Poslední dny T. G. Masaryka v Lánech

V souvislosti s dnešním otevřením obálky s údajně posledními slovy Tomáše Garrigua Masaryka přinášíme ukázku z knihy TGM v Lánech, která vyšla v roce 1946. Je to třetí a rozšířené vydání publikace Pan president a lidé v Lánech, která poprvé vyšla v zimě 1937. Autorem je Stanislav Jandík. Její tvůrce o vzniku knihy napsal:

Když jsem před lety hledal příčinu lásky našeho lidu k T. G. Masarykovi, obrátil jsem se k těm neprostším, k babičkám a dědečkům, které potkával v lese, k dětem, které na něho čekávaly, k dělníkům, rolníkům a řemeslníkům, kteří s ním přišli do styku, a k těm, kteří mu byli nejčastěji nablízku. Vyprávěli mi své drobné příběhy, jak se s ním setkali, na co se jich ptal, co jim řekl, opakovali jeho výroky, a z jejich vyprávění vyrůstala i Masarykova podoba. Měla dva význačné rysy: učenost a lidovost. Z lidu vyšel a lidovým zůstal. Lidovost rodného prostředí dávala jeho učenosti dar jednoduchého a jasného výrazu. Jeho moudrost a učenost zas tomuto srozumitelnému výrazu myšlenkovou náplň. Jednoduchým způsobem uměl povědět i největší pravdy tak, že je pochopil neučený a obdivoval učený. Dovedl pronikat k tajnicím člověkovy duše, on, král-filosof, obdařený ryzostí citu a „nevinností srdce“, které mu získávaly lásku lidu. Masaryk šel k lidství skrze člověka. Tu je i kořen jeho humanitní demokracie.

V křivoklátské oboře

Van smrti

Na severovýchodní straně lánského zámku stojí barokní kostelík Jména Ježíš. Se zámkem je spojen krytým mostkem. Sem, do těch míst, T. G. Masaryk nikdy nechodil. Se svým Bohem si rozuměl sám a svým životem, myšlenkami a skutky byl mu blíže než kterýkoliv z prostředníků.

A za kostelíkem, v košatém zákrytu stromů, je hospodářské stavení v jakémsi nepodařeném windsorském slohu, v jakém si libovala bývalá šlechta na sklonku století. Tady stával v konírnách jeho kůň Hektor a po něm několik jiných. V posledních letech tu býval jediný kůň, na němž někdy jezdíval vyslanec Jan Masaryk.

Prostorná místnost v jednom traktu hospodářských budov byla opatřena promítacím přístrojem a upravena v domácí biograf.

Několik kroků odtud leží rybník. Vede k němu taková hezká, žlutým pískem posypaná cesta. Po levé straně je nová zeď obory s průhledy do polí, po pravé hráz rybníka, vroubená nízkými pylony a s obou stran skupiny keřů, proťaté bílým tělem břízy.

Obr. Abdikace presidenta Osvoboditele, Lány 1935

Pohodu smírné tišiny jenom chvílemi zahání ostrý křik labutí, soutěžících spolu v majestátním držení těla. Pohybem, plným ušlechtilosti, plují po vodní hladině, zbarvené odrazem modrého nebe. A vůkol se rozkládá vlídná a mlčenlivá obora s mýtinami a žlutými cestičkami, kudy chodíval, obora s širokými průseky, kde se v dálce na konci bělají zámecké zdi. Nejširší z nich je hlavní alej, široká cesta, vybíhající z obory na prostranství přímo proti hlavní zámecké věži.

Hovory s TGM

V trávníku pod stromy mezi rybníkem a zámkem, tam kde se končí žlutě vysypaná cestička, je zbytek pařezu. Ztrouchnivělý, s cementovou plombou ve vykotlané dutině, která ho měla bránit před útokem času, ale zákon přírody je tvrdší než nejtvrdší cement. Odlamuje ostatky někdejšího stromu s chamtivou krutostí a není daleka doba, kdy zmizí i tyto poslední trosky, zarůstající travinami. V dobách, kdy byl ještě pařez celý, sedával na něm T. G. Masaryk a rozmlouval s Karlem Čapkem o svém mládí, rodině, studiích, vědecké práci a politických bojích, o svých filosofických názorech, a o celém svém životě. A tady vznikly první myšlenky a formulace Čapkových „Hovorů s TGM.“

Obr. Se synem Janem, dcerami Alicí a Olgou a vnučkou Annou

Poslední oběd

Napravo od zámecké brány jsou skleníky a nedaleko nich veliká košatá smuteční vrba, jejíž koruna padá k zemi jako mohutné prameny vodopádu. V jejím stínu stál zahradní stolek, u něhož za pěkného počasí obědvával nebo i čítával.

Tady naposledy obědval ve středu 1. září. Slunný den, plný hřejivé vlídnosti. Bylo tu několik hostí, ale pan president jedl podle svého zvyku u stolku pod vrbou sám.

Když odcházel od stolu, dr. Alice Masaryková ho bavila vyprávěním historky o jedné filmové hvězdě.

„A která filmová hvězda to byla?“ zeptal se jí náhle mezi řečí.

A když si hned nemohla vzpomenout na její jméno, smál se jí:

„Tak když nevíš jméno, nevypravuj!“

Po krátkém zdřímnutí si vyjel o šestnácté hodině v kočáře do lánských lesů. Živě se bavil, zejména při vzpomínkách na boj o Rukopisy, a slíbil doktoru Císařovi, který seděl na sedátku proti němu, že napíše k chystané knížce o Rukopisech krátkou předmluvu. Mluvili o tom, co by v ní mělo být, vzpomínali na zašlé časy.

Boj o Rukopisy je jednou z největších kapitol jeho života. Ukazuje nám jeho charakter více, než tušíme. Krásně to vystihl francouzský list Le Populaire, když napsal:

„V otázce Rukopisů Masaryk osvědčil, že cítí potřebu bojovati proti lži, i když je považována za užitečnou.“

Z vyjížďky se vrátil veselý, osvěžený. Četli mu kousek z Heidenova „Jednoho muže proti Evropě“, potom se bavil vyprávěním o házené v parku pod zámeckou věží. Zeptal se, jak to šlo, a na odpověď že dobře, se usmál a pokýval hlavou. Pokračovalo se v předčítání, při čemž vstal a chvíli se procházel po ložnici. Náhle vlétl dovnitř otevřeným oknem netopýr. Posadil se na lustr, ale pan president se nedal vyrušovat a naslouchal četbě dále.

Obr. Naposledy z Lán do Prahy

Co chce ten pták?

Nato povečeřel. Chutnalo mu. Po jídle šel do salonku vedle ložnice, kam za ním přišla dcera dr. Alice s bratrem Janem, který mu chvíli četl. Potom poslouchal symfonii, vysílanou rozhlasem, která trvala dlouho přes desátou hodinu. Ač jindy chodíval spáti o desáté, byl toho večera vzhůru déle. Chtěl slyšeti symfonii celou. Její poslední akordy konečně doznívají. Vysílání se končí státní hymnou. Pan president stojí po celou dobu v pozoru. Radio zmlklo.

„Dobrou noc, tatá…“ přeje mu syn Jan a líbá ho na čelo. Na přání dobré noci od dr. Alice vesele odpovídá:

„Dtto.“

Žertem jí tak říká, že jí přeje totéž. Odchází na lůžko, připravené komorníkem Příhodou. Pojednou se zastavil uprostřed pokoje a zeptal se:

„Je tam?“

Myslil tím netopýra, který se při čtení usadil na lustru. Komorník Příhoda mu řekl, že ho vyžene. Za chvíli, když se vracel pan president z koupelny, opět si vzpomněl na netopýra. Když slyšel, jako ho Příhoda vyháněl, zasmál se a ulehl na připravené lůžko. Na komorníkovo přání dobré noci odpovídá v dobré náladě. Svědčí o ní usměv i zabarvení hlasu.

Toho večera se zdálo, že usnul velice brzy. Jindy si ještě dvacet i třicet minut svítil na stolku u postele a přemýšlel. Tehdy hned zhasl a brzy bylo slyšet, jak oddychuje.

Do pokoje zaléhá zvenčí jen houkání sýčka, který již tři týdny přilétá k osvětleným oknům ložnice. Přilétá vytrvale, jedné noci nevynechá. Všiml si ho i pan president, který jednou prohodil:

„Co chce ten pták?“

Řekli mu, že venku svítí měsíc, a to že sovy houkají nejvíce. Pan president lehounce kývl hlavou a řekl:

„Je to její řeč a jinak mluvit neumí.“

Studeně svítí hvězdy v ponurou tichost noci, rozrývanou houkáním sov. Všechno spí a nikdo netuší, co přinese hodina dvanáctá.

Obr. Naposledy u hrobu své manželky

Noc na 2. září

Rafije hodin putují k nočnímu zenitu a věčnost nehmotnými prsty drolí čas na vteřiny, zakleté v bílé ciferníky hodin. Odbíjí jedenáctá a ztichlým pokojem je slyšet jen slaboučké oddychování.

T. G. Masaryk odpočívá klidně na lůžku, možná, že již podřimuje, možná však, že ještě nespí a přemýšlí, že si v duchu dořešuje problémy dne.

Je noc na druhého září. Službu má sestra Seifrtová. O půl dvanácté náhle uslyšela slabý sten, provázený hlubokým dýcháním, stále těžším a hlasitějším. Rázem poznala, že je zle. Zazvonila na komorníka Příhodu a poslala ho nejprve pro vrchní sestru Miluši Kapsovou, která si za tři roky, co pana presidenta ošetřovala, nastřádala značné zkušenosti. Vrchní sestra dala nemocnému, který byl v bezvědomí, injekci pro povzbuzení srdeční činnosti, studené obklady a led. Zatím zpravili o náhlé nevolnosti vyslance Jana Masaryka a dr. Alici. Přivolaný místní lékař dr. Svoboda schválil, co bylo uděláno.

Obr. První návštěva druhého presidenta republiky, Lány 18. prosince 1935

Neblahá zpráva vyburcovala presidenta republiky dr. Edvarda Beneše. Přijel z Prahy se svou chotí, rozrušen a v největším spěchu. Jeho oči byly smutné, obličej prozrazoval úzkostné rozechvění. Zbytek noci strávil na zámku, v blízkosti nemocného. Brzy po něm dorazil i narychlo povolaný lékař dr. Maixner z Prahy a po něm profesor dr. Pelnář, který byl přítomen jako konsiliář. Oba lékaři zjistili, že onemocnění je stejného rázu jako roku 1934, kdy se ucpala tepenná větévka v levém oku, na něž pan president od té doby dobře neviděl. Nemoc tehdy postupovala skrytě dále k centrům pro řeč a nepozorovaně zachvátila také centra, řídící pohyby pravé ruky a nohy.

Neobyčejně silná životnost presidenta Masaryka odolala tehdy útoku zákeřné choroby a po čase začal choditi tak, že následky nemoci byly téměř nepozorovatelné. Jenom pravou ruku nosíval v černé pásce, ale pomalu oživovala i její činnost.

Tři roky trvalo příměří, uzavřené mezi životem a smrtí, a tři roky záludně číhala smrt na svou chvíli. A číhala tiše a vytrvale, plížila se všude jako stín, byla nablízku tehdy, když se všichni domnívali, že je ještě daleko a daleko. Čekala trpělivě, věděla, že její chvíle přijde.

Udeřila prudce, nečekaně. Její dotyk ho obestřel závojem bezvědomí, počet tepů, který byl obvykle 72, stoupl náhle na 144, srdce bilo v nepravidelném rytmu a těžký, přerývaný dech jako by se chtěl chvílemi zastaviti. V prvním okamžiku se zdálo, že nemocný byl postižen mozkovým krvácením. Zatím byla ucpána pouze cévka.

Ranní zpráva lékařů, vyslaná rozhlasem do světa, působila jako úder blesku. Mluvila sice jen o nevolnosti a končila nadějnou větou, že stav nemocného presidenta Osvoboditele je uspokojivý, ale na rtech nás všech se chvěla nevyslovená obava. V té chvíli se myšlení milionů soustřeďovalo na lánský zámek, na velký bílý pokoj, a všichni jsme v duchu stáli při lůžku a pomáhali mu vybojovati jeho těžký boj.

Obr. Nejmilejší hosté

A nemocný se bránil, jako by v jeho vůli byla soustředěna vůle nás všech. Smrtící nápor se hroutil a slábl, lékařské bulletiny zněly nadějněji a nadějněji. Tep již nebil tak prudce, chvílemi zastřené vědomí se zvolna vyjasňovalo, takže když ve čtvrtek odpoledne navštívil nemocného president republiky dr. Edvard Beneš s paní Hanou Benešovou, bylo vidět, jak president Osvoboditel vyjasňuje tvář, jak je rád, že přišli lidé, jemu tak milí. Jako by viděl před sebou vlastního syna. Hojivá slova vyvolala na jeho tváři záchvěv úsměvu, naklonil mírně hlavu a naslouchal milému hlasu.

Nadějná úleva

Přichází pátek 3. září. Paprsek naděje zasvitl z úředních zpráv, zvěstujících, že útočná vlna choroby opadává. Tři dny se čeká, zda se nebude záchvat opakovat a nový nápor nesmete poslední naději.

Ale nic takového. V sobotu se nemocný probouzí mnohem čilejší než včera. K lůžku přichází dr. Alice Masaryková. Její tvář stálým nočním bděním je přepadlá a bledá. Vzala jeho ruku do své a potěšila ho několika laskavými slovy. Znatelně opětoval stisk a zřetelně jí řekl na uvítanou:

„Nazdar, Elis.“

Lehce také přikývl na pozdrav ošetřující sestry, jen lehoučký mráček zastřel jeho čelo, když si uvědomil, že bděla celou noc. Naznačil, že by si měla jít odpočinout.

Pocítil žízeň. Požádal několik kratičkými větami o pití. Lžičky oranžády, vody a citronové šťávy mu přinášely úlevu. Žádost o pití potom opakoval častěji. A odpoledne mu přineslo radostné shledání s druhou dcerou, paní Olgou Revilliodovou, která s ním za války pracovala v zahraničním odboji. Přibyla ze Švýcar letadlem. Její návštěva byla pro něho opět chvilkou dobré pohody.

Nová lékařská zpráva zní již mnohem radostněji než předešlé. Hlásí pokles tepů na 92, vědomí naprosto jasné, nemocný chápe vše, co se kolem něho děje. Večerní návštěvu těch nejmilejších, syna Jana a obou dcer, dr. Alice a Olgy, přijal s viditelným projevem radosti.

Dobrý duševní stav přinesl několik hodin nepřetržitého spánku, který jej tak posílil, že si v sobotu ráno, 4. září, pochutnal na bílé kávě. Během dne se několikrát posadil na lůžku za pomoci ošetřující sestry, která jej opřela o polštáře, aby mohl chvíli posedět.

Syn Jan ho rozptyloval žertováním. Jeho přítomnost byla nejlepším lékem. Přinášela mu vždy úlevu, neboť Jan dovedl vystihnout jeho nálady a pan president se na něho vždy těšíval s radostí upřímnou.

Vzrušení z prvních zpráv pomalu opadává, lékařský bulletin v neděli 5. září hlásí, že již není třeba vydávati denně několik zpráv, protože dobrý stav nemocného presidenta Osvoboditele se nezhoršuje a stačí proto jedno hlášení denně.

Obr. Vrba, pod níž seděl TGM před smrtelným záchvatem

Klid před katastrofou

Neděle domněnku potvrzovala. Nemocný pookřál, dech je téměř normální, stejně teplota a počet tepů. Jí s větší chutí než dříve.

Také paměť je jasná. Malou zkouškou se zjistilo, že si pamatuje vše, co se dělo před onemocněním. Předčítali mu vzpomínky na malíře Hanuše Schwaigra, jednoho z jeho nejlepších přátel.

A hle, pan president věděl dopodrobna vše, co četl dříve, když byl ještě zdráv, a byl rád, když se mu zase chvíli četlo. Naslouchal pozorně a během četby vzpomněl dávno zesnulého přítele slovy:

„Měl jsem ho rád, měl jsem ho sakramentsky rád. Byl to hodný člověk.“

Přichází ho opět navštíviti prezident republiky dr. Edvard Beneš a je u něho déle než obvykle, hovoří s ním a president Osvoboditel zřetelně odpovídá.

Tak míjel den po dni a do duše se vkrádá radost. Vždyť se vše obracelo podle vnějších znaků k lepšímu. Nemocný jí s chutí, jeho lehce narůžovělá tvář má zdravý vzhled, jeho výslovnost od prvé chvíle, kdy promluvil, se stále zlepšuje a také počet tepů je normální. Klesl na 72, tedy o celou polovinu. Lékařské zprávy se již nemají vydávati denně, protože stav se mění stále k lepšímu.

Nastává uvolnění, president republiky dr. Edvard Beneš odjíždí k letnímu pobytu do Topolčianek, neboť podle soudu lékaře, který shledává plíce čisté, nemocnému nebezpečí nehrozí.

„Tak umíral můj otec“

V sobotu odpoledne, 11. září, stoupla však náhle teplota na 37,9. Zdálo se, že je to chvilkový výkyv, protože její vlna brzy opadla.

Pan president byl v dobré míře, dosti vydatně povečeřel, večer se bavil vypravováním svého syna Jana až do jedenácté před půlnocí.

Avšak po půlnoci ze soboty na neděli, v 1 hodinu 15 minut se nemocnému přitížilo. Teplota rázem stoupla na 39,1. Příznaky nasvědčovaly, že nemocný byl zachvácen zánětem plic v spodní části pravého plicního laloku.

Hroutily se naděje posledních dnů jako vzdušné zámky, rozvanuté větrem.

Před třetí hodinou s půlnoci zvoní v Topolčiankách telefon. Neblahá noční zpráva burcuje presidenta republiky po druhé. Smutný a zdrcený nastupuje rychle zpáteční cestu. Ví, že již není naděje. Cestou na brněnské nádraží podotkl:

„Takový konec znám, právě tak umíral můj otec.“

V neděli po třetí hodině odpolední přijel do Lán a navštívil nemocného. Na bílém lůžku mezi dvěma okny leží president Osvoboditel. Jeho oči jsou zavřeny, na první pohled se zdá, jako by dřímal. Leží tiše a nehnutě, síly zvolna opouštějí tělo, zesláblé tříletým bojem se smrtí. Zdá se, že na stisknutí ruky reaguje, oči se však neotvírají. Je to spánek, nebo je to mdloba? Inhalace již mnoho nepomáhá, lékaři dávají nemocnému injekce.

Obr. Se synem Janem

Smuteční hosté

V pondělí se nemocnému přitížilo.

Den sychravý a smutný, tváře lidí ponořené v mlčení. Zvlhlé oči svítí slzami, neboť nikdo už nedoufá a počítá jen hodiny a minuty. Už se nevyslovují nadějná slova, zahánějící obavy útěchou, že jde jen o náhlou vlnu choroby, která ochabne. Před barokní zámeckou branou stojí hradní stráž, na každé straně legionář, bráška s jizvami v tváři a hrudí pokrytou řádovými stužkami. Odpovídá na otázky lidí, kteří se sem sjíždějí z celého kraje, a chvílemi jako by odvracel hlavu. Lidé nemusejí vědět, že mu při vyslovování jména, nám všem tak drahého, bolest potrhává koutkem úst. Udělá několik kroků stranou, aby se opět vrátil s nehybnou služební tváří. Jenže ta maska trvá jen chvilku a za chvíli je to zase bráška, který myslí na svého nejvyššího velitele. Ze zámku vychází ruský legionář, kladenský doktor, plukovník Zdeněk Foustka. Podává svému kamarádovi z fronty ruku a oba se drží dlouho, déle než je zvykem. Jeden druhému se dívá do očí a v tom pohledu a potřesení hlavu je vysloveno vše.

Prapor na hlavní věži, jindy mohutně rozevlátý do šíře, splývá zamlkle a volně. I v zámeckém parku je podzimní smutek.

Je půlnoc 14. září 1937

Večer, již bylo jisto, že se blíží konec. Možná, že přijde o půlnoci, možná, že až ráno. Ví se jen jedno: že je neodvratný. Zánětlivý proces zachvacuje i pravou polovinu plic, dech je prudší a nepravidelný, tep stoupá na 130. Větrání plic je nedostatečné, a proto obsah dusíku v krvi stoupá na 82. Nemocný je klidný, jeho vědomí je stále obestřené, zdá se však, že nemá bolestí, neboť ve ztichlém pokoji není slyšeti nejmenšího stenu. Je půlnoc, 14. září.

Před třetí hodinou se charakter dechu znatelně mění, doba mezi vdechem a výdechem se zvětšuje, přestávky však nejsou stejné, chvíli delší, chvíli kratší, nemocný dýchá ještě tíže a namáhavěji než před půl hodinou.

Nastává krise, osudný přelom, kdy parabolická křivka života prudce klesá a tělo, znavené plodným životem, pracuje k smrti.

Blíží se poslední chvíle.

V hlavách lůžka se bělají pláště lékařů, v pozadí pokoje ošetřovatelky a u nohou lůžka rodina s presidentem republiky Edvardem Benešem a jeho chotí. Vedle ní ministerský předseda.

Dýchání je stále obtížnější, až ve 3 hodiny 27 minut přestává úplně. Dr. Maixner se sklání k nemocnému a zjišťuje, že srdce ještě bije. Ne dlouho, jen dvě minuty, a umlká také. Je slyšet lékařův hlas, zastřený smutkem:

„T. G. Masaryk právě dokonal.“

Jsou tři hodiny dvacet devět minut.

President Osvoboditel stanul na prahu věčnosti. Vyslanec Jan Masaryk přistupuje první k loži, bere jeho ruku, ještě teplou, do své a líbá ji. Potom se sklání k hlavě, aby políbil zesnulého na čelo. Po něm vtiskují otci polibek na ruku a čelo dr. Alice a Olga, vnučky Anna a Herberta, neteř Ludmila a její choť, vyslanec Jan Lípa.

Posledním pohledem v oči, obrácené do věčnosti, a políbením na čelo se loučí se svým velikým učitelem a přítelem president republiky dr. Edvard Beneš.

Ministerský předseda vzdává zesnulému poctu hlubokým úklonem. Potom dr. Maixner zatlačuje zesnulému oči.

K oknům, mezi nimiž stála postel, přistupuje dr. Alice s ošetřovatelkami a otevírají je. Do pokoje vniká zavlhlý chlad. Je sychravá noc, sychravo v duších, sychravo v srdcích.

Tichost noci opět rozrývá houkání sýčků pod okny pokoje.

Obr. Osobní lékař s ošetřovatelkami

Věci poslední

Suchý zářijový den, prosvětlený skromným sluncem, v jehož mdlém svitu se od bělošedého nebe tvrdě odrážejí černé prapory, vlající s postranních zámeckých věží.

Na hlavní věži, nad pokojem, kde na bílém lůžku, pokrytém růžemi, odpočívá nesmrtelný mrtvý, visí sklesle státní vlajka, spuštěná do půl žerdi, okno pokoje, v němž veliký president Osvoboditel vydechl naposledy, je stále otevřeno.

S domů podél cesty vlají prapory, před zámeckou branou stojí zamlklé hloučky: Lánští a přespolní. Mlčky, úklonem a pozdvihnutím klobouku zdraví odjíždějícího presidenta republiky doktora Edvarda Beneše, jehož přepadlá a smutkem zbrázděná tvář svítí za sklem vozu bolestnou bělostí. Nevyjadřuje již napětí, jež se v ní za posledních dnů usídlilo, ale je do ní zaklet rozechvělý smutek.

Přesunulo se i těžiště života na zámku. Utichly kroky lékařů a ošetřujících a místo nich přicházejí lidé s vrchním zahradníkem Krejzou, aby připravili květinovou dekoraci v hudebním salonku. Dopoledne přijíždí sochař Makovský se štukatérem Pelcrem, aby sňali posmrtnou masku zesnulého. Za dvě hodiny skončili práci. Odlili celou hlavu a ruku.

Odpoledne po 4. hodině provedl profesor Karlovy university dr. Heřman Šikl balzamaci presidentova těla.

Práce trvala celou noc a byla skončena teprve po třetí hodině ranní.

Potom ho oblékli, jak nejraději chodíval. V prostý jezdecký oblek. Tmavý, hnědý kabát je upjat až ke krku, světlé jezdecké kalhoty končí ve žlutých vysokých botách.

A pak ho položili do černé rakve bez ozdob.

Neboť vězte, že to nebude nádherný sarkofág z třpytivého bronzu a filigránských ornamentů, sarkofág, hlásající pýchu a bohatství, v jakém se pochovávají peněžní a průmysloví magnáti. Bude to černá kovová rakev, prostá a jednoduchá jako jeho život.

Neboť tento veliký mrtvý se nepotřebuje přizdobovati povrchní nádherou třpytivého kovu. Je přizdoben tím, co nelze koupit ani za žoky peněz. Je přizdoben hořem a láskou milionů srdcí a vavřínem nesmrtelnosti, jehož se dostává jen Velikým, Statečným a Spravedlivým.

Do prosté rakve uložili smrtelné tělo, jehož duch vstoupil do nesmrtelnosti, nesli do hudebního salónku a postavili na černý katafalk.

A do Lán putují lidé z celého okolí pěšky, na kolech i na vozech, poutníky přivážejí vlaky i autobusy. Z blízka i z dáli, z Čech, z Moravy, ze Slovenska i Podkarpatské Rusi. Všichni přicházejí pokloniti se před tváří Nesmrtelného.

Bez hlesu a tiše postupuje zástup schodištěm lánského zámku do prvního poschodí, kde je hudební salónek s katafalkem presidenta Osvoboditele.

Mlčky jde proud podle legionářského špalíru, míjí vonící pyramidu kytic, věnců a květin. Skleněnými dveřmi na levé straně haly je viděti do pokojíku, ozdobeného několika originály jeho věrného přítele Hanuše Schwaigra. V pravém rohu haly, před vchodem do pokoje, tvořícího předsíň hudební síně, stojí kulatý stůl s třemi lenoškami a jedna z nich, ta, v níž president Osvoboditel sedával, je zastřena černým flórem, z něhož září ohnivá červeň veliké růže. Ještě sokolská stráž s tasenými rapíry a rozechvělé očekávání stahuje dech.

Obr. Na úmrtním loži

Naposled na lánském zámku

Stěny i strop jsou potaženy černou látkou, zřásněno v mohutné záhyby, a na katafalku, obklopeném studenou zelení palem, leží president Osvoboditel čelem k oknům do zámeckého parku. Ruce má podle těla, na prsou leží čapka s úzkou červenomodrobílou stužkou. Od pasu dolů je zahalen velkou presidentskou vlajkou tak, že nápis Pravda vítězí je v čele katafalku. Okolo rakve i na vlajce, nad čelem a kolem těla jsou růže, karafiáty, kytičky mateřídoušky s trsy vřesu. Pod hlavou šedé podušky, pokryté bílou rouškou. V pozadí stojí dvě elektrické lampy, zastřené černým flórem a oblévají jeho tvář mdlým světlem, podél rakve jsou čtyři veliké zhasnuté svíce, u hlavy svého nejvyššího velitele vartují legionáři s nasazenými bajonety. U východu stojí opět legionář, a vy, přišedše blíže, abyste kolem něho vyšli ven, vidíte, že mu s očí stékají slzy na řády za veliké a slavné bitvy, kterými pod ním prošel.

Tvář presidenta Osvoboditele je lehce zarůžovělá, vroubena vousem bílým jako sníh. Proto se návštěvníků zmocňuje pohnutí tak silné, že vidí ležeti v rakvi presidenta, jehož tvář je jako živá.

Zde se nikdo neubrání slzám.

Ženy padají na kolena a muži pláčí, vzlykot se nese tichem síně a stane se, že zármutek některých je silný až k mdlobám.

Žena z Moravy dusí pláč a říká jiným:

„Tolik jsem si v životě přála viděti ho aspoň jedinkrát, tolik jsem toužila potkati ho a políbit mu ruku.“

Do zšeřelé síně proniká zvenčí světlo, ztlumené černými záclonami, chvílemi, když vítr poodhrne černý závěs, ozáří slunce ostrým světlem síň, aby po několika vteřinách na sebe opět vzala tvářnost truchlivé neskutečnosti.

„Vzácný tento muž není jen moudrý a přísný po způsobu jiných vznešených duchů. Má nadto nevinnost srdce,“ napsal o Masarykovi ještě za jeho života laureát Nobelovy ceny, veliký spisovatel a veliký Hitlerův protivník, Heindrich Mann. A právě tato nevinnost srdce nám všem Masarykovu postavu tolik přibližovala, proto jsme jeho odchod cítili, jako bychom ztratili někoho ze svých nejbližších.

Více na tomto webu pod odkazem Historie/Masaryk