Ve článku pojednávajícím o lihovinách bylo poukázáno k účinkům těchto nápojů na organismus a zároveň bylo vysvětleno, jaký to stav je prudká otrava lihem (opilost). Závažnější ještě zjev je vleklá či chronická otrava lihem, v ohledu sociálním, hospodářském a mnohými ještě jinými směry je z nejbolestnějších stránek současného života. Pijáctví a opilství jsou české výrazy, jež naznačují tento neblahý druh lidské nezřízenosti.
Není to stejné, vyjádříme-li se o někom, že je pijákem, či nazveme-li jej opilcem. Obé jest však vědecky vyjádřeno: alkoholismus. Neřest tato rozrušuje tělo i ducha a život společenský plní hanbou a bídou. Tolik spisovatelů a povolaných odborníků ze všech možných táborů ujalo se energického boje proti zlu tomu, tolikráte byla již vyslovena důtklivá výstraha před nemírným pitím lihovin – leč bohužel marně. Vstoupily v život spolky, které položily si za úkol bojovati všemi zákonitými prostředky proti alkoholismu a hlásaly střídmost, zahájily činnost odbornou časopisy (u nás Blaho lidu a Protialkoholická Revue, neodborníky sic vedená, ale s nadšením pracující), což naplat – toto býlí v lidské společnosti bují dál, je staré jako člověk a nepochybně vymře a vyhyne až s lidstvem samým. Jak dojímavě a výmluvně hlásal mnohý tu pravdu: „Alkoholismus ničí jednotlivce a je schopen zničiti národy!“ Slepé davy s účastí kývají hlavou a – pijí dál. Se stanoviska mravního a náboženského bojováno proti pijáctví velmi vytrvale; to lze pověděti i o lékařském oboru, jehož my tu výhradně se přidržíme, uvážíce předmět ještě jen se stránky diaetetické. Sociální toto zlo, jehož následky zasahují stále hloub a hloub, přimělo mnohé státy k zákonným opatřením proti opilství.
Opití častěji se opakovavší vede posléze ke dvěma určitě charakterizovaným skupinám příznaků chorobných, z nichž jedna tělesné zjevy, druhá duševní zahrnuje. Poněvadž pijáctvím i duch i tělo současně trpí, nebývá ani jedna ani druhá skupina úplně osamocena, takže k prvé druží se příznaky duševní, k druhé i tělesné přistupují.
Chorobné ty stavy odjakživa dosti zajímaly nás lékaře. Jednotlivé útvary pak spisovateli lékařskými rozmanitě byly označovány. Tak vyskytuje se v knihách lékařských velmi hojně slovo dipsomania. Je to chorobný stav, vyznačující se občasnou žízní po lihovinách. Stav ten přepadá nešťastného pacienta po kratších nebo delších mezidobích; časem zachvátí jej taková neodolatelná touha po pivě neb po lihovinách, že nešťastník se spije úplně. Takovéto periodické opilství může trvati den, dva dny i více, ustavší pak zůstavuje dipsomana ve stavu značné tesklivosti. Nemocný lituje toho, co předcházelo, stydí se za své pijáctví a pociťuje ošklivost, by hnus nad svým nezřízeným pudem; pracuje pilně, vede život spořádaný, až nově po nějaké době stižen bývá dipsomanií. Celý pochod se pak opakuje. Mnohdy má choroba tato ráz opravdových záchvatů, které končí často kriticky dávením a ošklivostí před lihovinami. Když takový stav střídavý trval delší čas, zmírá nemocný buď náhle v záchvatu, úplně jsa spit, ochrnutím srdce, neb odumírá životu znenáhla, pozbývá duševních schopností svých, až posléze zblbne. V dobách, kdy jest rozum takového nebožtíka úplně jasný, umiňuje si obyčejně, že na dobro upustí od pití; když pak se dostavila opětná touha po pití, brání se se vší energií, podléhá však, nemaje sám dosti síly, aby odolal chorobnému záchvatu. Jak z celého obrazu nemoci této vysvítá, jest při dipsomanii súčastněna duše, lze ji tedy právem považovati za psychosu. Dipsomanové pocházejí zhusta z rodin, v nichž duševní choroby nebyly vzácny, dost často z otců pijáků, a děti jejich projevují také známky zděděné abnormálnosti duševní nebo nervové. Dipsomanie vede někdy k zločinům, neboť piják toho druhu, nemá-li peněz na nápoj, po němž prahne, ukradne je, ba i uloupí. Žena i čest obětuje, aby nabyla peněz na lihovinu. Vyléčení jest možné; lze je však očekávati pouze tenkráte, když nešťastník je po delší dobu v některém ústavě pečlivě ošetřován, při záchvatu dobře hlídán a tak před opíjením chráněn. Nemoc sama je velmi podobna v příznacích svých morfinismu.
Jiný zjev dosti zhusta u pijáků se vyskytující je blouznění opilců (delirium tremens s. potatorum). To je zřejmá choroba mozková i způsobena jest přílišným pitím lihovin. Příznaky její jsou nespavost, chvění údů, blábolení, návaly krve do hlavy, zuření, blouznění, vidiny všeliké, jako by zvířata běhala po těle nebo po loži nemocného (myši, hmyz všeliký apod.). Delirium potatorum trvá čtyry až osm dnů, řidčeji déle, několik týdnů, načež končí delším hlubokým spánkem, ale také v šílenství, mrtvici, vysíleni a smrt přejíti může. Tu ovšem nezbývá rodině deliriem postiženého nic jiného, nežli učiniti ho neškodným a povolati lékaře. Proti deliriím bylo upotřebeno mnoho léků, většinou bez úspěchu. Protože krisou tohoto stavu je spánek, pokoušeli se lékaři přivoditi narkotickými léky spánek a tím nemocného zachrániti. Od té doby, co byl do lékařské prakse zaveden chlorálhydrát, užívá se tohoto léku při blouznění opilců. Obyčejně dosáhne jím lékař spánku, po němž probouzí se piják zachráněn, aspoň na ten čas.
Po jistém stadiu většího vzrušení nastává spánek a po něm uzdravení. Bohužel má však chlorálhydrát jako všecky léky uspávací svoje vážné stránky. Nebezpečí to hrozí zvláště u pijáků, kteří téměř vesměs trpí počínajícím stučněním svalu srdečního. Nikdy nesmí laik blouznícímu potatorovi podávati narkotický lék o své újmě. Jedině lékař dovede rozhodnouti, není-li třeba podati místo léků uspávacích dráždidla, aby pacient při deliriu nezahynul. Protože zkušenost nás učí, že podnětem k vypuknutí deliria může se státi odepření alkoholu, uznali lékaři za vhodné podávati alkoholikovi, pokud zuří a prozrazuje veliké rozdráždění, líh ve kterékoli medikamentosní úpravě, ovšem v pravidelných menších dávkách, zvláště za choroby, např. zánětu plic, kteréžto nemoci pijáci zvláště často podléhají. V nemocnicích, kde možno blouznícího isolovati a v cele neškodným učiniti, užívá se zhusta methody takové. Nemocnému podávají se neustále, pokud zuří a lze se obávati nebezpečí od srdce, malé dávky alkoholu. Po takovémto záchvatu není sice člověk úplně zdráv, zbýváť vždy zmalátnělost, ochablost, tlak v hlavě nebo bolení hlavy, přece však zotaví se v té míře, že netřeba se na ten čas obávati nebezpečí. Bohužel nenastává po takovémto záchvatu nechuť k lihovinám, jako u dipsomanie, nýbrž piják pije dál oblíbený svůj nápoj, podlehne deliriu podruhé, po třetí a konečně se stává, že zmírá v otravě takové ochrnutím srdce.
Z drobnějších příznaků této nemoci sluší uvésti: hojný pot; jazyk špinavě povleklý; tep velmi rychlý. Nálada nejčastěji veselá. Nemocní udávají někdy, že jim nic neschází, jsou povídaví, neklidní a neustále chtějí s lože seskočiti. Někdy jsou příznaky od mozku tak prudké, že lékař mohl by, nevěda co přecházelo, souditi na zánět mozku.
Podnět k vypuknutí deliria zavdávají některé prudké choroby horečné, při nichž všecky síly tělesné rychle poklesají (zánět plic, zánět pohrudnice, typhus).
Dlouho trvajíce pijáctví má v zápětí celou řadu organických změn a chorobných příznaků, kteréž sumárně označovány byly dříve jako dyskrazie pijáků. Jednou vstupují do popředí příznaky od té soustavy, jindy od jiné. Jisto jest, že pijáci trpí velmi zhusta porušeným trávením, jež je zaviněno katarem zaživadel. Pijáci dáví často z rána vodnatou tekutinu, nemají žádnou chuť k jídlu, stěžují si nezřídka na pálení žáhy, žaludeční křeče, průjmy nebo zácpu. Katar nezůstává však ohraničen na zaživadla, nýbrž přechází z hltanu na hrtan; tu dodává hlasu zvláštního drsného, chraptivého a hlubokého tonu; němečtí studenti, kteří jak známo, umějí vydatně píti, nazvali hlas takový „Bierbass“.
Ze žaludku přechází líh do krve a s touto koluje po celém organismu, v němž natropí mnoho škody, zvláště v nervstvu, jatrech, ledvinách, cevách. Pijáci bývají zhusta velmi otylí. Později dostavuje se chvění údů. Alkoholikovi třesou se zvláštním jemným a rychlým tempem prsty, napřáhneme-li ruku a roztáhne-li prsty.
Konec je smrt, ano trávení nadobro ustává, když alkoholik nezanechává smutné své vášně. Toť jsou ovšem jenom hlavní rysy, o některých příznacích (např. zánětech nervů) pro úzký rámec spisu jsme se ani nerozhovořili. Zbývá nám zmíniti se ještě o léčbě tohoto stavu, která není z nejnadějnějších. Kdyby bylo lze počítati s vůlí alkoholika, abychom mohli očekávati, že od pití ustane, nebyla by ovšem vyhlídka tak truchlivá. Bohužel však piják pálí za sebou mosty, odhazuje zbraň: pijeť a ztrácí v pití vůli, která by jediná mohla ho zachrániti, aby se opřel škodlivému zvyku. Všecky výstrahy nejsou nic platny. Kdybychom alkoholikovi sebe lépe domlouvali, poukazujíce mu k záhubnému vlivu líhu nejen na zdraví vlastní, nýbrž i na potomstvo, kdybychom kreslili mu obrazy sebe křiklavějšími všeliké ty choroby duševní i tělesné, jimž jde vstříc – zřídka poštěstí se zachovati jej, zvláště je-li stav jeho pokročilý. Materiální překážky nejsou nic platny, alkoholik pracuje, aby si vydělal na kořalku; jakmile má dost peněz, aby si zaopatřil lihoviny tolik, kolik jí k opití potřebuje, nechá práce a pije až do úmoru. Morální prostředky, jak naznačeno výše, také mnoho neprospějí. Někteří pokoušeli se zoškliviti pijákům oblíbený jich nápoj. Známy jsou případy, kde dipsoman házel do lihoviny výkaly, ani to ho však nezdrželo. Jiní radili přidávati ke kořalce zředěnou kyselinu sírovou nebo Hallerův elixír, který se připravuje rozpuštěním 25 grammů koncentrované kyseliny sírové v 75 grammech sehnaného alkoholu. Několik kapek tohoto léku přidávalo se ke kořalce, kterou alkoholik pil. Starší lékaři tvrdí, že prý tu a tam to vedlo k cíli, takže piják pocítil nechuť k pálence. Ze stejných důvodů přidáván byl k lihovinám vinný kámen dávivý. I když se takto podařilo pijáka od lihoviny odtrhnouti, zmizel rázem dobrý účinek, jakmile podařilo se pijákovi pokochati se v nápoji neporušeném. Kde možno doufati, že piják pití nestřídmému odvykne vlivem důvodů morálních, vlivem vlastní energie nebo poctivosti, nutno odvykati znenáhla pozvolným zmenšováním dávky, neboť náhlým odejmutím všeho líhu mohla by zaviněna býti nebezpečná nemoc a náhlé chřadnutí. Nejlépe ještě přejde alkoholismus, podaří-li se pijákovi přestati prudké choroby nebo podrobil-li se léčbě u pramene léčivého, při níž nesměl pít žádných lihovin. Berzelius a Schreiber pokoušeli se léčiti alkoholismus takto: Nemocní byli uzavřeni na 8 až 14 dnů a po tu dobu dostávali pokrmy a nápoje, k nimž vesměs přidáváno bylo pálenky. Tato léčba není však prosta všeho nebezpečí a osoba ta musí býti neustále pečlivě pozorována. Kura tato jest u konce, když alkoholik není s to polknouti ani nejmenší množství takovéhoto pokrmu nebo nápoje, které se mu zhustily nadobro. (Ze 13 pijáků, které léčil Nasse v Bonnu tímto způsobem, 8 ještě po půldruhém roce nemohlo pálenku ani cítit, jeden podlehl recidivě, u dvou se léčba neosvědčila, jeden stižen byl zánětem plic a jeden zemřel ochrnutím srdce. Nebudeme to tedy napodobovati). Podlehli-li pijáci prudkým chorobám, je nebezpečí, třeba byli kvetoucího vzezření, vždy velmi veliké, neboť zhusta rychle a rapidně nemoci podléhají. Proton nesmí lékař, který takového pacienta léčí, bráti mu všecken líh, nýbrž poskytuje mu menší dávky lihoviny, nejlépe piva (ležáku) nebo vína. Jakýsi Günther, altonský lékárník, prodával tajný lék proti opilství. Netřeba snad ani podotýkati, že nestojí za nic, ba že je přímo škodlivý. Osoby, které ho užívaly, pocítily těkavé horko i bylo jim ošklivo a ztratily chuť k jídlu; policejně byl lék ten zkoumán, a zjištěno, že se skládá z lihového extraktu kůry kaskarillové a kořenu kopytníkového. Dávka stála (- nevím, prodává-li se to dosud -) 12 marek, ač dle lékárnické taxy nemá ceny ani 2 marek. Je to sprosté dryáčnictví. Prostředek Rungelův je roztok 35 č. vinného kamenu dávivého ve 1000 č. vody. Je to tudíž lék dávno již v lékařství zkoušený, bohužel málo osvědčený a nespolehlivý.
Delirium tremens nemůže léčiti každý; je to nezbytná pomoc lékařská. Proti vleklým poruchám trávení doporučovány hořké léky s alkaliemi. Nejlépe ponecháme-li léčení obtížného stavu toho lékaři.
Proti chvění doporučovány všeliké léky, proti závrati rovněž. Léky proti symptomům nepůsobí trvale a mají jen pomíjející účinek, pije-li se dále.
Co jsme tu pověděli o smutném osudu pijáků, postačí snad, aby čtenáři pocítili nechuť k lihovinám, neboť při zvláštním účinku líhu na nervstvo třeba bráti stále větší dávky, aby dosaženo bylo příjemného účinku. Nejlépe se osvědčilo léčiti alkoholiky v ústavech pro choré nervy. Kdo má prostředky, nechť vyhledá náš český ústav Dr. Šimsy v Krči.
