Oldřich Egem: František Perlík, pedikér

František Perlík se kdysi vyučil kovářem. Šlo to docela dobře k sobě. Perlík a kovářský perlík. Stačilo zaměnit velké písmeno s malým a oba se srovnali. Jenomže to už je hodně dávno, kdy Perlík držel v ruce kovářský perlík. Dal se totiž na pití, jak se lidově říká. A protože k zvládnutí kovářského perlíku nemíval po proflámovaných nocích dosti sil, nechal toho. Konečně ať se dře zas někdo jiný. On teď bude pracovat hlavou. Bude přemýšlet tak dlouho, než dostane dobrý nápad.

Dostat dobrý nápad se však Perlíkovi dlouho nedařilo. Dařilo se mu spíše zpít se do němoty. A v deliriu, byť jen přechodném, ještě nikdo nevynalezl parní stroj.

Jednou však uvázl Františkovi v hlavě rozhovor dvou mužů. Měl sice už něco upito, ale stále ještě vnímal.

„Jářku, předsedo, co budeme dělat s krávama? Maj už paznehty, že by na nich mohly baletit,“ utrousil mezi lokem muž, mající zřejmě na starosti dojnice, k jinému muži, podle oslovení pravděpodobně předsedovi JZD.

„Někoho na to musíme sehnat,“ vyhnul se předseda okamžitému rozhodnutí.

„No jo, ale koho? Bejvali na vesnici lidi, který to uměli. Kováři. Teď abys je zlatem platil.“

Když se k ránu probudil Perlík jako obvykle ve škarpě, kam zalehl s opicí, zazněla mu v uších poslední mužova slova: „… abys je zlatem platil.“

„Ale koho?“ zavzpomínal bolavou hlavou Perlík.

„Kováře, ty trdlo,“ zanadával sám sobě, posadil se a začal rozumněji uvažovat.

Dumal nad věcí tak dlouho, až si vzpomněl, o co šlo. Vida, tady je jeho životní příležitost. Pravda, při pedikúře hovězího dobytka přijdou ke svému i ruce, ale co se dá dělat.

Potom se zvedl z příkopu, zašel k rybníku, umyl se a jakž takž upravil, aby se mohl představit v jednotném zemědělském družstvu.

Předsedovi se ten tulák moc nelíbil. Zarostlý, ušpiněný, kdoví co je to zač. Jenomže krávy byly přednější, a tak doprovodil Perlíka osobně do jejich zbrusu nového příbytku. Nějaké nástroje tam měli, takže Perlík mohl začít. K jeho cti budiž řečeno, že zkoušku na dobytčího pedikéra složil na výbornou.

Krávy si oddechly, předseda se zootechnikem taky a Perlík si odnesl po dlouhé době poctivě vydělaných několik stokorun.

Neuplynul však ani týden a Perlík byl opět na suchu. Leč vzpomněl si na poslední výdělek a přihlásil se k vykonání téhož úkonu v sousedním družstvu. Kupodivu ani tady ho neodmítli. A zase mu dali několik šustivých stokorun.

To už se mu v hlavě docela rozsvítilo. Ona to asi opravdu bude jeho životní příležitost. Konečně proč ne, tak strašně těžká práce to není a dá se na ní slušně vydělat. Perlík si koupil nové šaty, kufřík na ty staré – teď už pracovní – a vůbec se dal trochu do pořádku. Jen ta žízeň byla věčná a ne a ne Františka opustit. Práce, které bylo hodně, ho sice přes den od kořaličky oddalovala, ale co dělat večer, který je i pro rozumného samotáře dlouhý. Perlík vysedával v zakouřených hostincích, rozumoval se sousedy a upíjel…

„Stůj, krávo, nebo tě…!“ Křikl už potřetí Perlík na zvíře, které si zřejmě nepřála pedikéra.

Kráva nestála a Perlík si také moc dobře nestál. Včera se opět opil jak zákon káže, takže dneska s ním moc řečí nebylo. Když se pak po něm zvíře ještě jednou ohnalo, popadl velké kovářské kleště --- a březí krávu museli porazit.

Stála bratru za osm tisíc korun. Družstvo samozřejmě chtělo, aby Perlík škodu uhradil. Jenomže u pedikéra Františka se peníze nedržely. A tak se případ dostal k soudu.

„To je řečí kvůli jedný krávě,“ hájil se Perlík, „ale že jsem šel pomoct zemědělství, jak se po tom pořád volá, to se tedy jednomu neuzná.“

Neuznalo, rozsudek vyzněl jednoznačně. František Perlík plně nahradil škodu, kterou způsobil.

Oldřich Egem Minisoudničky, V a N Novinář 1971