Zemská porodnice v Praze byla místem narození tří tisíc dětí ročně. Naprostá většina z nich skončila v přidruženém nalezinci, odkud pak putovala do pěstounské péče na venkově. Nalezence postihovala vysoká úmrtnost, a pokud přežili, končili na okraji společnosti a živořili.
V roce 1875 byl na pražském Novém Městě zahájen provoz Zemské porodnice u svatého Apolináře. Stojí nedaleko barokního kanovnického domu při kostele svatého Apolináře, kde byla od roku 1789 veřejná porodnice využívaná pro anonymní porody. Rodily tam osamělé a chudé ženy, které tam mohly své dítě odložit. Součástí porodnice byl nalezinec, odkud děti přecházely do pěstounské péče venkovských rodin.
Při příchodu zvoňte!
V turistickém průvodci hlavního města z roku 1835 se dočítáme, jak nalezinec v první polovině 19. století fungoval: „Tento ústav jest rozdělen na troje třídy. Do třetí třídy přijímají se chudé osoby zdarma. Osoby do první třídy mohou postranními dvířkami, jež se na znamení zvoncem otevřou, do tajného oddělení toho ústavu se dostati. Ani v této, ani v druhé třídě není potřeba jména neb rodu osoby oznámiti, nýbrž oboje udá se v zapečetěném lístku, jejž každá osoba, krom kdyby umřela, při odchodu z ústavu neporušený zpět obdrží.“
V nové budově Zemské porodnice se nacházel „Dům nalezenců“. Jeho součástí byla i dvě luxusní oddělení se zvláštními vchody přímo z ulice, kam chodily v tajnosti rodit šlechtické a měšťanské dcerky, které neplánovaně přišly do jiného stavu. Detailnější pohled na fungování nalezince přináší pražská statistická ročenka z roku 1892.
Stovka postýlek pro novorozence a dvacetičlenný personál
V Domě nalezenců pracovalo pouze 21 zaměstnanců. Základní zdravotní péči poskytovaly dvojice lékařů, asistentů, „dohlížitelek“ a deset opatrovatelek. K personálu patřili ještě dva sluhové, jeden ponocný, posluhovačka a domovnice. V celém domě se v jednotlivých pokojích nacházelo dohromady 100 postýlek pro kojence a 16 postelí pro větší děti. Devadesát dalších lůžek bylo vyhrazeno pro kojné, kterých se jen v průběhu roku 1892 vystřídalo 2 673.
Místo narození nejchudších obyvatel Prahy
V druhé polovině 19. století ošetřila pražská Zemská porodnice průměrně 3 000 žen ročně, 42 % z nich byly pražské matky, 58 % žen pocházelo z venkova. Celkem 88 % tvořily služky (v 37 % šlo o pražské služky, 50 % byly venkovské služky). Přibližně čtvrtina matek se ve stejné budově rovněž narodila a byla tu odložena.
A jak to v porodnici chodilo? Těhotná žena se dostavila většinou 8 až 14 dní před očekávaným porodem. O tom, jaké péče a ubytování se jí dostane, rozhodovala její finanční situace. Nabídka byla široká: od nejlepší třídy se samostatným pokojem až po neutěšené podmínky bezplatného oddělení. Po porodu se matky s dítětem přesunuly asi na osm dní do nalezince. Poté rodička dítě odevzdala, ale sama zde přibližně čtyři neděle povinně zůstala, aby kojila jiné děti.
Děsivá úmrtnost nemanželských dětí
V 19. století se obecně kojenecká úmrtnost pohybovala mezi 25 až 35 procenty. Úmrtnost nemanželských dětí byla ještě vyšší. V 50. a 60. letech 19. století dosahovala úmrtnost dětí narozených v pražské Zemské porodnici až 66 %! Od 80. let 19. století se mortalita snížila pod 10 %. V roce 1892 tam přišlo na svět 3 169 dětí, z toho 169 bylo mrtvě narozených a 179 porod nepřežilo. Vedle nedostatečné hygieny a přeplněných prostor se na mortalitě nemalou měrou podílel fakt, že porodnice sloužila pro praxi mediků a porodních bab.
Drtivá většina novorozenců končila v nalezinci
Z porodnice se do nalezince dostalo asi 2 000 až 2 700 dětí ročně. Zařízení přijímalo děti i z nemocnic, blázinců nebo trestnic. Statistika uvádí, že do nalezince při Zemské porodnici bylo v roce 1892 přijato 2 790 dětí. Každý den tedy přibylo v průměru osm nových miminek, přičemž první dny života tu strávilo zhruba 90 dětí. Porodem ale hrozba jejich předčasné smrti nekončila. Ve zmíněném roce nepřežilo pobyt v Domě nalezenců 289 dětí, čtyřnásobně více (1 249) jich zemřelo v následné pěstounské péči.
Pěstounská péče nebyla zadarmo
V roce 1892 opustilo pražský nalezinec 1 338 dětí. Jen 477 z nich si vzaly vlastní matky, pěstounům bylo vydáno 861 novorozenců. Celkem bylo v pěstounské péči v okolí Prahy umístěno 7 009 dětí. Nechtěných dětí z hlavního města království bylo v přilehlých venkovských okresech tolik, že se jim říkalo „Prážata“ nebo „Prážátka“. Novorozenec byl předán svým opatrovníkům pár dní po narození a měl u nich setrvat dalších šest let. Děti z nalezince neodcházely s prázdnou: na odchodnou dostaly dar v podobě dvou košilek a dvou plen. Péče o ně byla pro pěstouny vítaným finančním přilepšením. V prvním roce totiž dostávali vypláceno šest zlatých měsíčně, druhý rok čtyři zlaté a od třetího do šestého roku tři zlaté. Jestliže dítě přežilo první rok, dostali za odměnu 10 zlatých, po dalších pěti letech 9 zlatých. Pokud se novorozence neujali pěstouni, dítě zůstávalo v nalezinci do šesti let a pak přecházelo do sirotčince, kde bylo do svých patnácti let.
Neradostné životní vyhlídky
Jen málo dětí mělo štěstí, že si je opatrovníci ponechali natrvalo. Museli by je živit bez nároku na odměnu, přičemž většina z nich pocházela z velmi skromných poměrů a byli rádi, že uživí vlastní děti. Nalezenci byli po dosažení věku šesti let umístěni obvykle do obecní pastoušky, kde pomáhali s pasením dobytka. Často se museli uchýlit i k žebrání po obci a okolí. Většina dětí později utekla a část z nich rozšířila řady zločinců ve velkých městech. Doboví kritici těchto otřesných poměrů odhadovali, že 50 % osob, které se v té době někdy ocitly v pražských vězeních, spatřilo světlo světa právě v tamní Zemské porodnici.
Mluvit o sexu bylo tabu
Na přelomu 18. a 19. století měly před svatbou nějakou sexuální zkušenost asi 3/4 lidí. O sexu se tehdy v rodině nemluvilo a děti nebyly řádně poučeny. Nechtěně gravidní svobodné dívky nebo ženy vyhledávaly pomoc bylinkářek nebo „andělíčkářek“, které prováděly abortivní zákroky. Často byly nuceny dítě porodit a odložit do nalezince. Do pražské Zemské porodnice přijížděly rodit ženy z venkova s vidinou, že zde novorozence odloží, najdou pro sebe lepší obživu a ztratí se v anonymitě velkoměsta. Není bez zajímavosti, že před vznikem nalezinců ženy odkládaly děti k vratům kostela, kláštera nebo na frekventované místo s nadějí, že se jich někdo ujme. Pokud si dítě ponechaly, bývaly někdy vyhnány od rodiny i příbuzných a stávaly se z nich tulačky nebo žebračky. Když dítě přežilo, byl pro ně nemanželský původ celoživotním stigmatem.
