Od smrti k novému životu 66: O inkarnacích

Poučím tebe o inkarnaci, o postupu vtělení, jak jeví se jasnovidci.

Duše vznáší se ve sférách jasného ovzduší, nabyla duchovního vědomí, pozoruje a poučuje se. Vidí vyšší a čistší sféry a slyší i zvuky pokročilých a vnímá vědomě poučování a zasvěcování do svatých pravd, avšak svým duchovním tělem nemůže se k nim pověsti; touží po vzletu, nedostává se jí však schopnosti hodnoty.

Uvažuje, co jí vadí, pátrá, zkoumá, poučuje se – opět působením duší pokročilejších – až vystihne, kde a jaké síly jí třeba ke vzletu. Prostě a vám srozumitelně řečeno: Vzdělává se v oné říši, tak jako asi vy na své fysické úrovni, a snaží se zdokonaliti.

Pozná delším pátráním, že nastává vhodná doba k inkarnaci, hledá přiměřené poměry, kde a ve kterém těle by mohla nalézti příhodné podmínky k dosažení potřebných sil a kde by se jí nekladly překážky. Zdali rodina, do které chce vstoupiti, žije v dobrých hmotných poměrech nebo je-li inteligentní, jest jí zcela lhostejno; toho si teprve váží, až se vtělí, neboť pak teprve nabývá pochopení pro lidské radosti, žalosti nebo bídu. Tedy pravíme-li, že si duše vědomě volí dobu, místo a poměry pro svou inkarnaci, nemyslíme tím, že snad vědomě se chce státi šťastnou nebo bohatou či chudou, krásnou nebo šerednou, dobrou či zlou. Její vědomí směřuje pouze k poznání prospěšných duševních sil, kterých v inkarnaci nabude. Pro ostatní světské poměry nemá pochopení, nemá vyvinutého smyslu, jako ho v těle nemá pro pochopení duševní.

Chce-li se tedy duše inkarnovati, musí odložiti jisté částky, jisté síly, aby jí bylo možno vtěliti se, vstoupiti do těla hmotného, přibírání hmotné částky na sebe a státi se člověkem. Říkáme-li, že duše si připravuje již ve vyšší úrovni své životní podmínky, svůj fysický obal, myslíme tím, že vyciťuje svou podstatou síly sobě příznivé.

Podotýkám, že člověk psychickými silami nadaný, má děkovati za tuto možnost své duši, která se nevzdala úplně všech sil, spíše podržela něco z oné duchovní součástky, kterou mohla dojisté míry míti a přece vstoupiti do hmotného těla. Tím prozírá její duchovní podstata a člověku jest možno vyvinouti sílu tu do velké míry a spojovati se tak s duchovními bytostmi, a to na základě oné podstaty duchovní v nitru svém.

Ptáte se, proč nečiní tak každá duše stejně a neposkytuje tak svému fysickému tělu možnosti, propouštěti ji jaksi na svobodu?

To není duši tak snadným, poněvadž nemůže věděti, zdali celá povaha její budoucího lidského „já“ tomu bude přízniva. Nezapomeňte, že duše, než se vtěli, necítí se člověkem, neboť vědomí lidských vášní nabude teprve vstupem do hmoty, ve které tak dlouho pobude, dokud nepřibere oné síly, která jí byla potřebna. Jakmile jí však dostatečně nabyla, nepoutá ji již nic na hmotu a proto ji opouští. Hmota nemá moci, aby udržela duši. Tím možno vysvětliti dobu určenou člověku k životu.

Někdy duše nabude velice brzy scházející jí síly a opouští záhy tělesný obal. Někdy opět vidí, že může poznati více jí prospěšných sil a zůstává, trpí a strádá jako člověk dále – jest si však vědoma prospěchu. A proto tak časté vtělování, poněvadž tolik oné fluidické síly duše potřebuje ke svému vzletu.

Pak teprve nastává duši inkarnace na jiných, pokročilých planetách a duše se tak stále výš a výše vznáší a blíží onomu centru, ze kterého vyšla – blíží se Bohu.

Do jaké blízkosti se dostane, ví jedině On – Bůh sám.