Od smrti k novému životu 67: Tři inkarnace

Poznali jste, jak různé jsou cesty každého jednotlivce. Z toho můžete souditi, že vše děje se dle určitých zákonů a dle nutnosti, že i duše malého dítěte nezůstane nepovšimnuta od vysokých bytostí, které vykonávají vůli Nejvyššího a že odchod její jest jen přechodem do věčné blaženosti.

Vždy, když duše nastoupí svou pouť pozemskou, jest její cesta již předem vytknuta a nepřipouští velkých změn.

Vstoupí-li děcko do poměrů chudobných, kde mu stanovena malá míra radostí a kde údělem jeho jen hlad a neláska, litujete děcko a přece je duše jeho již tak vyspělá, že hledí na své utrpení jen jako na nějaký sen, - a projde-li krutým bojem života a klesá vysílena pod tíhou osudu, plesá a šeptá v odletu:

„Jak zjasnil se můj vzhled.“

A zrodí-li se duše v okolí láskyplném, kde poznává jen lásku matčinu, otcovu a lásku všech milých kol sebe, a roste k radosti všem – jaký rozdíl proti prvé duši. A přece i duše tato, když vznáší se k Bohu, šeptá: „Jak velice zjasnila se má podoba.“ Prvé duši byl určen k její očistě trpký život a druhé duši jen láska. Potřebovala tolik lásky, by duše nyní jasná vznést se mohla vzhůru jak ranní, sluneční paprsek. Setkaly se s duší ubohou, podaly si ruce a pravily: „Zapomeneme na vše, jen ne těch, které jsme milovaly.“ – A obě byly plny lásky i ta, která spokojila se jen s trochou lásky a stejně si ji vážila i duše druhá, bohatá láskou všech.

Chci vám ještě předvésti obraz z dávné minulosti duše jiné: Byl velmožem, ale jsa vládcem samostatným všeho kol sebe, zapomínal, že duše jeho musí jednou klásti účty ze života, až bude státi před branou věčného světla.

Měl mnoho otroků, neviděl však v nich duší, nýbrž pohlížel na ně jen jako na svůj majetek a proto nešetřil ani životů jejich. Byl bohat, neobmezeným pánem a bylo mnoho těch, jimž mohl klásti nohu svou na šíje jejich. Byl šťasten od mládí svého a šťasten i v poslední hodince své.

Vidím další obraz, - je to opětné vtělení tohoto samovládce.

Jest nyní ubohým mrzákem. Tělo jeho znetvořeno, protože veškeré rány, které zasazoval dříve svým poddaným, staly se vředy a jizvami a zmrzačily jeho tělo. Veškerá námaha a nelidské týrání ubohých působilo nyní na něho tak, že sotva mohl se hnouti z místa.

Neměl nikoho, kdo by ho ošetřoval, těšil a živil; žil jen z toho, co soucitná duše mu podala, nebo vybíral z odpadků své sousto a dělil se o ně s němou tváří. Byl velice ubohý, nešťastný a žil tak ode všech zavřený až do posledního dechu svého v těchto svízelích.

Duše jeho však netruchlila, nýbrž jen prosila: „O, Bože, Ty Moci Nejvyšší, ponech mne ještě dlouho v těchto útrapách, abych zjasnil se utrpením tímto, a radostná bude vzpomínka má na tuto inkarnaci a vymaže z mysli mé upomínky předchozího mého vtělení. - - - A ještě jeden obraz, další vtělení oné bytosti:

Pozoruji vážného muže; zabývá se písmem, čtením a poučováním mládeže. Jeho život je klidný, naplněný láskou k mládeži a on hledí stále ducha svého povznášeti. Přichází mu tušení něčeho, co jest nad námi. Svítá mu z dáli pochopení věčného řízení Božího. Čte prosté znění, mysl jeho však chápe, zcela jinak, tak neobyčejně vysoko a nadpřirozeně krásně, že se mu zdá, že celý život nestačí, aby dospěl k poznání. Neodvrací ho to od dalšího působení při výchově mládeže. A když umírá, kotví v jeho duši nesmírná touha: „Chci více zvěděti, chci poznati řízení Boží.“ To utkvělo v duši jeho, a když mohla přehlédnouti své inkarnace, pravila: „Radostí, utrpením a činností ve prospěch jiných kráčel jsem vzhůru a duše má se zjasnila!“