Oldřich Egem: Malá domů, V hodině duchů, Číslo od Matesa

Seděl v hotelovém pokoji a spokojeně přepočítával nové, zeleňoučké stokoruny: „… devadesát devět, sto, sto jedna, sto dvě, sto tři, sto čtyři.“ Odpoledne je dostal v bance, kam vstoupil deset minut před skončením úřední doby…

„Promiňte slečno, rád bych u vás vyměnil poškozené papírové peníze,“ šeptl hned u prvního boxu.

„Jděte k číslu dvacet tři.“

Šel, ale nijak nespěchal.

„Odpusťte, zmeškal jsem dřívější autobus z Branibor,“ začal nejistým hlasem.

„Ale to nic,“ usmál se úředník, „copak byste si přál?“

„Víte, je to trochu složité a už je dost pozdě. Všiml jsem si, že úřadujete do pěti, a to je za chvilku,“ rozjížděl se nesmělý muž, „mohl bych konečně přijet zítra.“

Když ho úředník ujistil, že mu rád poslouží ještě dnes, vyndal Lubomír Klenk z náprsní tašky balíček stokorun. Byly v žalostném stavu. Úředník je rozložil a zjistil, že u každé chybí některá čtvrtina.

„Co jste s těmi penězi, prosím vás, dělal?“

„To já ne,“ hlesl o poznání tišeji pan Klenk. „To dcerka. Víte, ona není zdravá. Je tak trochu,“ ukázal si rukou na čelo. „Tohle jsou tchyniny úspory. Nevěří spořitelně a ukládá si je doma. Dcerka na ně přišla, vzala nůžky a hrála si.“

„Máte s sebou také ty výstřižky?“

„Ty nemám, dcerka je rozstříhala na kousíčky. Myslel jsem, že tchyni zachráním alespoň zbytek a to ostatní časem zaplatím. Stejně i tak bude rámus.“

Úředník byl svobodný mládenec. Ale z toho, co slyšel, si dovedl o Klenkově tchyni udělat dost jasný obrázek, který jej přiměl k samaritánskému činu. Aniž bankovky přeměřoval předtištěnou mřížkou, ujistil se jen zrakem, že všechny mají plochu větší než tři čtvrtiny.

„Máte štěstí, mohu vám za ně vyplatit plnou hodnotu,“ utěšil pak zdrceného zetě.

Výplata se sice protáhla deset minut přes pátou, ale úředník byl rád, že mohl nešťastnému venkovanovi pomoci…

Z hotelového pokoje odešel Klenk na večeři do restaurace. Když si dal navrch lahvičku dobrého vína, platil. Vrchnímu dal stokorunu slepenou ze čtyř díků. Čekal, stejně napjatě jako v bance, jak to dopadne. Ale vrchní číšník ani okem nemrkl a dal nazpět.

Prima, pomyslil si pan Klenk, kterému se už jasně rýsovalo, že i další část jeho plánu bude úspěšná. Nebyl totiž vůbec ženatý, neměl duševně chorou dcerku a tím méně tchyni, která by se proměnila v saň při zjištění, co se stalo s jejími úsporami. Lubomír byl svým pánem a občas míval sám fantastické nápady. Poslední byl ten se stokorunami. Dalo to práci. Pečlivě je vystříhal, některé trochu zubatě. Co udělal s tříčtvrtkami, to už víme. Čtvrtky sestříhal a slepil z nich celé stovky. Až je promění, získá 2600 korun.

Lubomír Klenk však pozapomněl, že se u nás sem tam ještě vyskytnou lidé, kteří se rádi přesvědčí, co od druhých dostali. Jedním z nich byl benzinář, který si pro jistotu zapsal číslo Lubomírova motocyklu. Slepenou stokorunu zanesl do banky, kde ji přeměřili a zjistili, že je o přistřižené okraje menší. A protože se podobných stokorun z denní tržby obchodů sešlo v bance víc, přišly znovu na program i vyměněné tříčtvrtky. Také ony měly okraje přistřižené tak, že budily zdání plochy větší než tři čtvrtiny, za kterou se vyplácí stoprocentní náhrada…

Klenkův obhájce dělal u soudního líčení, co mohl. Snažil se hlavně zbavit svého klienta obžaloby z padělání platných platidel. Připustil raději hned a bez okolků rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví formou rafinované výměny necelých tříčtvrtek. Přesto však mu nevyšlo odvolání k vyšší instanci. Lubomír Klenk totiž bankovky pozměňoval, čímž naplnil skutkovou podstatu paragrafu hovořícího o padělání.

Malá domů panu Klenkovi nevyšla. Zakopl na samém konci, když mu zbývaly už jen tři slepené stokoruny. Zato mu vyšla velká z domu, kam se hned tak nevrátí.

V hodině duchů

 Hrobník Josef škrtl zápalkou. Chvilku ji podržel v dlani a teprve potom zapálil svíčku. Knot se pomalu rozhoříval, však začal stékat na stůl. Nejbližším sousedem svíčky, oživujícím lidský příbytek a budoucím zdání tepla, byla láhev. Nálepka oznamovala, že ji jakýsi pan Jelínek naplnil slivovicí.

 Hodiny po dědečkovi odchrchlaly půlnoc, po níž následuje hodina duchů. Hrobník Josef se zvedl, navlékl si starý kabát a vyšel před domek, stojící vedle kaple v samém koutě hřbitova. V tuto dobu by napadlo jen blázna, aby se potuloval po svatém poli. Za těch čtyřicet let, co pan Josef poskytuje poslední službu nebožtíkům, to ještě nikoho nenapadlo.

Světlo svítilny, do níž hrobník Josef zasadil doma zapálenou svíčku, poskakovalo na honosných kamenných náhrobcích stejně, jako po rovech krytých pouze travou. Všude samé kříže, jako by jich člověk neměl v životě dost. Rodina Paříkova, Odpočívej v pokoji, jinde veršíky nebo dokonce obrázek zesnulého.

Memento mori!

Došel až na třetí hřbitov, kam odpoledne spustili do rodinné hrobky starého pána. Hrobník Josef ještě teď vidí plačící pozůstalé. Ale jen vidí! Za dlouhou dobu, co tubydlí, pracuje a pije, otupěl.

Náhrobní kámen byl dosud odsunut. Teprve zítra jej přijdou dělníci položit na jeho místo. Hrobník Josef posvítil do temného nitra.

Bylo tam už několik rakví, ale podzemní prostor poskytoval místo ještě aspoň dvěma dalším. Ta nejčerstvější s čerstvým lakem byla posledním ložem starého pána…

„Pane Josef, máte přijít honem na faru,“ volal do okna hrobníkova domku ministrant, poslaný zřejmě farářem.

Jenomže vzbudit v osm ráno hrobníka Josefa, byl úkol nemalý. Ministrant Řehoř to věděl, a tak, nehledě na úctu k odpočívajícím nebožtíkům, vykřikoval tak dlouho, až pan Josef vystrčil rozespalou hlavu z okna. A protože si pana faráře přece jen považoval, slíbil, že přijde co nevidět.

Na faře přivítal sluha boží alkoholem puncovaného hrobníka káravými slovy. Hned nato mu představil syna včera pohřbeného Bedřicha Hemerky, který se chtěl i panu Josefovi odvděčit nějakou maličkostí. Hrobník Josef přece jen ještě zcela nezpustil, a tak podal panu Hemerkovi čerstvě vymydlenou ruku. Hemerka však ucukl jako by to byla ruka samotného kata.

„Kde jste vzal ty šaty?“ zeptal se vzápětí hrobníka, ukazuje na jeho oblek.

Pan Josef se také podíval a sám se podivil. Nebyl to totiž jeho oblek, co měl na sobě, nýbrž šaty zesnulého pana Hemerky. Jak se mu jen tohle mohloo stát?

Vysvětlil to až u soudu. A nevysvětlil jen to. Přiznal dobrovolně, že už dlouhá léta navštěvuje v hodině duchů hroby čerstvých nebožtíků, kterým příbuzní dali na poslední cestu jejich nejlepší šaty a občas je ozdobí rodinným šperkem. Přiznal i to, že věci po čase prodává. Nikdy se mu však nestalo, aby, když se ráno obléká, zaměnil svůj oblek s oblekem zesnulého. Zřejmě měl pan Hemérka stejnou míru a potom ten kluk ministrantská tolik pospíchal…

„Kolika nebožtíkům jste takhle posloužil? A co jeho prsten, ten máte?“ zeptal se pro upřesnění posledního případu předseda senátu.

„Prsten mám taky, ale do kolika hrobů jsem vlezl, to si nemůžu pamatovat. Ona slivovice není zrovna nejlevnější a ženský nechtějí hrobníka ani za mlada,“ dodal zdánlivě bez logiky…

Na zdi hrobníkova obydlí se zastavily ručičky hodin po dědečkovi těsně před dvanáctou. Dál se nedostanou, neboť je nemá kdo natáhnout.

Číslo od Matesa

„Zdravíčko,“ ozval se nesměle děda Motyčka, nahlédnuv do dveří úřadovny obvodního oddělení Veřejné bezpečnosti.

„Dobré jitro, dědo,“ oplatil mu usměvavý poručík. „Copak vás sem tak brzy přivedlo? Je teprve pět, sotva se rozednilo.“

„Přines jsem vám číslo do Matesa,“ osmělil se děda, který poručíka znal, čímž mu odpadla starost, jak bude přivítán.

„Tak se na to podíváme,“ ožil poručík, respektuje dědovy detektivní sklony.

„Ale vždyť je to poznávací číslo osobního automobilu. Kde jste ho hned po ránu sehnal?“ vyluštil poručík na kusu papíru napsaný údaj.

„Vám taky nic neujde,“ zavtipkoval děda, „ale vsadit do Matesa by to šlo. Jen písmena by se musela zaměnit za čísla. A B D by stejně tak dobře mohly znamenat jedničku, dvojku a čtyřku…“

„Dobrá, dobrá, dědo, ale teď už k věci.“ přesušil rozjíždějícího se Motyčku poručík.

Když děda vyložil, proč vlastně přišel, rozehrál poručík číselnici telefonního přístroje. Zavolal ústřední evidenci vozidel. Odtud mu sdělili, že „číslo do Matesa“ vlastní jakýsi pan Jarolímek. To ale poručíkovi nestačilo. Znovu telefonoval, tentokrát na obvod, v němž pan Jarolímek bydlel. Netrvalo ani pak dlouho a přišla odpověď – dotyčný pán je i s rodinou na dovolené ve Zlochovicích, stanují prý někde u řeky.

„Tak to bychom měli, dědo. Jedeme na věc, neboť jestli se nemýlím, Zlochovice jsou jediné v republice, a to právě tady u nás,“ rozdělil se poručík se starým Motyčkou o výsledek šetření.

Hned nato vyjeli do nádherného letního jitra…

U řeky skutečně stál automobil s poznávacím číslem, které roztřesenou rukou poznamenal děda na papír, určený původně k jiným účelům. Nedaleko vozu stál ztichlý oranžový stan.

Potom už to šlo ráz na ráz. Ze stanu vylezl rozespalý pan Jarolímek, aby nepříliš ochotně otevřel své auto. Pohled do jeho útrob stál za to! Pod plachtou ležel v zadní části, na sedadle i na podlaze, pořádně drahý nákup.

„Kdepak jste se tak zásobil?“ zeptal se naivně poručík.

„Však on vám to asi už někdo řek,“ loupl pan Jarolímek očima po dědovi, který byl příliš starý, než aby patřil mezi aktivní kriminalisty.

„Rád bych to ale slyšel ještě jednou od vás,“ odrazil Jarolímka poručík, „takže se vy i vaše paní obléknete a pojedete s námi.“

Proti tomu se nedalo nic namítat, stejně jako proti odevzdání klíčů od znovu uzamčeného automobilu. Na obvodním oddělení pak manželé Jarolímkovi vypověděli:

K ránu, když byla ještě tma, si vyjeli na vytypovanou prodejnu Pramene, celkem zajímavě řešenou. Skladiště bylo sice střeženo mřížemi, ale skleněné výklady, obrácené do polí, si přímo říkaly o vyražení klackem. Stalo se za asistence lokotraktoru, který v tu chvíli halasně přepravoval nákladní vlak po nedaleké železnici. Z prodejny do skladiště nebylo těžké se dostat, neboť tyhle dvě místnosti odděloval pouhý závěs. Prostrkávat vyraženým výkladem to nejcennější zboží a ukládat je do útrob embéčka šlo už potom jako po másle.

Přesně tak to viděl děda Motyčka, kterého poslední dobou trápila nespavost a chodíval se někdy už za noci projít. Ve světle zlodějovy baterky zahlédl též několikrát i číslo vozu, které si pro jistotu zapsal…

Když má někdo na embéčko, nemusel by zrovna rozkrádat majetek v socialistickém vlastnictví, konstatoval později trestní senát a zařídil se podle toho. Manželé Jarolímkovi, kteří byli původně jiného názoru, to museli nakonec také uznat.

Oldřich Egem Minisoudničky, V a N Novinář 1971