Prach je veliký nepřítel čistoty a zdraví. Je všude a obtěžuje každého. Téměř ničeho se proti němu nečiní. Prach, který zvedá se po ulicích a klade v našich bytech na nábytek, který vdechujeme, který vniká nám do očí, uší, nosu, úst, por kožních atd. atd., je vlastně směs rozmanitých látek ze všech tří říší přírodních, a kdo by se chtěl drobnohledně zabývati vyšetřováním prachu, nalezl by v něm křemen, uhlí, hlínu, vápno, síru (z kouře kamenného uhlí), rozličné soli, popel z tabáku, mrtvé nálevníky, úlomky rostlin, pel, trosky brouků, motýlů a hmyzu rozličného, částky chlupů rozmanitých zvířat, bavlněná vlákna ze šatů, spory (zárodky hub), šupinky z kůže člověka, škrob, vajíčka hmyzu, zárodky nálevníků. Passát zanáší do střední Evropy prach, který se skládá z pelu palem a obalů infusorií z africké pouště. Okolí měst továrních bývá prostoupeno daleko široko částečkami mědi, arseniku, olova, zinku, antimonu a jiných jedovatých kovů. Tomu říká se potom prach a každý se diví, jak může způsobiti takový prášek zaletěv do oka, prudký zánět: divíme se, objeví-li se na našich pokrmech z čista jasna plísně; divíme se, když nás něco stále tísní, když hrdlo naše je vyprahlé, když kůže podléhá osutinám. Třeba jsme byli dle slov bible prach, je přece živé tělo lidské zvláštní komposice látek a tkání proti prachu velmi choulostivých a je mnohými příklady dokázáno, že prach je zřídlem nemocí, že je schopen člověku způsobiti mnohé neduhy. Co všecko naše plíce musí přijmout a přemáhati, pochopíme jasně, pohlédneme-li na sníh napadlý po ulicích a střechách, když několik hodin leží; záhy bývá pokryt povlakem špinavým, ba až černým. Prach, jenž otevřenými okny větrem je zaháněn do našich bytů a na všecky předměty se ukládá, vniká i do našich plic, do očí, do kůže atd. Sebeřme jen trochu prachu, dejme jej pod dobrý drobnohled a užasneme nad rozmanitostí útvarů, které se zrakům našim zjeví. Že prach ten, vnikaje denně v hojném množství do plic, ústrojí tomu škodí, dokazují případy chorob plic u osob, jichž živnost mnoho prachu plodí (mlynáři, kameníci, brusiči, dělnictvo v přádelnách atd., kteří trpí zvláštním onemocněním plic). Dělníci v hutích železných trpí plícemi, uhlíři mají obyčejně vleklý neduh plic podobného rázu. Již koberce v pokojích jsou škodlivé, chodí-li se mnoho po nich, neboť malé částečky látky se ulamují a jako prach zvedají do vzduchu a dráždí pak oči.
Zdravotnictví žádá, aby byl prach dle možnosti odstraňován; neprší-li, třeba ulice častěji vodou postřikovati; v pokojích nutno podlahu navlhčiti a častěji mésti pomocí vlhkých pilin. Také šátky na utírání prachu radno navlhčiti, neboť není pranic platno, utírá-li se prach suchým hadrem, když se při každém pohybu z něho opětně zvedá. Prospěšno je natírati podlahu pokojů olejovými barvami a fermeží; možno je pak každý den omýti, ana plocha taková osychá velmi rychle. Kamna, která nemají dobrý tah, plní někdy vzduch komnaty prachem a sazemi a více obyvatelů obydlí toho škodí, nežli prospívají. Zpozorovali-li jsme, že máme v pokoji taková kamna, třeba je hned odstraniti a jinými nahraditi, což dá pouhý rozum.
Novějším vědeckým bádáním bylo zjištěno, že má athmosphaerický prach vážný význam ve zdravotnictví.
Pozorujeme-li jasné pásmo světla vnikající úzkou skulinou do temného prostoru, vidíme, kterak se v něm kmitá a míhá a zmítá spousta malých teček. Badatelům, kteří studovali u drobnohledů, bylo již dávno známo, že malé tyto puntíčky nejsou jen drobty a úlomky z říše nerostné a organické, nýbrž také zárodky řas, hub a plísní, které možno ostřejšími skly dobře poznati. Bylo dále zjištěno, že nižší vrstvy vzduchu jsou těmito drobečky skrz na skrz prosyceny. Anglický fysik Tyndall provedl řadu pokusů, které měly z počátku jiný účel. Potřeboval čistý vzduch i vedl jej k tomu cíli řadou rour, ve kterých byli všeliké tekutiny leptavé a vodu jímající. Přes to objevilo se v paprscích elektrického světla, že vzduch ten chová oblaky jemného prachu. Když byl však veden žárem líhové lampy, zmizely tyto obláčky, protože shořely. Někdy, při prudším proudění vzduchu ukázal se dokonce modravý mrak, který vznikl spálením athmosphaerického prachu. Látky, které za obyčejného světla ve vzduchu viditelny nejsou, bývají povahy organické; dříve se soudilo, že jsou to minerálie, že jsou to částečky nerostné.
Přese všecku čistotu ukládá se prach na předměty všecky neustále, znovu a znovu, takže nepochopujeme mnohdy, kde se pořád beře. Je to prach atmosférický, který pohybem vzduchu pudí se sem a tam, rozptyluje se opět a znovu se ukládá. Prach ten jest ovšem v dolních vrstvách promísen i s minerálními částkami, přes to však bylo zjištěno, že hořejší vrstvy vzduchu plní přece jenom z větší části prach organický, který je lehčí, nežli minerální a proto vznese se výše. Drobnohledným zkoumáním bylo pak dokázáno, že skládá se z jemných, droboučkých zárodků rostlinných, spor plísní, bakterií, vajíček atd. atd.
Množství atmosférického prachu je nezměrné. Naše pokoje ve městech lidnatějších jsou jím takřka prosyceny. I na venkově chová vzduch hojně takového prachu. Pouhým okem za obyčejného světla ovšem nelze jej viděti. Stane se však zřejmým, vpadne-li pásmo ostrých paprsků světelných do temné místnosti (elektrické světlo, magnesium, slunce atd.). Vzduch podobá se tu spíše polotuhé masse porovité nežli plynu. Tu ovšem obává se člověk otevříti ústa zvědav, jaký neřád do nitra jeho vniká. Experiment výše uvedený vzbudil také v Tyndallovi nemalou ošklivost. Již pouhé vědomí, že to všechno vdechujeme, dovede vzbuditi hnus.
Snadno pochopíme, že prach ten není pro naše ústrojí nikterak lhostejný. Přes to však neohrožuje nás ve vzduchu takové nebezpečí, jak se obyčejně soudí. Prach všelikých živností ovšem umí příkře zdraví ohrožovati, zvláště pokud dělník zabývá se jedovatými kovy nebo hmotami, z nichžto se práší. Všecky sliznice dělníku takových prachem tím trpí a podlehají katarům. Atmosférický prach působí obyčejně mechanicky a nebývá celkem podstaty infekční. Přes to však vzbuzují jednobuněčné elementy ve vzduchu obsažené vážnou obavu myslitele. Takovéto organismy jsou příčinou mnohých chorob, a proto širší kruhy obecenstva obyčejně soudí, že všecky nižší organismy, bakterie, plísně, houby atd. jsou „nezdravé“. Tak tomu přece není. Větší část nižších organismů ve vzduchu obsažených jsou plísně a bakterie, kteří nejsou „patogenní“, tj. nejsou s to způsobiti neduhy. Obstarávajíť v přírodě tu hnilobu, tu změnu zvířecích a rostlinných hmot za pomoci kyslíku, a zdravému tělu neškodí v té míře, aby ohrožovaly život a zdraví. Větší část patogenních, infekčních mikroorganismů mimo tělo lidské stěží může žíti a vyvíjeti se. Není tedy pravděpodobno, že by za obyčejných poměrů infekční mikroby ve větších kvantech ve vzduchu plovali a plícemi do těla vnikali. Ovšem jinak mají se věci za dob epidemií, kde však vedle faktorů atmosférických přicházejí v úvahu i všeliké ohledy klimatické. Ostatně máme prostředky k čištění vzduchu, bojíme-li se otravy nebo nákazy. Dle výzkumu výše jmenované fysika Tyndalla postačí tu filtrování vzduchu pouhou vatou. Prosté to opatření očistí vzduch od škodlivých příměsí úplně. K tomu cíli lze sestrojiti respirátory opatřené filtrem bavlněným. Takové filtrum nutno ovšem častěji obnovovati. Respiratory bylo by pak ovšem radno nositi nejen tenkráte, když panuje nákaza, jež vzduchem se šíří, nebo když se stýkáme s chorým nakažlivým, nýbrž i ve všech takových případech kde prach z látek zpracovávaných plíce dělníka ohrožuje (u kovorytců, tkalců, kameníků atd.). Na takovéto filtraci vzduchu zakládá se také blahodárný účinek obvazů z vaty na rány. Protože však nenastává nákaza vždy plícemi a snad ani neděje se tou cestou nákaza tak často, jak by se mohlo souditi, byl by přece význam těchto respiratorů velmi malý, nehledě ani k tomu, že je dýchání respirátorem vždy poněkud obmezeno a stíženo.
Že vždy hodně prachu ve vzduchu v plicích zůstává, dokázal také Tyndall; vzduch vydechnutý obsahuje totiž mnohem méně těchto droboučkých organických částek, nežli vzduch okolní, který vdechujeme. Prach zůstává lpěti na sliznicích dychadel. Poněvadž bývají spodní vrstvy vzduchu vždy prašnější, nežli horní, vysvětlujeme si, proč jsou krajiny výše položené obyčejně zdravější a méně chorobami a epidemiemi navštěvovány, nežli roviny a nížiny. Horský vzduch chová méně prachu. Osoby plícemi churavící nalézají v něm z této příčiny obyčejně úlevu, ba i opětného zdraví tu dosahují. Mnoho prachu ukládá se ve tkani plicní a nepůsobí tu valné škody. Plíce obyvatelstva měst jsou černá prachem; místo původní, bledorůžové barvy nabyly zbarvení temného až černého, kdežto mladé osoby, které žily v horském vzduchu, mívají plíce růžové, jako nemluvňata. Přes to však uhelný prach způsobuje téměř vždycky jisté zhuštění některých částí tkaně vnitřní a zmnožení vaziva na úkor partií dýchajících. Prach působí tu však pozvolna, takže toho ani neznamenáme. Za jistých poměrů, tj. působí-li ještě jiné momenty, dochází přece ve plicích ku vleklým zánětlivým změnám, ba i k rozrušení orgánu. Onemocnělá tkaň poskytuje pak volné pole škodlivému vlivu všelikých bakterií, takže zárodky jich snáze se tu vyvinou a množí. Tak vznikají prudké záněty plic a působí-li bacilly tuberkulosní, i tuberkulosa plic čili souchotiny. Novějšími výzkumy bylo zjištěno, že může dojíti k rozrušení tkaně plicní hnisáním, bez účasti tuberkulosních bacillů. To je také jakýsi druh úbytí plic, jenž pozoruje se u dělníků, kteří jsou vystaveni vzduchu prašnému.
Takových chorob i inhalace prachu je více. Nejobyčejnější je z nich anthrakosis (ze slova uhlí). Jiné formy jsou lyssinosis, vzniklá vdechováním částeček bavlny, vlny, lnu, konopí; aluminosis z prachu kaolinového u dělníků v továrnách na porculán; chalikosis z prachu kamenného; siderosis z prachu sloučenin železa (v továrnách na zrcadla atd.)
