.png)
Ještě před skončením pracovní porady si ředitel vzpomněl na hromadu za soustružnou.
„Zlikvidujte taky ten kovošrot, než nám sem začnou jezdit horolezci,“ zažertoval.
Komu příkaz patřil, neřekl. Dopravní referent si to však bystře domyslel a vepsal do diáře stručnou poznámku: Šrot za soustružnou, hned ráno!
Tím porada skončila. Bylo možné otevřít okna a uklidit plné popelníky, což obstarala všudypřítomná vševědoucí baba Berousková, jak v závodě říkali staré padesátnici bez určité funkce…
Druhý den ráno rozdílel dopravní referent úkoly osádkám jednotlivých nákladních vozů.
„Rempl s Kuchtou zlikvidují šrot za soustružnou!“ použil ředitelského výrazu.
„To je radost! Každej kus jinej, něco do ruky, něco na lopatu; plno zamotaných špón, copak všechno blbý musíme vyžrat zrovna my!“ zaprotestoval řidič Rempl.
„Je na vás řada, vážení,“ usadil ho dopravní referent a dodal: „Kam máte šrot vozit, víte, že?“
„Kam jinam než do sesterský slévárny,“ odsekl zlostně Rempl…“
Motory ostatních nákladních automobilů vrčely už kdesi na silnicích, když se Remplova sedmituna zastavila prvně u pruhované závory v bráně závodu. Vrátný se podíval na náklad do příslušných dokladů a teprve potom zvedl závoru.
„To je cirátů s blbým šrotem,“ zavrčel navztekaný Rempl.
„Jestli se ti to nelíbí, můžeš si jít stěžovat,“ vrátil mu klidně vrátný.
Rempl se chystal k slovnímu trumfu, leč zarazila ho tichá poznámka závozníka Kuchty: „Neblbni, takhle si k ničemu nepomůžem!“
Řidič Rempl uplivl, zařadil jedničku a vyjel. Hned za bránou se však Kuchty zeptal, co tím myslel.
Výsledkem krátké debaty bylo, že si Rempl při každém dalším nákladu kovošrotu prozpěvoval.
„No vidíš, takhle ti to líp sluší,“ připodotkl starší už vrátný, zvedající toho dne popáté závoru před Remplovou sedmitunou. „Kolik tam toho eště je?“
„Todle je poslední, tady máš papíry,“ strkal Rempl vrátnému pod noc igelitové desky.
„To je dobrý, jeď,“ odmítl je staroch, „stejně furt to samý.“
Řidič se závozníkem se na sebe spiklenecky usmáli…
Za tři dny byla sobota nazvaná železnou. Vrata lidové sběrny odpadových surovin zela dokořán, uvnitř se to jen hemžilo školními dítkami. Se svou troškou však přijeli i dospělí, mezi nimi Berousková.
Jak se tak rozhlížela, než na ni přijde řada, padl její ostříží zrak na hromadu barevných kovů. A jako by to byl magnet, popocházela stále blíž a blíž, až stanula těsně u ní. Dosud si plně neuvědomovala, proč tak činí. Náhle jí to ale došlo. Jestli až tam nahoře, ještě nezasypaný, neleží šrot z jejich továrny, tak je břišní tanečnice.
Byl to opravdu šrot ze závodu, což v pondělí potvrdil sám mistr ze soustružny. A nebylo jej zrovna málo!
Nastal poprask, vyšetřovalo se. Nakonec stanuli Rempl s Kuchtou na koberci ředitelovy svatyně, kde už nebyli tak moc doba. Ještě víc se pak scvrkli u vědomí své viny, která díky všudypřítomné, vševědoucí Berouskové vyšla najevo.
Po hřímání v závodě se osádka sedmituny odebrala k vyšetřovateli Veřejné bezpečnosti. Pěšky, neboť za volant už je nepustili…
K výpovědi ze zaměstnání přidal později soud náhradu škody a podmíněný trest za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví formou soukromého prodeje posledního nezkontrolovaného nákladu kovošrotu.
A zdál se to být tak dobrý džob.
Oldřich Egem Minisoudničky, V a N Novinář 1971
.png?s3=1)
