Plamenomety

Thukydides líčí ve své Historii peloponéské války, že při obléhání Platají a Delionu (5. stol. př. Kr.), metali útočníci z „ohňových trubic“ oheň; před ústím toho „plamenometu“ byla nádoba se žhavým uhlím, sírou a smolou, a tato směs se rozdmýchávala v plamen měchem na druhém konci plamenometu. Takových „plamenometů“ se užívalo dosti až do středověku. Velmi účinný byl po té stránce tzv. „řecký oheň“, stříkaný z ruční stříkačky; ta byla naplněna směsí nehašeného vápna, síry, kamenné soli, pryskyřice, petroleje a asfaltu, před užitím se do ní nalila voda, tím se začalo vápno hasit, teplem takto vybaveným se směs zapálila a vyvíjející se páry na vzduchu vybuchovaly. Těmito plamenomety odrazil císař Konstantin Veliký r. 941 ruské loďstvo, v počtu asi 100 korábů, před Byzancií. V nové době bylo p. užito v občanské válce severních států Unie proti jižním v 1. 1862 až 1865, vrhal se z nich hořící roztok fosforu v sirouhlíku.