Oldřich Egem: Soupeři

Krajský přebor terénní jízdy motocyklů všech kubatur není sám o sobě tak velkou událostí. Ale z hlediska dvou vážných aspirantů na postup do vyšší třídy, Míly a Edy, to událost rozhodně je.

Míla a Eda spolu vyrůstali na periferii okresního města. Společně si opatřovali úrazy, postupujíce od koloběžky přes tříkolku, jízdní kolo a mopeda, prozatím až k motocyklu. Společně trénovali terénní jízdu a snášeli nadávky i stížnosti hajného, v jehož revíru ji občas odbývali. Jenomže někdo musí být první, a tak do přátelství na život a na smrt ukapávat jed řevnivosti. Aby to bylo ještě horší, přivanul jim osud do cesty tu nejkrásnější dívku, jakou kdy poznali. Míla i Eda vzpláli jako věchty slámy.

Co chvíli dojel ten či onen v plné rychlosti pod okna domu své milované a furiantsky se ohlásil vysokými obrátkami motoru s otevřeným výfukem. Lízinu otci přitom vždycky něco vypadlo z ruky, jak se lekl. Pokud to nebyla lžíce s polévkou a nedopadla na sváteční kalhoty, tak to šlo. Daleko horší bylo, že si Líza nedovedla vybrat. Oba ostří hoši byli stejně úspěšní, hezcí – a milí!

Den před rozhodujícími přebory se Míla s Edou náhodou sjeli u domu své vyvolené současně. Lízin otec právě spravoval střechu. Zavytí dvou týraných motocyklů způsobilo, že se ulekl víc než jindy. Jen tak tak se zachytil hřebenu střechy. Co však jelo dál po šikmo nakloněné rovině, byl kbelík s maltou. Naštěstí pro oba trubadúry dopadl přesně mezi jejich stroje. Ty rázem ztichly. Zato se ozval hlas shůry:

„Tak to bylo naposled, melasové. A jen co slezu, vyřídím si to s Lízou?“

Dobráckému otci zřejmě došla trpělivost. Míla a Eda raději rychle nastartovali. Znovu se rozburácely stroje. To už Lízin otec seděl u komína, kterého se pro jistotu pevně přidržoval.

„Rošťáci!“ hodil ještě za budoucími mistry světa.

„Tati,“ zaprosila Líza v hlubinách pod okapem.

„Dobrá, dobrá, ale ať sem chodí pěšky, když už to musí být,“ dal se uprosit otec.

Leč Míla ani Eda v příštích dnech nepřišli a asi delší dobu nepřijdou. Míla leží v nemocnici a Edovi rovněž není nejlíp.

Když se rozjeli, dal se každý na jinou stranu, neboť co poznali Lízu, byl se společným tréninkem konec. Sledujme Mílu, Vyrazil do polí a odtud do lesních roklí. Když vjel mezi stromy, všechno zmlklo. To, co se nechtělo dát, bylo prostě umlčeno řevem motoru, který po chvilce přehlušil i Mílův zoufalý výkřik. Míla totiž, sjížděje jednu z roklí, havaroval.

Na Bezpečnost to přišel ohlásit Eda. V ruce svinuté ocelové lanko, v očích slzy. Praporčíka samozřejmě zajímalo, co se stalo.

„Nejdřív pro něj dojděte, ale rychle, prosím vás,“ byla první Edova slova.

Tak zoufalou prosbu nebylo možné neoslyšet. Jeli. Míla, pozbyv vědomí, ležel ve vlastní krvi. Vypadalo to ošklivě, ale Míla žil. Po rychlém převozu a ujištění, že úraz nebude mít následky, se Eda trochu uklidnil. Potom jelo auto s bílým pruhem znovu na místo havárie. Eda nepouštěl ocelové lanko z rukou.

„Co s tím?“ zeptal se praporčík, ukazuje na lanko.

„Natáhl jsem mu je přes cestu. Od stromu ke stromu, na svahu rokle. Za zatáčkou, kterou obvykle projížděl,“ vysvětlil Eda třemi větami celou událost.

Dál se praporčík dozvěděl to, co už víte. Jeden ze dvou dřívějších přátel musel být první. Možná, že by to byl u Lízy vyhrál vítěz motokrosu. Stačilo napnout síly. Ale Eda, už nedokázal počkat. Podlehl pokušení a ve jménu zamilovanosti div nezabil kamaráda.

Polehčující okolností při posuzování úmyslného ublížení na zdraví bylo, to, že se Eda v poslední chvíli přece jen vzpamatoval. Trestní senát uvěřil upřímnému doznání i tomu, že Eda chtěl lanko odstranit. Ale bylo už pozdě. Eda zastihl Mílu v bezvědomí. Jen jeho závodní stroj běžel na plné obrátky…

Bylo z toho nápravné opatření. Krajský přebor nejel ani jeden z horkých favoritů. A Líza? Pravidelně navštěvuje Mílu v nemocnici. Škoda, že si nevybrala dřív.

Zdroj: Oldřich Egem Minisoudničky, V a N Novinář 1971