Poslední masopust Felixe Kartelíčka

„Dobrá,“ řekl si pan Kartelíček, utahuje bílou kravatu v motýlka, „do dvaceti čtyř hodin budeme mít rozhodnutí.“
A přihladiv si ještě prokvetlé vlasy, oblékl frak a rozvážně vstoupil do auta. Paní Konipásková s dceruškou Elsou již ho čekaly. Celé měsíce se šuškalo po Praze, že se pan Kartelíček dvoří krásné Else. Dámy ze společnosti měly si celé hodiny co povídati: Elsa Konipásková, sotva přišla z pensionátu – a pan Felix Kartelíček, továrník, tak něco, čemu se říká starý pán! Nemá každá takového štěstí, aby už ve své první sezóně ulovila takovou partii! A jaký div, že paní Konipásková, temperamentní vdova, zazářila triumfálně, neboť rozkoš, že může provdati dceru, rovná se z osmdesáti procent požitku provdati se sama.
Ještě nepadlo rozhodující slovo; ale pan Kartelíček, pozvav dámy k oslavení masopustu, pojal již pevný úmysl, že to bude jeho poslední pitka jako svobodného a volného muže. Seděli tu tedy v první loži tančírny „Moulin Rouge“, parket pod nimi již hučel a hlučel, smyčce cikánů třeštily a honily se po strunách, kořenná vůně vína ploužila se podloudně kol stolů, slibujíc veselé omámení svým ctitelům a milovníkům. Tango tančící pár poletoval zlehka v ringu, tlustá Berta seděla ještě sama a pokukovala na pana Kartelíčka, jenž shlížel dolů zprvu trochu elegicky, záhy však s nejasným tušením, že mládenecký jeho život zasluhoval, aby se s ním rozloučil v trochu bujnější náladě.
To všechno dole, to byl jeho svět: Ida, jež kouřila jako dragoun, Claire d´Orphée, jež truchlila pro svou milenku, která se provdala v Anglii, Liana, jež nikdy nechtěla „pro štěstí“ míň jak sto korun a byla ráda, když dostala pět, Olga, která tak znamenitě kradla pomeranče se stolu, strkala je pikolovi a dávala je zas přinést na stůl a znovu napsati na účet, Mariana-Kolohnát a Zuska-Švícko a Luisa a Bianka a jak se všechny jmenovaly.
„S bohem, holky,“ říkával si v duchu pan Kartelíček, „jste ryzlink se šampaňským balením. Změníme nyní sortu.“
A zasvítiv očima kroužil už jen kol rozkošné Elsy Konipáskové, bavě seladonskými galantnostmi milostivou paní, nalévaje více, přiťukávaje, lichotě a koře se.
A zatím hluk v sále vzrůstal. První šestákový balonek, prodávaný v šatně po koruně, vznesl se ke stropu za pokřiku a připíjení. Z lože naproti vylétla první serpentina, rozvíjela se ve vzduchu a klesla pak jako obrovský výhonek podivné liany. Nalevo, napravo mihly se nové proužky serpentin v pestrých barvách, nové balonky vzlétly ke stropu a poskakovaly tam, až praskly, narazivše na hrot žárovky; létající jelítka vlnila se vzduchem, někdo mával strakatými praporečky hvízdaje „Yankee Doodle“ uprostřed čardáše a dole ozvaly se první detonace kometových bomb.
„Bůh ví, čím to je,“ volal rozjařený Kartelíček objedávaje novou Pommery, „čím víc se jich dostane do ledu, tím víc se dostanu do ohně. Františku, nasypte soli do chladiče a přineste šunkový aspik, však víte, „specialita našeho domu!“
Té chvíle stanul na schodišti elegantní mladý muž v klidném postoji světáka a očima hledal volné místo.
„Haló!“ zvolal Kartelíček, „inženýr Vonka! Dovolí-li dámy – znamenitý společník!“
A dámy, jež se výtečně bavily, nenamítaly ničeho vůči nové známosti, Kartelíček představil svého nejlepšího přítele, nová sklenka se přistavila a nová láhev objednala.
A dole se výskalo a hřmotilo, že akordy hudby se jen stíží prodíraly záplavou hřmotu a povyku, šampaňské teklo do sklenic a vedle nich, číšníci měnili v předsíni propocené límečky a tanečníci kroužili v ringu, jako by mocí mermo chtěli této bláznivé noci dotrhati podrážky. Opojení stoupalo už i nahoru do loží. A zatím co inženýr Vonka bavil milostivou paní a v tichém obdivu zíral na dokonalou krásu rozkvetlé dcery, panu Felixu Kartelíčkovi rozhořely se tváře a oči dostaly zvláštní vlhký lesk. Jeho přítel seděl na taburetu pohodlně nakloněn kupředu, spoře pohyby, jež byly klidné, rozvážné a určité jako gesta muže, jenž je zvyklý ovládati každou situaci. Kartelíček bzučel si mezi hovorem útržky melodií, nakláněl se nad pažení lože, volal dolů vtipy, jež zanikaly v směsici hlasů a zas nutil k pití a sám pil nejvíc.
„Víš, kamaráde,“ naklonil se k inženýru, když na chvilku osaměli, „dneska se jaksi loučím. Ještě dnes chci promluviti s Elsou – co říkáš? Broskvička? A tak tě trochu potřebuji: povezeš domů matku. Má dnes nějak mnoho ohně. Já v autě s Elsou, chápeš? Dal jsem už nyní spustiti záclonky. Znamenitě vymyšleno, kamaráde, znamenitě!“
Dámy byly vskutku v nejveselejší náladě, pokud je dle Gutha přípustná, a to bylo novou vzpruhou povážlivě již zadrhujícímu Kartelíčkovi.
„Více vína!“ křičel na číšníky. „Víc lahví, ještě víc!“
A vskutku bylo lahví víc a víc a nejvíc jich bylo ovšem na úctě, aby měl pan Kartelíček radost. Ale nebyl už schopen ani jednoduché rovnice, když vytáhl svou napěchovanou tobolku.
„Zna-me-ni-tý večer!“ opakoval si spokojeně, potáceje se přes práh lóže. A naraziv cylindr do týla, rozjařen a rudý v obličeji, pokoušel se v chodbě o nějaký exotický tanec, k němuž však dle všeho dvě nohy nestačily. Na to se zastavil u sloupu bez jakékoliv zřejmé příčiny; měl zamyšlený výraz, náhle se však usmál, trhl sebou a zazpíval:
„Já oblék´ jsem si žaket
a tančil jsem la Craquette…“
Protože však inženýr Vonka doprovázel smějící se dámy do šatny, přerušil Kartelíček svou píseň, zaklepal zdvořile na klosetu, ujistil příslušnou starou dámu, že se přičiní ze všech sil, aby byl jejím nejčastějším zákazníkem a klaně se neustále odcházel po zpátku, tvrdě houževnatě, že šediny nutno ctíti.
Inženýr Vonka se vrátil ze šatny pro něho. Kartelíček sice trval na tom, že ho tlustá Berta čeká v parteru, dal se však přemluviti, když Vonka ochotně vyslechl další úryvek jeho písničky.
„Tu holku plnou žeber
ach, tu si, hochu, neber…“
vzlykal Kartelíček na schodišti. Spatřiv smějící se dámy měl jakési nejasné tušení, že nejvážnější okamžik jeho života nastává. Vklouzl tedy tiše do kožichu, zadíval se seriosně na garderobiéra a hledal po kapsách šesták. Nenašel však nic; kolem rtů rozehrál se mu milý úsměv, pokročil ke garderobiérovi, bonhomně mu poklepal na rameno a řekl s největší chloubou a spokojeností:
„Oho, starý lupanáre, my ještě žijem!“
Učinil sice ještě malý pokus políbiti vrátného na obě tváře, říkaje mu dojatě, „Christos voskres“ – ale vrčení automobilů ho přivedlo zase trochu ku pochopení situace.
„Vonko, kamaráde, pamatuj na má slova!“ zvolal ještě, vida, že inženýr již otvírá dvířka vozů. Pak se rozběhl k svému autu. Spatřiv spuštěné záclonky, usmál se spokojeně a vklouzl dovnitř za svojí Elsou. Uvítala ho veselým smíchem. Kartelíček se posadil, chvíli se smál, ale pak jal se sbírati své myšlenky a v duchu formulovati zamýšlené vyznání.
„Milostivá,“ vypravil ze sebe po delší námaze, „znáte mne jako člověka upřímného. Do-volte mi bez dlouhých řečí přejíti k jádru věci.“
„Prosím, pane továrníku, mluvte!“ ozvalo se z kouta vozu s jistou vážností.
„Zajisté není vás tajno, proč jsem tolikráte přijal pozvání k návštěvám ve vašem domě. Mé úmysly jsou zcela reelní. Nechtěla byste býti mou chotí?“
„Ale dovolte, pane továrníku, přivádíte mne do rozpaků. Můj věk…“
„Ach milostivá, to nic nevadí. O tom jsem již uvažoval. Mám sice již trochu šedivé vlasy, ale to nevadí. Prosím vás, přijměte můj návrh, nejdražší Elso!“
„Mluvíte vážně?“
„Ano, zcela vážně. Zde je můj prsten.“
„Milovaný Felixi!“ ozvalo se z kouta s horoucností, jíž by se byl náš starý pán nenadál.
„Drahá Elso!“
Dobrý kilometr ujelo auto během polibku, jenž následoval. A pak přišla záplava drobných lichotek, při nichž šťastný snoubenec zvolna se probíral k plnému vědomí svého úspěchu.
Zvolna se probíral…
Ale úplně vystřízlivěl, když auto se zastavilo. Kartelíček vyskočil a pomohl z vozu – temperamentní paní Else Konipáskové, zatím co ten padouch Vonka líbal u vrat domu ruku slečny dcery.
Z: Eduard Bass Fanynka a jiné humoresky, nakl. Jos. R. Vilímek v Praze, rok neuveden