Od smrti k novému životu 62: Je pohřbení těla v zemi a zetlení jeho vhodnější pro duši nebo kremace?

Co mrtvé jest, toho není možno již vzkřísit a ani Kristus sám mrtvého nevzkřísil, protože Bůh vydal zákon, co mrtvo jest, že prosto života. Přece však vzejde život i v tom mrtvém těle, jež dá povstati nesčetným životům, umožňujíc rozkladem svým, aby zárodky v těle dlící mohly se vyvinouti. Jim tedy posloužíme, když tělo v zemi setlívá, ale i spálením vzejdou podmínky k životu, v atomech rozlétnuvších se do vzduchu, a v popelu, který nebyl zničen. Zárodek života je obsažen ve všem, vždyť – kdybyste popel z mrtvého těla nevložili do země, kde by mohly vzklíčiti nové životy, nýbrž vhodili jej do moře, počnou se vyvinovati zase jiné zárodky v něm skryté. A kdybyste jej do urny vložili, i tam v popeli spočívajícím zdánlivě po leta v klidu, nastal by život malých, nepatrných tvorů (mikrobů), které již na to čekají a jimž tento vývoj byl určen. Vše, co Bůh stvořil, je nezničitelno, a jen se přeměňuje.

Tážete se však v srdci svém, zda setlení těla či kremace jeho je prospěšnější duši vaší při odloučení. Duši je to celkem lhostejno, jako je asi lhostejno žíznivému, podáte-li mu čerstvé vody v číši křišťálové nebo jen v nepatrné hliněné nádobě. Jen ta voda je občerstvením, po němž toužil. Tak i duše naše, když opouští tělo, raduje se a plesá doufajíc, že opět duchovně prohlédne. Svou schránu má před svým zrakem jako představu a myšlenkovou silou svou je s ní spojena vždycky, ať již mrtvé tělo je v hrobě, v moři nebo žárem proměněno v prach a popel. Duše vidí a cítí to tělo tak, jako jí dříve sloužilo, jsouc prostředkem k životu pozemskému.

Je-li však duše slabá, a podléhá-li světským touhám a vášním, je připoutána stále na tuto představu. Myslí: Jsem dosud člověkem, který užíval radostí života, oddával se svým vášním, těšil se nahromaděnými poklady a uplatňoval svou moc na zemi. Ty myšlenky jsou to, jež duši k hmotě poutají, ale hmota tam nemá nad ní již žádné moci.