má.

Vysvětlím vám, co takový člověk, který se do duševního stavu může nevědomky uvésti, při tom asi vidí:

Hle, opuštěná dívka klečí na jednom z rovů. Nedlouho tomu, co pohřbili do něho její matku, jedinou její útěchu, jedinou radost a útočiště. Nemodlí se, jako se asi dítě modlívá, za matku, nýbrž reptá vzrušeně proti Bohu, proč ji učinil tak bídnou, proč jí opovrhuje a proč jí vzal matku její.

V té roztrpčenosti projeví se v jejím těle síla a dívce se zdá, že náhle vidí státi matku svou u chudičkého dřevěného kříže. Leká se a nevěří zraku, není-li to snad přelud fantasie její? Avšak duše matky nemizí, stojí, zvedá ruku a hrozí jí.

Co se to děje? Jak je to možno, že viděla sovu matku? Chce vzkřiknouti, nemůže však a necítí ani svých orgánů, protože právě jest v duševním stavu a neví, jak by se mohla z něho dostati. Cítí jen hrůzu, když jí matka hrozí, a chvějíc se poděšeně rozhlíží se kolem.

A hle, u jiného rovu sedí děcko, malý andílek, a trhá kvítí na hrobě. Dívka děsí se opět, ale dítě obrací se k ní a usmívá se na ni. A dívka vidí zase, jak z hrobu vztyčuje se postava, kráčí kol ní, obchází rovy, blíží se ke kostelu, pokleká na první stupeň a spíná ruce k modlitbě.

Vidí i nad jiným rovy jakousi páru, která chvěje se, podobna jsouc podstatě lidské.

Dívka neví, jak by unikla těm hrůzám, chce vstáti, nemůže však ani pohnouti bezvládnými údy svými. Odkud naděje se pomoci?

Počíná se modliti a modlí se vroucně, aby Bůh zbavil jí těch kouzel, aby matce dal klid, i těm všem ubohým duším, které nemají v hrobě pokoje.

A byla to právě ta její modlitba, ty slzy, a vroucí její cítění, jež učinilo zázrak, že dívka procitla opět. Zdá se jí, jako by se jen probudila ze spánku, který ji děsil. Nevidí již matky, ani dítěte, nic než tiché rovy, kvítí a věnce.

Člověk, který jest jasnovidným anebo uvedl se v duchovní stav, pochopí, proč se tak děje, a ví, že nemůže se tak díti při starých rovech, nýbrž že jen rovy čerstvé prozrazují známku života toho, kdo v nich dříme.

Nemyslete, že by trpěl onen zjev, že by trpěla matka, která dceři hrozila, nikoli, nehněvala se, netrpěla, protože to byl jen mechanický pohyb, který se ještě chvěl v duševní její podstatě. I to dítě, jež trhalo kvítí, činilo tak jen ve své etherické podstatě, ale duše jeho dlela daleko. Jsou to jen reflexe z tělesného cítění a modlitba za zesnulé prospěje všem.

Upněte proto svou mysl a proneste vroucně: „Pokoj, mír a klid. Světlo věčné nechť jim svítí.“