Oldřich Egem: Číslo od Matesa

„Zdravíčko,“ ozval se nesměle děda Motyčka, nahlédnuv do dveří úřadovny obvodního oddělení Veřejné bezpečnosti.

„Dobré jitro, dědo,“ oplatil mu usměvavý poručík. „Copak vás sem tak brzy přivedlo? Je teprve pět, sotva se rozednilo.“

„Přines jsem vám číslo do Matesa,“ osmělil se děda, který poručíka znal, čímž mu odpadla starost, jak bude přivítán.

„Tak se na to podíváme,“ ožil poručík, respektuje dědovy detektivní sklony.

„Ale vždyť je to poznávací číslo osobního automobilu. Kde jste ho hned po ránu sehnal?“ vyluštil poručík na kusu papíru napsaný údaj.

„Vám taky nic neujde,“ zavtipkoval děda, „ale vsadit do Matesa by to šlo. Jen písmena by se musela zaměnit za čísla. A B D by stejně tak dobře mohly znamenat jedničku, dvojku a čtyřku…“

„Dobrá, dobrá, dědo, ale teď už k věci.“ přesušil rozjíždějícího se Motyčku poručík.

Když děda vyložil, proč vlastně přišel, rozehrál poručík číselnici telefonního přístroje. Zavolal ústřední evidenci vozidel. Odtud mu sdělili, že „číslo do Matesa“ vlastní jakýsi pan Jarolímek. To ale poručíkovi nestačilo. Znovu telefonoval, tentokrát na obvod, v němž pan Jarolímek bydlel. Netrvalo ani pak dlouho a přišla odpověď – dotyčný pán je i s rodinou na dovolené ve Zlochovicích, stanují prý někde u řeky.

„Tak to bychom měli, dědo. Jedeme na věc, neboť jestli se nemýlím, Zlochovice jsou jediné v republice, a to právě tady u nás,“ rozdělil se poručík se starým Motyčkou o výsledek šetření.

Hned nato vyjeli do nádherného letního jitra…

U řeky skutečně stál automobil s poznávacím číslem, které roztřesenou rukou poznamenal děda na papír, určený původně k jiným účelům. Nedaleko vozu stál ztichlý oranžový stan.

Potom už to šlo ráz na ráz. Ze stanu vylezl rozespalý pan Jarolímek, aby nepříliš ochotně otevřel své auto. Pohled do jeho útrob stál za to! Pod plachtou ležel v zadní části, na sedadle i na podlaze, pořádně drahý nákup.

„Kdepak jste se tak zásobil?“ zeptal se naivně poručík.

„Však on vám to asi už někdo řek,“ loupl pan Jarolímek očima po dědovi, který byl příliš starý, než aby patřil mezi aktivní kriminalisty.

„Rád bych to ale slyšel ještě jednou od vás,“ odrazil Jarolímka poručík, „takže se vy i vaše paní obléknete a pojedete s námi.“

Proti tomu se nedalo nic namítat, stejně jako proti odevzdání klíčů od znovu uzamčeného automobilu. Na obvodním oddělení pak manželé Jarolímkovi vypověděli:

K ránu, když byla ještě tma, si vyjeli na vytypovanou prodejnu Pramene, celkem zajímavě řešenou. Skladiště bylo sice střeženo mřížemi, ale skleněné výklady, obrácené do polí, si přímo říkaly o vyražení klackem. Stalo se za asistence lokotraktoru, který v tu chvíli halasně přepravoval nákladní vlak po nedaleké železnici. Z prodejny do skladiště nebylo těžké se dostat, neboť tyhle dvě místnosti odděloval pouhý závěs. Prostrkávat vyraženým výkladem to nejcennější zboží a ukládat je do útrob embéčka šlo už potom jako po másle.

Přesně tak to viděl děda Motyčka, kterého poslední dobou trápila nespavost a chodíval se někdy už za noci projít. Ve světle zlodějovy baterky zahlédl též několikrát i číslo vozu, které si pro jistotu zapsal…

Když má někdo na embéčko, nemusel by zrovna rozkrádat majetek v socialistickém vlastnictví, konstatoval později trestní senát a zařídil se podle toho. Manželé Jarolímkovi, kteří byli původně jiného názoru, to museli nakonec také uznat.

Oldřich Egem Minisoudničky, V a N Novinář 1971