Oldřich Egem: Už koníček pádí

Konečně dojeli k cíli. Nepříliš udržovaná chalupa se krčila pod bohatě rozvětvenou lípou. Zelený pruh odděloval stavení od silnice.

Kočár se ještě jednou zhoupl, než jej Miranda, černá klisna, nadobro zadržela v bodu klidu. Z vnitřku fiakru vypadl nejdříve domácí pán Habětín.

„Tak ho sem šoupni, Řeřicho,“ zahalasil zbytečně na druhého muže, dosud sedícího na kozlíku.

Řeřicha zavěsil opratě na lucernu a přehoupl se dozadu. Čtyři zastávkové hospody zavinily, že to vzal střemhlav. Nemusel alespoň moc přemýšlet o tom, co má Hrabětínovi šoupnout. Narazil totiž hlavou na pytel cementu, který byl příčinou podniknuté jízdy.

„No jo, ale co s Mirandou?“ vzpomněl si přece jen Řeřicha.

„Co by, dáme ji do kolny,“ rozhodl Hrabětín.

Poté začali uskutečňovat předsevzetí. Jenomže na dvorek, kde kolna stála, vedlo několik schůdků. A kobylka ne a ne do nich vyjít.

„Tak ji uvaž k lípě, aspoň se nažere trávy,“ rozhodl moudře Habětín.

Řeřicha tak učinil, takže slovanský strom dostal na zbytek noci společnici. Oba podnapilí kumpáni se uložili uvnitř chalupy…

Říká se: ráno moudřejší večera. Leč to osudné ráno, následující po tvrdě prospané noci, zřejmě moc moudré být nechtělo. Kobylka Miranda totiž od lípy záhadně zmizela. Zůstal po ní jen opuštěný fiakr a postroj, který Habětín k sobě do bytu.

Definitivně vystřízlivělý Řeřicha se ujal pátrání. Ale ať dělali, co dělali, Mirandu nenašli…

Před senátem trestního soudu stanula později rozkacená fiakristka Zinková, které klisna i kočár patřily. Její první slova zaznamenávám do písmena: „Dne 27. května mi byl Řeřichou odcizen kůň s fiakrem a kompletní výstrojí.“

Dále uvedla, že sice s Řeřichou několikrát hovořili o nutné opravě kočáru, ale že nikdy nedala souhlas k tomu, aby se tak stalo mimo dvůr Mirandina ustájení. Proto také nemůže být řeč o tom, že svolila, aby si Řeřicha vzal kočár a koně v inkriminovaný den! Jezdil sice občas sám pro seno, ale o tom vždy věděla.

Potvrdila tak slova obžaloby, v níž byl Řeřicha obviněn ze zmocnění se věci vyšší hodnoty za účelem přechodně ji používat.

Obžalovaný se ale i pak hájil tím, že s kočárem jezdil zcela běžně, neboť se Zinkovou žili co by druh a družka, a on měl opravdu v úmyslu kočár u Habětína opravit. Jenže co to bylo platné, faktem zůstalo, že Miranda se ztratila jemu, když ji předtím neuváženě uvázal na neoploceném veřejném prostranství.

Korunu jeho výmluvám nasadil pak Habětín, jenž uvedl, že o opravě kočáru s Řeřichou nikdy nejednali, neboť jako instalatér by ji asi sotva mohl provést. Šlo mu jen a jen o přivezení jednoho pytle cementu…

Na Řeřichu se sice usmálo trochu štěstí, leč brzy od něho odvrátilo svou tvář. Ke kamarádovi pana Habětína přišel totiž několik dní po zmizení Mirandy kočí z nedalekého státního statku se sdělením, že jim do stáje přibyla černá klisna, jejíž znaky odpovídaly ztracenému koni. Než se ale zpráva dostala až k Řeřichovi, klisna se ze zmíněné stáje jakoby vypařila.

Nemohlo to proto dopadnout jinak, než podmíněným odsouzením dosud zachovalého pana Řeřichy a o odkázání fiakristky Zinkové vymáhat škodu 10 000 korun občanskoprávním řízením.

Tím skončilo hlavní líčení u trestního senátu. Co bude u civilního soudu, těžko předpovídat. Zažaluje-li totiž slečna Zinková pana Řeřichu též o ušlý zisk, tak mu na moc dlouho do smíchu nebude…

Zdroj: Minisoudničky, Vyd. a nakl. Novinář, Praha 1971