Od smrti k novému životu 68: O vtělování se významných a mohutných bytostí

Vlastní naše jádro – jiskra Boží – se vtěliti nemůže, jest pevně vázána na určitou dráhu, jakousi rotaci kol onoho neprojeveného Centra, ze kterého vyšla. Vtělí se pouze jisté fluidum, paprsek jeho, jak bychom asi onu etherickou podstatu pojmenovali.

Vtělení silné Duše děje se s velkou intensitou. Již tehdy, když blíží se úrovni fysické, přecházejí fluida, která s velkou výbušnou silou šlehají z něho jako jiskry do etherického obalu velkého množství bytostí, které spějí právě ke vtělení. Tak předcházejí vždy bytosti velkého významu, které jsou schopny jí porozuměti a připravují jí cestu.

Také Duše sama, která sestupuje, vysílá stále ze sebe v jakési duchovní erupci přesilu své mohutnosti a také ovlivňuje své současníky. Tak vždycky, když mocná Duše se vtělí, žije již více osvícených lidí, kteří přijímají a šíří její učení nebo hlásají její mocné vlivy.

Děje se tak s každou duší při jejím vtělení a to v poměru k síle jejích duchovních fluidů. Silné ego vždy ovlivňuje množství jiných při svém vtělení a jiskry z fluidů jeho nepůsobí jen na duše právě se vtělující, nýbrž i na duše již vtělené, a naleznou-li příbuznou sílu v člověku, povzbudí a sesílí ji k činnosti.

Tak je tomu též i s inkarnací bytostí, které jsou naplněny, či spíše obklopeny mocí zla. Tato ega šíří při svém vtělení kol sebe zlo a vliv toho je na příbuzné inkarnované duše zhoubný, protože vyvolá v lidech zlé síly, jež vejdou v činnost.

V duchovních sférách jsou však hierarchie duchovních bytostí, velice pokročilých, které řídí a upravují dráhu bytostí lidských k jich vtělení a vyvinou velkou činnost, aby mírnily účinky zhoubných sil. Přivádějí tyto duše do blízkosti velkých duchů, čímž je postaví pod jejich vliv, tak že je zlý, nepříznivý účinek v stálé záměně.

Pozoruje-li vidoucí sestup těchto bytostí, pozná ihned dobrý či zlý jejich účinek na bytosti fysické pláně a může předvídati následky a z nich budoucí události jak ve společenském životě, tak i v dějinách a i v živelných pohromách, protože i na ně má inkarnace mohutné zlé bytosti vliv.

Nyní (1916) jest právě doba, kdy se mají vtěliti ega inkvizitorů, jichž karmou je mocná síla zla, jejíž účinek jeví se v množství zločinců zcela neodůvodněných a mimo to i v množství sebevražd.

Vzájemná a přirozená pomoc se však i zde vyskytuje, protože duše těch osob, jež zahubeny byly v inkvisici, sečkávají a vlastní inkarnací, popudem plynoucím z příbuznosti vztahů k době a k duším samým. V duchovní říši duše tyto zmohutněly a je jim proto možno mírniti jak osud znovuvtělených, tak i zhoubný jich vliv na příbuzné síly.

V duchovním životě jest jen pocit lásky a konání z lásky, tedy nemožná odplata zla zlem. Tam jest pouze snaha činiti dobro, a bytosti duchovní reagují jen na dobro a na lásku ve svém duchovním složení.