Oldřich Egem: Ustřižená křídla

Bylo jaro, kos za oknem nového družstevního bytu zpíval píseň lásky. Uvnitř prozpěvovali novomanželé Jarolímovi, Jarouš a Evička. Žel bohu příliš krátce. Mladá paní onemocněla a ne a ne se z toho dostat. Nějaký čas si poležela v nemocnici, potom ležela doma. Jarouš každý den pospíchal z práce a po nákupu rovnou za ní. A protože byli mladí, věřili, že opět bude dobře.

Bylo by bývalo bylo, nebýt domovnice, baby princmetálové, jak paní Drbohlavovou nazývali – ovšem jen potají – všichni v domě.

Paní Drbohlavové nic neušlo! A vůbec už ji nemohl ujít postarší již pán, vkrádající se dvakrát v týdnu tak nějak divně do domu. Domovní anděl strážný zjistil, že pán s kytičkou v ruce dochází do bytu novomanželů. Tohle si nemohla domovnice nechat jen tak pro sebe. Brzo toho byl plný dům. Jarouš se to jako obvykle dozvěděl až poslední.

Nevěřil tomu, ale nakonec přece jen zvítězila žárlivá podezřívavost. Vzal si na úterní odpoledne volno. To byl jeden z návštěvních dnů neznámého muže. A tehdy se Jarouš sám přesvědčil. Šel za oním pánem skoro až ke dveřím svého bytu, který mu přecházející už Evička s radostí otevřela.

Byla to tedy pravda! Jarouše nejdřív popadl vztek. Tak brzy po svatbě přes čtyřicet, jenže pro dvacetiletou je to přece jen dědek. Potom si to Jarouš rozmyslel. Počítal do sta a namísto toho, aby vtrhl do svého bytu a hájil manželskou čest, vypotácel se bolavým srdcem na ulici. Sledován ostřížím zrakem domovnice, zapadl do nejbližší hospody.

Evička čekala to odpoledne marně. Jarouš přišel až k desáté večer, rozmrzelý, protože pít neuměl a ani mu to nechutnalo. Šel pak rovnou spát, odmítaje jakoukoliv diskusi.

Zlé sémě, zaseté do rodiny ještě včera spokojené, klíčilo den ze dne víc a víc. Neznámý pán přicházel vždy v úterý a ve čtvrtek odpoledne s nezbytnou kytičkou a Jarouš v ty dny raději až pozdě večer. Domovníci, starající se o všechny, však nedalo, aby se nepokusila vyšťourat i Jaroušovy spády. Bylo to dost jednoduché. Jarouš zašel po práci nejdřív do blízké hospody – jako v ten první smutný den – a tam povečeřel. Potom se sebral a hajdy do vinárny U papouška, kde vydržel sedět až do odchodu u barového pultu a povídat si s barmankou. Další sousto pro domovnici. Jarouš si našel náhradu za nevěrnou ženu! Letělo to domem jako kometa zvěstující konec tak krátce trvajícího manželství. Evičce, která ještě nevycházela z bytu, to pověděla sousedka.

Když je to takhle, bude lepší vrátit Jaroušovi svobodu, rozhodla Evička a poslala soudu písemnou žádost o rozvod. Jako důvod udala manželovo ochlazení a pravidelný styk s cizí ženou. Když se pak uzdravila natolik, že mohla dojít k předběžnému jednání, sešla se u soudu s Jaroušem. Teprve tam se novomanžel rozčílil.

„Tak to mám za to, že tě s tím dědkem, co za tebou chodí s kytičkou, nechávám o samotě?“ rozkatil se Jarouš. „A já si už nemůžu ulevit ani u vlastní sestřenice, třebaže je barmankou?“ dodal poněkud nelogicky.

„Jarouši, ty blázínku,“ pochopila všechno najednou Evička, „to je přece můj kolega z úřadu, pan Řeřicha. Pověřili ho, aby se za mnou občas podíval a on pak chodíval každé úterý a čtvrtek. Já vím, měla jsem ti o něm říci, jenže já to vážně vůbec za nic nepokládala. Vždyť pan Řeřicha je už doopravdy dědečkem,“ dodala Evička a něžně Jarouše políbila.

„Tak to bychom měli vyřízené, že?“ vmísil se do usmiřování soudce. „Jen si ještě pozvu tu vaši starostlivou domovnici!“

Jak se soudce rozhodl, tak udělal. Ale co paní Drbohlavové řekl, nevíme. Jedno je však jisté. Domovní anděl strážný jako by měl do té doby ustřižená křídla. Paní Drbohlavová mluví jen a jen o počasí, třebaže jí to dělá dost velké potíže.

Zdroj: Minisoudničky, Vyd. a nakl. Novinář, Praha 1971