Od smrti k novému životu 70: K novému životu

Lidské já nemůže zvoliti si rodinné poměry, do nichž se má zroditi ve fysickém světě, vždyť v duchovní říši vidí jen duchovní éther, který ho neodolatelně přitahuje dolů do étherické tělesné schránky a netuší ani hrubé hmoty fysické.

Nejdříve jest se mu vtěliti, a pak teprve ji pochopí; ale pak také není mu tak hrozno, odíti se jí, jak by se mu zdálo v duchovním světě.

Vždyť by mu bylo nemožno sestoupiti, kdyby mělo viděti, co vidí fysický zrak, kdyby mělo pociťovati, co cítí fysické srdce! Nevyzpytatelné řízení Boží zakrývá duši tento těžký pohled.

Vůdce stojí při něm a praví: „Dosti jsi již pozoroval étherickou onu hvězdu, kam kdysi v budoucnosti vstoupíš, ale dosud nenadešla tvá doba. Obrať zrak svůj a pojď, ještě mnoho toho, co máš zde zvěděti!“

Plují dále a výše, přicházejí do velkého víru, jasu a hudby. Lidské já touží po tom, aby uzřelo ještě jiné, vyšší bytosti duchovní a praví:

„Chci se radovati se všemi, vždyť prochvívá mnou vír takových blažeností, že netušil jsem nikdy, že by duše moje něco podobného zažíti mohla!“

Vůdce praví: „Víš co znamená touha tvá zvěděti ještě více? Já mohu se vznést do oněch sfér, tobě však je to dosud nemožno. Až sem stačí tvůj duchovní vývoj, avšak vyšší sféra je ti dosud uzavřena!“

Lidské já se táže: Co činiti mám, abych dosáhl takového stupně, abych mohl vkročiti s tebou do této blaženosti? Pocítil jsem dosud jen záblesk této blaženosti a jen slabé tušení mám o tom, jakou asi blaženost dovoluje pociťovati vyšší sféra těm, kdož smějí do ní vstoupiti.“

A vůdce vysvětluje: „Chce-li duše tvá jednou se mnou tam vkročiti, musí se opět ponořiti do hmotného světa oné planety, kterou jsi pozoroval a tam znovu získávati životní zkušenosti, tříbiti svou duši a síliti ji překážkami, jež se jí budou stavěti v cestu. Teprve pak, až se opět odloučíš od hmoty této planety, bude ti možno postoupiti výše.“

„Jsem ochoten podniknouti vše, co přinese mi možnost vzestupu!“

„Vzpomeň však, že opustíš stav duchovní blaženosti a přijmeš na sebe opět bol, zármutek a vášně lidské! Jsi ochoten to vše opět prožíti?“

„Nevím, jak tíží bol a jak zhoubně působí vášně, nevím nyní vůbec, co to asi jest, a jen tuším, že to je něco hrozného, aniž bych toho v tomto rozkošném stavu mohl pochopiti.“

„Ano, zde není možno pochopiti to, co očekává duši, sestupující k novému zrození, ale jenom vůli třeba míti, chtíti výše a míti odvahu vzdáti se všeho, co zde cítiš, vidíš a v čem zde jsi.“

„Chci se všeho vzdáti a s tebou i na čas se rozloučiti, jen abych s tebou opět jednou mohl zůstati spojen a stoupati výše.“

„Blaze tobě, že svobodně volíš! Je to velký stupeň pokroku, kterého dosáhla tvoje duše, stupeň odříkání se všeho pro vyšší cíle. A nyní loučím se s tebou a jinou silou sděleno ti bude vše, co čeká na tebe. Buď s Bohem!“

A lidské já odpovídá plno důvěry a odhodlání: „S Bohem a na shledanou!“ a hledí za vůdcem svým, jak ztrácí se jeho zrakům a marně naposledy rozpíná svou touhu za ním---

Pak obrací se zpět, dolů, k oné hvězdě, kde čekají naň jemu ještě neznámé úkoly a zápasy.

Vidím opět, jak pluje zářícím etherem. V jeho nitru plane oheň a vím, že to jeho touha po dokonalosti.

Ale duchovní jas kolem něho pozbývá již proň lesku, neví již ani, že vůdce ho opustil, nepozoruje duchovních bytostí a jen pluje etherem sám a oheň, který mu z nitra plane, jest mu vodítkem.

Přichází do sféry, kde vidí bytosti sobě podobné a pochopuje, že plamen z nich vycházející jest touha, i spojuje touhu svou s touhou jejich!

V okamžiku, kdy si ji uvědomil, přistupuje k němu jasná bytost vážného vzhledu. Ostatní bytosti mizí a on stojí sám s onou zosobněnou silou. A hle, poznává, že jasná ta bytost jest mu již dávno známa.

Počíná se mu jako v mlhách vybavovati vzpomínka, že ho již kdysi provázela duchovní sférou a praví:

„Stojím před tebou a toužím následovati tvého vedení.“

„Dobře jsi volil, že svobodně mne chceš následovati. Víš však, kam tě mám uvésti?“

„Vím, je nutno, abych nyní opustil duchovní blaženost a šel dále cestou života, a proto s důvěrou půjdu s tebou, kamkoli mne povedeš!“

A ochranná bytost obklopuje svými fluidy lidské já, takže jí nevidí, nýbrž jen ji pociťuje, neboť aura bytosti této objímá celou jeho podstatu.

Prošli vrstvou, která znamenala vzpomínky a vstupují nyní ve sbor duchovních bytostí čistých a jasných, ale již mnohem lidštější podoby nežli ony, které je obklopovaly ve sféře vyšší.

Vidí je a slyší a rozumí všemu, co se zde díti má. Pozoruje, že každé ego má po boku podobnou bytost jako on, která připravuje duši k odhodlanému kroku; chápe, že se děje s nimi něco zcela zvláštního.

Nyní počíná sféra, v níž jsou, se chvěti a lidské já pociťuje, že vše přichází do intensivního vlnění.

Dlouho trvá, než je s to, aby pochopil tento svůj nový stav.

Pak ztrácí vědomí.

A veškerá ega, jichž množství je nedozírné, zůstávají před mými zraky jako strnulé sochy a cítím, že tento jejich stav bude dlouho trvati.

Strážné jejich síly však splývají v jeden celek tak, že zřím z nich jediný etherický oblak; nyní opouštějí duše v jich strnulém stavu a sestupují jediným proudem dolů k fysické planetě a ponořují se stále hlouběji do astrální úrovně, vždy blíže naší zemi, připravujíce tak duším sestup a pojí své výchvěvy s oním ovzduším, se kterým se ego spojiti má na fysické pláni. Dlouho zkoumají, dlouho jako vír krouží kol určitých bodů oné planety; pak opět pozvedají se vzhůru, čistí ovzduší a zdá se mi, jakoby zanechávaly za sebou zářící dráhu, která je však tak jemná, že můj duchovní zrak sotva ji dovede postřehnouti. Fluidický oblak vznáší se pak výše a výše.

A co zřím v této vyšší sféře?

Onen ucelený proud ochranných bytostí pozoruje a zkoumá jakási světelná fluida, zářící výchvěvy nebo jakési etherické částky. Rozvíjejí je, zcelují a opět rozdělují. Fluidické výchvěvy zůstávají kol oné světelné dráhy, po níž ochranné síly vznášejí se vzhůru a vcházejí do oné sféry, kde jsou bytosti lidské ve strnulém stavu. Zde se pak ochranné síly ucelují a z velkého oblaku vybavují se nyní jednotlivé ochranné bytosti a každá stojí nyní opět ve své formě vedle lidského já, svěřeného její ochraně.

Pozoruji jedno z nich, jak pluje pod ochranou svého vůdce opět v jiné sféře, jež jest plna jasu, plna modravého světla.

Lidské já procitlo a prosí: „O vůdče můj, cítím v sobě touhu, tak rád bych někoho oblažil, jsem si vědom, že jest jiný ještě svět, kde bych mohl dlíti a působiti. Tak nevýslovná touha mne jala, veď mne dále, chci míti ještě jinou schránku, chci také jinak působiti, než mohu zde v duchovní sféře.

Někdo mne volá, někdo po mně touží, spějme tam, spějme do onoho neznáma, které mne tíží a přece tak láká mocí nevýslovnou!

Tu odvětila ochranná bytost: „Nyní teprve dospěl jsi k pochopení, že se máš vtěliti a ponořiti se do hmoty. Toužíš po obalu, který si můžeš vytvořiti sám. Vzmohl se v tobě tvůrčí princip v tak velké síle a moci, že tě přitahuje k zemi.“

Pozoruji, jak se lidské já připravuje dále k svému sestupu a jak ochranná síla je poučuje, co pozemského má přijmout.

Stojí před svou ochrannou bytostí, která má úplně lidskou podobu nadpřirozené velikosti a která je poučuje, co má přijmout k svému prospěchu.

Ego naslouchá a pak praví: „Vysvětli mi, co jest lidská bída, lidské utrpení a bol?“

„Nemožno mluviti v duchovní říši o bolu nebo o radosti lidské. Bolu bys nepochopil a radost zdála by se ti nepatrnou oproti blaženosti, kterou jsi pociťoval v říši duchovní a přece bude i tato lidská radost blažiti tvou duši! Pochopíš, že na fysické úrovni vše jest klam, a přece toužíš sestoupiti dolů!“

„Toužím stále víc a více, neboť tuším, že otevře se mi pak sféra blaženosti, která jen jako jasný paprsek padla do mé duše.

A proto pojďme již, spějme dolů. Veď mne, vůdče můj, nelekám se ničeho, ničeho se nehrozím, na nic se netěším, jen stále mám před sebou záblesk neskonalé blaženosti, který utkvěl v mé duchovní podstatě. A tento paprsek mne bude provázeti celou poutí pozemskou a síliti mne v boji a utrpení!“

Lidské já počíná nyní úplně ztráceti vědomí a jen matně, jako šedý stín pohybuje se před svým vůdcem.

Vidím však zcela zřetelně, jak v tomto matném stínu kmitá se jasný bod jako plápolající plamének. A nyní ve tmě a úplném šeru klesá provázeno vůdcem do zemského ovzduší a sleduje při tom onu jemnou dráhu, kterou dříve vytýčily ochranné bytosti.

Fluida zvláštních forem připojují se k šedému stínu, lidské já tím dále klesá – jeho vůdce je zahaluje a chrání. Je mně ho tak neskonale líto, neb vím, že tato fluida, jež v sebe pojal, jsou jeho karmické závazky z minulosti.

Byly to síly, které při dráze jeho vzestupu zůstaly tkvěti v nižších sférách a když lidské já při svém sestupu do hmoty vstoupí do jejich blízkosti, přimknou se opět k němu magnetickou sílou, takže po prvé pocítí vliv hmoty a zachvěje se.

Některé z těchto fluidických forem, z těchto karmických sil zůstaly však již opodál, ztratily svou přitažlivost a nyní rozplývají se ve světlé nitky, jež se nesou vzhůru.

Zajisté, že lidské já v duchovní říši sprostilo se onoho vlivu, kterým by tyto karmické síly mohly býti opětně připoutány.

Jiné z těchto sil přiblíživše se k němu, zjasnily se a připjaly se k němu jen jako jasné proudy. Tyto byly zčištěny vlivem myšlenek doléhajících mocně na ně z fysické úrovně, snad modlitbou anebo okultním nějakým působením. Lidské já však neví, ani netuší, že přišlo v první dotek s hmotou, a pluje bezvědomě dále.

Poznenáhla blíží se k úrovni země a vznáší se ochrannou silou svou zcela blízko příštího svého rodného domu.

Podstata jeho začíná se jasniti, vědomí se mu vrací a táže se vůdčí síly: „Toť ona planeta, toť ono drsné ovzduší, svírající ducha mého, jež jest mi určeno? Sem, do tohoto chaosu mám vstoupiti? Ó, jak těžce to na mne doléhá! Teď vím, vůdče můj, co jest to utrpení; trpím, nevím však, proč si ani neuvědomuji všeho, co mne očekává!“

Vůdce praví: „Chceš-li poznati svůj příští lidský život, je ti možno v tomto okamžiku bleskem jej shlédnouti! Ještě smíš svobodně voliti, zdali chceš na této pozemské hroudě žíti strastný život lidský či vrátiti se a plouti prostorem, až touha tvá po opětném vtělení sesílí!“

„O nechci se vrátiti zpět, poskytl jsi mi pochopení lidských útrap, ale vědomí duchovní mne sledovalo a já cítím opět onu blaženost, vidím ono sídlo jasu, kam vydobýti si chci vstupu a jež se mi má otevříti po nové cestě životem.

Chci se dáti do boje a čím více útrap bude, tím více zaplesá duše moje a tím více přiblížím se bytosti, která mne nahoře očekává. Spějme dále!“

Lidské já ztrácí opět vědomí i svou formu a vznáší se jen jako fluidum neviditelné oku fysickému nad lidským obydlím, v němž sídlí rodina, která má přijmout duši, svěřenou jí Bohem.

Nelze říci, jak osud jeho se bude utvářeti, ani neznám blíže poměrů, do kterých vkročí, pozoruji však, jak sympatická fluida příštích rodičů krouží kol sestupující duše, a jak každá láskyplná myšlenka na děcko, jež očekávají, zjasňuje fluida ega a váže je pevným poutem k nim.

Cítím, že jest to láska, která očekává bytost lidskou v novém její vtělení.

Poslední část