Petr Harcuba: Mladí lékaři hledají prostředí, kde mohou profesně růst a zároveň normálně žít

Česko čelí nedostatku ambulantních lékařů v řadě specializací, nejvíce v menších městech a na venkově. V některých oblastech už dnes lidé za běžným ošetřením dojíždí desítky kilometrů. Generace starších lékařů odchází do důchodu a mladí se mimo velká města příliš nehrnou. O příčinách i možných řešeních jsme mluvili s Petrem Harcubou, jednatelem společnosti EkoRent, která se už více než tři desetiletí v Česku věnuje financování a rozvoji soukromých ordinací.

Často slyšíme, že české zdravotnictví trpí nedostatkem lékařů. Mluví se o tom, že se blíží  generační obměna - zejména mezi praktiky a pediatry. Je situace opravdu tak vážná?

Když se podíváte na strukturu českého zdravotnictví, zjistíte, že třetina pediatrů a mnoho praktiků má přes šedesát let. V praxi to znamená, že v následujících letech odejde silná generace lékařů, aniž by bylo jasné, kdo po nich ordinace převezme. Kde chybí lékař, začnou postupně mizet i další služby – a tím i život v obci.

Proč se podle vás mladí lékaři do určitých regionů nehrnou?
Jde především o kvalitu života, o dobré školy pro děti, možnost kulturního, společenského a sportovního vyžití - zkrátka prostředí, kde se dá dobře žít, nejen pracovat.
A samozřejmě i lékaři chtějí mít ve svém okolí kvalitní kolegy a dostupnou péči pro své rodiny.
Všechno se to vzájemně ovlivňuje a navazuje jedno na druhé. Když některá z těch věcí chybí, region přestává být nejen pro lékaře atraktivní.

A co dotace a finanční pobídky?

Samy o sobě nestačí, lékaře mnohdy neudrží ani vysoký příspěvek. Mladí chtějí stabilitu a perspektivu. Pravdou je, že téměř každá obec lékaři ráda prostory za výhodných podmínek sežene. To ale není všechno. Lékař, který se staví na vlastní nohy, potřebuje mnohem větší finanční podporu.

V běžné bance přitom často neuspěje, protože nemá podnikatelskou historii a příjmy ze zaměstnání nejsou tak vysoké, aby byly pro banku zárukou schopnosti splácet vyšší úvěry. Tzv. se nevejdou do tabulek. V těchto případech pomáhají specializované společnosti, jako je EkoRent, které rozumí provozu lékařské praxe a dokážou poskytnout financování šité na míru. Podílíme se na projektech, které pomáhají lékařům po celé republice zakládat a rozvíjet vlastní praxe.

Jak často se dnes setkáváte s tím, že mladí lékaři chtějí převzít zavedenou ordinaci po starším kolegovi?

Musím říct, že bych byl rád, kdyby jich bylo víc, ale řada takových u nás hledá pomoc. Například praktik, který končí se svojí praxí chce, aby ordinace pokračovala dál, ale mladý lékař nemá kapitál ani zkušenost s převodem. Velmi mu pomůže, když má po boku partnera, který rozumí jak financím, tak provozní stránce ordinace. Když se podaří propojit zkušenost s novou energií, funguje to. Vidíme případy, kdy mladý lékař převzal ordinaci, zmodernizoval ji, rozšířil služby a velmi rychle získal stabilní praxi i spokojené pacienty a pomáhá tak celému regionu.

Digitalizace a telemedicína se často zmiňují jako způsob, jak ulehčit přetíženému zdravotnictví. Vnímají to tak i lékaři v regionech?
Osobní kontakt nic nenahradí. Telemedicína může být dobrým doplňkem, třeba pro konzultace nebo opakované kontroly, ale ne řešením všeho. Když se používá rozumně, může opravdu pomoci. Jen nesmí a nemůže nahradit samotný vztah mezi lékařem a pacientem. Tohle opravdu problém nedostatku lékařů v regionech nevyřeší.

Kde podle vás končí možnosti soukromého sektoru a kde musí převzít odpovědnost stát?
Soukromý sektor dokáže přinášet flexibilitu, kapitál a konkrétní řešení v jednotlivých projektech. Umí reagovat rychle a pomoci tam, kde je potřeba nastartovat nebo udržet fungování konkrétní ordinace. Úloha státu je ale širší a systémová. Pokud by mělo zaznít jedno zásadní téma, pak je to podpora vyváženého ekonomického rozvoje všech regionů. Bez něj budou rozdíly mezi jednotlivými částmi Česka dál narůstat - a s nimi i rozdíly v dostupnosti služeb, včetně zdravotnictví.
Jakmile má region slabou ekonomickou základnu, promítá se to do všeho ostatního - od pracovních příležitostí přes kvalitu veřejných služeb až po to, zda je dané místo atraktivní pro lékaře a jejich rodiny. Tohle už ale není otázka jednoho opatření nebo jednoho resortu. Je to téma na hlubší odbornou debatu o tom, jak chceme, aby se Česká republika dlouhodobě rozvíjela a aby rozdíly mezi regiony nebyly tak výrazné.
Dá se vůbec tento trend zvrátit?

V tom nejsem moc optimistický, ale pokud mladým lékařům pomůžeme, dokážeme síť ordinací udržet a dáme šanci vzniknout novým. Když to necháme být, riskujeme, že se některé regiony budou dál vylidňovat. Stále ale věřím že české regiony mají potenciál znovu ožít.

Co byste poradil mladému lékaři, který dnes přemýšlí, jestli zůstat ve velkém městě, nebo jít do regionu?

Aby si velmi poctivě ujasnil, co od své práce a života očekává. Vlastní ordinaci a možnost ovlivňovat, jak bude pracovat, si může vybudovat jak ve velkém městě, tak v regionu. Každé prostředí ale nabízí jiné možnosti. V Praze je díky ekonomické síle obyvatel větší prostor pro specializaci a širší nabídku služeb. V regionech je práce víc založená na každodenním kontaktu s lidmi a na zajištění základní dostupnosti, protože pacienti tam většinou o nadstandard nestojí nebo si ho nemohou dovolit. Praxe mimo velká města přináší silnější vazby na komunitu. Důležité je zvolit si cestu, která dává smysl nejen profesně, ale i lidsky. (22.6.2026)