Oldřich Egem: Proměny

Vesele si pohvizdující pan Bitr stoupal do druhého patra paneláku dýchajícího klidným odpolednem. Těšil se, jak překvapí manželku, která přicházívá domů později. Podařilo se mu totiž ujít z práce o hodinu dřív. Umyje zatím nádobí a uklidí obývací pokoj. To bude Jaruška koukat!

Leč obývací pokoj byl zamčený. Jak je to možné? Třeba nějak zapadl zámek, pomyslel si pan Bitr a zalomcoval klikou.

„Okamžik, pane Bitr, hned otevřu,“ ozval se z vnitřku pokoje povědomý mužský hlas.

Zakrátko nato se skulinou pokojových dveří protáhl společný známý manželů Bitrových, pan Rejsek. S prstem významně položeným na ústa odvedl pak pana Bitra do kuchyně.

„Paní Jaruška byla tak hodná a půjčila mi byt. Vždyť víte, jakou mám bytnou,“ vemlouval se pan Rejsek. „Snad jsme vám to měli říci, ale nevěděli jsme, jestli byste souhlasil. Já vám to však trochu vynahradím, pojďte se mnou,“ vyzval pan Rejsek pana Bitra a táhl ho do předsíně.

U dveří obývacího pokoje se sklonil ke klíčové dírce, aby pak totéž doporučil panu Bitrovi. A protože mužský je jenom mužský, nedal se pan Bitr dlouho pobízet. Moc toho však neviděl. Žena na gauči seděla zrovna obrácena zády ke dveřím. Ale i tak zjistil pan Bitr, že pan Rejsek má vkus. Důležité pro něho bylo i to, že to není jeho Jaruška, která je plavovláska!

Za necelých deset minut se v kuchyni objevil zcela již oblečený pan Rejsek. Znovu se omlouval a chopil se dokonce utěrky, aby panu Bitrovi pomohl s nádobím. V rachotu kuchyňských potřeb však dobře slyšeli dvojí cvaknutí bytových dveří. Prvně odcházela milenka páně Rejskova, podruhé přicházela domů paní Bitrová.

„Ale, ale, pánové, vy se překonáváte. Dneska přece není em dé žet,“ zašvitořila paní Jaruška, sotva nahlédla do kuchyně.

Potom políbila manžela a vyslechla zkroušeného pana Rejska, aby se i ona omluvila panu Bitrovi za neohlášené zapůjčení bytu.

„To nic, kočičko, pročpak by měl pan Rejsek něco shánět, když má nás, že?“ uklidnil manželku pan Bitr a společnými silami uklidili obývací pokoj, kde se pak posadili na skleničku.

Za nějaký čas se pan Bitr znovu dostal dřív domů. Do předsíně vešel velice potichu. Co kdyby měl pan Rejsek, kterému dali, aby to měl pohodlnější, klíče od bytu, v obývacím pokoji zase tu černovlásku. Podívat se na ní klíčovou dírkou, to přece není tak velký hřích.

Pak Bitr přešel předsíň jako rozpálenou plotnu, sotva se podlahy dotýkal. Pak se sklonil ke klíčové dírce obývacího pokoje, aby vzápětí zkameněl jako Lotova žena. Pan Rejsek ho nezklamal, byl tam. Jenomže nikoli s černovláskou, nýbrž s blondýnkou - s paní Jaruškou.

Nejdřív měl pan Bitr tisíc chutí zabušit na dveře. Ale potom si připomněl, že jsou na světě ještě jiné ženy, u kterých třeba nebude muset umývat nádobí, zatímco ony se baví. Jak tiše přišel, tak odešel, aby si přivedl dva dobré kamarády. Také těm dal nahlédnout do klíčové dírky dřív, než zaklepal na dveře obývacího pokoje.

Komedie by se opakovala, kdyby nebyl býval pan Bitr napřed zvědavý. Konečně naučil ho to sám pan Rejsek, kolem kterého, když mu otevřel, pan Bitr doslova proletěl. V obývacím pokoji zkameněl toho dne podruhé. Na gauči, zády k němu seděla cudně se ukrývající černovláska. Leč pan Bitr se dal oklamat pouze na okamžik. Vzpomněl si totiž na profesi pana Rejska a přiskočil k ženě, aby jí uzmul „skalp“ – černou paruku, kterou ho posledně milenci oklamali. Vlásenku kadeřníka Rejska pak ukázal oběma přivedeným kamarádům.

Milencům to tentokrát nevyšlo. Paruka putovala k soudu, kam přišli svědčit též oba kamarádi pana Bitra. Soud po zralé úvaze manželství rozvedl. V bytě bývalých manželů Bitrových se od té doby proměny žen už nekonají.

Zdroj: Minisoudničky, Vyd. a nakl. Novinář 1971