.jpg?s3=1)
Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank
Region střední a východní Evropy stále obsazuje jen zhruba 3 % klíčových funkcí EU
Stoupenci přijetí eura v České republice s oblibou hlásají, že vstup do eurozóny by Česku zajistil silnější pozici v rámci EU či „lepší místo“ u unijního stolu – tedy silnější vyjednávací kartu. Pohled na data ovšem nic takového nedokládá. Představitelé západní části EU dominují ve 20. letech z hlediska obsazení klíčových unijních postů a funkcí ještě výrazněji než v minulém desetiletí, navzdory tomu, že se v posledních patnácti letech eurozóna významně rozšířila východním směrem. Rozrostla se po roce 2010 postupně o Estonsko, Lotyšsko, Litvu, Chorvatsko a letos také o Bulharsko.
Západní země EU jednoznačně dominují také při obsazování postů v šestičlenném řídícím orgánu Evropské centrální banky, její výkonné radě, pod níž spadá měnová politika všech zemí eurozóny. Nynějšími členy rady jsou Francouzka, guvernérka ECB Christine Lagardeová, dále pak Němka, Španěl, Ital, Nizozemec a Ir. Kromě těchto lidí ještě v historii ECB, píšící se od roku 1998, stanuli ve výkonné radě banky čtyři občané či občanky Německa, přičemž po čtyřech zástupcích měla rovněž Itálie, tři Francie, dva Španělsko a po jednom Belgie, Lucembursko, Nizozemsko, Finsko, Portugalsko, Rakousko a Řecko.
Tedy žádná ze zemí, o něž se eurozóna rozšířila po roce 2001, svého zástupce v nejužším vedení ECB dosud nikdy neměla. Jde o Slovinsko, Kypr, Maltu, Slovensko a zmíněné Estonsko, Lotyšsko, Litvu, Chorvatsko a Bulharsko. S výjimkou posledně dvou jmenovaných, Chorvatska a Bulharska, už jsou všechny další země členy eurozóny přes deset let, takže i při osmiletém mandátu členů výkonné rady ECB uběhlo dost času, aby se v něm jejich zástupce mohl stihnout objevit. A to zejména v případě zástupce Slovinska, Kypru, Malty, Slovenska a Estonska, kteréžto země jsou v eurozóně vesměs dokonce již déle než patnáct let.
S letošním vstupem Bulharska do eurozóny tak už země bývalého východního bloku z doby studené války 20. století představují celou třetinu všech zemí eurozóny, přesto dosud nikdy neměly jediného svého zástupce ve vedení ECB, jak si v dnešní analýze všímá agentura Bloomberg.
Rozhodně ale nejde jen o pozice ve vedení Evropské centrální banky. Nejnovější, předloňské vydání studie rakouské neziskové organizace European Democracy Consulting k obsazování klíčových funkcí v EU (viz zde: GRELO2024 – EDC) konstatuje „dramatické zhoršení reprezentace občanů zemí střední a východní Evropy“ v rozhodujících funkcích institucí a úřadů Evropské unie. Od rozšíření EU obsadili zástupci západní a jižní části EU podle téže studie dohromady hned přes 80 procent rozhodujících unijních funkcí.
Konkrétněji, v letech 2021 až 2023 zástupci zemí západní části EU nově obsadili 60 procent klíčových unijních funkcí, zatímco zástupci zemí střední části EU jen dvě procenta a ti ze zemí východní části EU čtyři procenta. Přitom pokud by funkce byly přidělovány skutečně spravedlivě a rovnoměrně, měly by zástupci zemí střední a východní části EU obsazovat dohromady 40 procent funkcí, tedy zhruba třináctkrát více, než se jim ve skutečnosti podařilo.
Zvláště paradoxní je, že s rozšiřováním eurozóny východním směrem se situace ještě zhoršuje. Vždyť daná čísla pro zástupce střední a východní části EU jsou ještě nižší než v minulém desetiletí, zatímco podíl zástupců západní části EU stoupl na zmíněných 60 procent z úrovně předchozího sledovaného tříletého období, 2018 až 2020, která odpovídala 35 procentům. I v přepočtu na obyvatele země západní části EU například v roce 2023 stále obsazovaly více než 1,5násobek jejich spravedlivého podílu, zatímco země střední a východní části EU jen mírně přes 0,25násobku jejich spravedlivého podílu.
Rozšiřování eurozóny východním směrem tedy zatím rozhodně neznamená, že by její střední a východní část mohly do jejího chodu výrazněji promlouvat. Totéž platí i pro instituce celé EU (nikoli tedy pouze eurozóny), kde stále dochází k dramaticky nedostačující – a ještě k tomu v posledních letech slábnoucí – reprezentaci občanstva zemí střední a východní části EU, bez ohledu na to, zda země těchto částí EU eurem platí či nikoli.
Tchaj-wan vítá Trumpův zátah ve Venezuele, pomůže prý odstrašit Čínu od přepadení ostrova
Má po Venezuele Trump spadeno na Kolumbii?
Tchaj-wan vítá víkendový zásah amerických sil ve Venezuele. Podle představitelů tchaj-wanských bezpečnostních kruhů, které cituje agentura Bloomberg, zásah dokládá, že Spojené státy jsou akceschopné, ochotné použít vojenskou sílu k prosazení svých zájmů. Navíc se prý ukazuje, že americké zbraně si efektivně umí poradit se zbraňovými systémy ruské a čínské provenience, na něž se spoléhal venezuelský režim Nicoláse Madura.
Zmíněné tchaj-wanské bezpečnostní kruhy se neobávají, že by porušení mezinárodního práva ze strany administrativy amerického prezidenta Donalda Trumpa, jež venezuelský zásah doprovázelo, mělo Peking povzbudit k přepadení ostrova. Naopak, předpokládají odstrašující efekt. Podobně se už o víkendu vyjádřil také například bývalý americký diplomat Ryan Hass, který nyní působí v předním think-tanku Brookings Institution. Ten uvedl, že venezuelská akce Spojených států nijak zásadně nezmění čínské úvahy o možném napadení Tchaj-wanu. „Peking od kinetické nebo jiné akce na Tchaj-wanu neodrazuje mezinárodní právo a normy.“
To, co Čínu odrazuje, je mnohem spíše tchaj-wanská výzbroj, dodávaná Spojenými státy, a Washington stojící v pozadí, akceschopný a ochotný prosazovat své zájmy.
Minulý měsíc Trump schválil prodej amerických zbraní Tchaj-wanu za 11,1 miliardy dolarů, v přepočtu zhruba 230 miliard korun. Jedná se o jeden z největších zbrojních nákupů Tchaj-wanu v historii. Trump mu čile zbraně prodával už v prvním funkčním období, v letech 2017 až 2021, kdy celková cenovka dosáhla 18,7 miliardy dolarů, v přepočtu dle dnešního kursu necelých 390 miliard korun. Administrativa Trumpova nástupce i předchůdce v jednom, Joea Bidena, pak ostrovu schválila zbraně za 8,7 miliardy dolarů neboli přibližně 180 miliard korun. Dohromady tak Tchaj-wan v posledních devíti letech nakoupil americké zbraně za nějakých 800 miliard korun.
Pro srovnání, Venezuela nakoupila od Číny v desetiletí končícím rokem 2020 zbraně za 495 milionů dolarů, tedy zhruba 10 miliard korun. Stala se tak největším odběratelem čínských zbraní v Jižní Americe. Větším dodavatelem zbraní Caracasu už v daném období bylo pouze Rusko, zodpovídající za 60 procent importu zbraní do Venezuely.
Tchaj-wan si pochvaluje pokročilou úroveň amerických zbraní v porovnání s ruskými a čínskými, kterou prý doložil víkendový zásah amerických složek proti Madurovi. „Zásah plně odhalil pokročilou úroveň amerických systémů v porovnání se zbraněmi, které Venezuela získala od Ruska a Číny,“ řekl před tchaj-wanskými zákonodárci náměstek ministra obrany ostrova Sü S’-ťien.
Právě pokročilost amerických zbraňových systému je Tchj-wancům dalším důvodem k optimismu. Venezuelský zásah totiž dle nich dokládá jak akceschopnost Američanů, tak právě technologickou nadřazenost jejich zbrojního vybavení.
Výsledek víkendové operace pozitivně přijímají jak tchaj-wanské bezpečnostní kruhy, tak také sám Trump. Ten se netají tím, že po Venezuele by další na řadě mohla být Kolumbie. Trump varoval kolumbijského prezidenta Gustava Petra, jejž označil za „vyšinutého“, že pokud rychle neustanou dodávky kokainu do USA, zasáhne.
Fialova vláda v roce 2025 hospodařila s výrazně vyšším schodkem, až kolem 300 miliard korun, než jaký si sama uložila
Plyne z pátečních slov ministryně financí Schillerové
Fialova vláda nakonec loni hospodařila s výrazně vyšším deficitem než roku 2024, řekla ministryně financí Alena Schillerová. Přitom roku 2024 činil schodek 271,4 miliardy korun. Pokud schodek za rok loňský má být výrazně horší než ten roku 2024, nelze vyloučit, že Fialova vláda se do svého vlastního limitu schodku pro rok 2025, 241 miliard korun, nevešla třeba i v rozsahu kolem padesáti miliard korun. A že se schodek za rok loňský přiblíží psychologické úrovni 300 miliard korun. Schillerová výsledek hospodaření státního rozpočtu za lońský rok představí v úterý.
Poslední zveřejněné plnění státního rozpočtu, ke konci listopadu 2025, vykázalo schodek 232,4 miliardy korun. Situace tedy byla napjatá už tehdy, spíše však, co se splnění limitu 241 miliard týče. Ke dni 19. prosince 2025 se schodek podle Schillerové vyšplhal už na 275 miliard korun, tedy o 34 miliard nad nejvyšší možnou schválenou úroveň schodku. Nyní tedy Schillerová uvádí, že schodek bude za loňský rok ještě významně výše.
V letošním roce se deficit státního rozpočtu může přiblížit úrovni 400 miliard korun. Schillerová již před Vánocemi totiž uvedla, že vláda bude chtít ve státním rozpočtu pro rok 2026 udržet deficit pod hodnotou tří procent hrubého domácího produktu.
Hrubý domácí produkt by měl letos dosáhnout v běžných cenách sumy 8940 miliard korun, plyne z nejnovější, loňské listopadové prognózy ministerstva financí. Tento údaj vychází z předpokladu loňského reálného růstu české ekonomiky o 2,4 procenta a růstu roku letošního o 2,2 procenta.
Minulá vláda premiéra Petra Fialy počítala pro rok 2026 se schodkem veřejných financí čítajícím 1,9 procenta, a to při předpokládaném deficitu státního rozpočtu 286 miliard korun. Jestliže by se letos měl místo toho schodek veřejných financí v režii již kabinetu Andreje Babiše vyhoupnout na nejvýše tři procenta HDP, značí to za jinak stejných okolností nárůst deficitu státního rozpočtu maximálně na zhruba 384 miliard korun.
Schodek veřejných financí čítající 1,9 procenta předpokládaného HDP letošního roku odpovídá v absolutním nominálním vyjádření částce zhruba 170 miliard korun. V ní je však zahrnut nejen přepokládaný schodek státního rozpočtu letošního roku, zmíněných 286 miliard korun, ale také očekávaný přebytek hospodaření krajů a obcí, který by měl letos dle listopadového fiskálního výhledu ministerstva financí činit 0,7 procenta HDP, tedy necelých 63 miliard korun. Je v ní dále zahrnut například i očekávaný schodek hospodaření fondů sociálního zabezpečení, jenž by měl činit 0,2 procenta HDP, tedy přibližně 18 miliard korun. Navíc, státní rozpočet a státní fondy se rozpočtují v hotovostním vyjádření, takže je třeba přepočtu výsledku jejich hospodaření do akruální metodiky Evropského systému národních a regionálních účtů z roku 2010.
Tříprocentní deficit veřejných financí by za jinak stejných okolností letos odpovídal v absolutním nominálním vyjádření částce zhruba 268 miliard korun. Byl by tak po zahrnutí výsledků hospodaření nejen státního rozpočtu a státních fondů, ale i hospodaření krajů, obcí či fondů sociálního zabezpečení a uvedeného přepočtu z hotovostní metodiky o 98 miliard korun vyšší než schodek, s nímž počítala ještě Fialova vláda, tedy uvedených 170 miliard korun. Za jinak stejných okolností to značí možný nárůst schodku samotného státního rozpočtu o takřka sto miliard korun, z 286 na 384 miliard korun.
Růst české ekonomiky by ale podle mediánového konsensu analytiků tuzemských i mezinárodních institucí, jak jej zachycuje agentura Bloomberg, měl za rok 2025 činit 2,5 procenta a v letošním roce pak 2,3 procenta. V obou letech by tedy měl být o jednu desetinu procentního bodu vyšší, než s čím počítá zmíněná nejnovější prognóza ministerstva financí.
Pokud by se naplnila prognóza dle konsensu Bloombergu, bude nominální hrubý domácí produkt ČR v letošním roce za jinak stejných okolností činit 8959 miliard korun. Deficit státního rozpočtu by pak mohl dosahovat až zhruba 385 miliard korun, aby za jinak stejných okolností stále nebyla prolomena hranice tří procent HDP schodku veřejných financí. Schodek státního rozpočtu by se tak vskutku přiblížil úrovni 400 miliard korun.
Lednové hubnutí už není jen o posilovnách. Tradiční „ledňáčky“ doplňují léky na hubnutí. Loni se v Česku prodalo téměř milion balení antiobezitik
Leden bývá pro fitness centra tím, čím je prosinec pro maloobchod. Vrcholem sezóny. Po svátcích se lidé snaží napravit to, co kapr, cukroví a svařák pokazily. Posilovny se plní, permanentky mizí a běžecké pásy jedou naplno. Letos má ale tento tradiční lednový nápor nový rozměr. Vedle činek a rotopedů se do hry stále výrazněji zapojují i léky na hubnutí.
Češi si z Vánoc pravidelně odnášejí nejen dárky, ale i kila navíc – podle průzkumů v průměru dvě až pět kilogramů. Není tedy divu, že významná část populace vstupuje do nového roku s ambicí „něco se sebou udělat“. Vzniká tak každoroční fenomén takzvaných ledňáčků. Statistiky jsou v tomto ohledu neúprosné: zhruba polovina nových členů fitness center skončí během prvních šesti měsíců.
Do tohoto zažitého vzorce v posledních letech vstoupil nový prvek. Léky původně vyvinuté pro léčbu diabetu 2. typu se rychle přesunuly z lékařských ordinací na titulní stránky médií a sociální sítě. Z medicínské pomůcky se stal fenomén, který mění způsob, jakým část společnosti přemýšlí o hubnutí.
Globálně jde o mimořádně výnosný byznys. Trh s těmito přípravky generuje obraty v řádu desítek miliard dolarů ročně a farmaceutické firmy jako Novo Nordisk nebo Eli Lilly se díky nim zařadily mezi nejhodnotnější společnosti světa. Léky typu Ozempic či Mounjaro slibují výrazný úbytek hmotnosti – a především bez nutnosti pravidelného pohybu.
Také v Česku po nich poptávka rychle roste. Zatímco v roce 2020 se prodalo přibližně 286 tisíc balení antiobezitik na předpis, v roce 2024 už jejich počet vzrostl na 957 tisíc. Přestože jsou tyto léky dostupné výhradně na lékařský předpis a zdravotní pojišťovny je hradí pouze při léčbě diabetu, nikoli při samotném hubnutí, Češi za ně utrácejí desítky milionů korun týdně. V zemi, kde má více než 60 procent dospělých nadváhu nebo obezitu, nejde o okrajový trend, ale o strukturální problém.
Na první pohled by se mohlo zdát, že léky na hubnutí představují pro fitness sektor konkurenci. Proč se potit, když lze hubnout injekcí? Jenže realita je složitější. Tyto přípravky sice snižují chuť k jídlu a vedou k rychlému poklesu hmotnosti, zároveň ale často znamenají i úbytek svalové hmoty. Právě zde se znovu dostává ke slovu pohyb. Podle doporučení Světové zdravotnické organizace má farmakologická léčba smysl pouze tehdy, je-li doplněna změnou životního stylu. Bez pohybu dlouhodobý efekt nepřichází.
Fitness sektor tak není vytlačován na okraj, ale spíše mění svou roli. Místo krátkodobého lednového hubnutí roste poptávka po udržení váhy, síle a kondici. Nejde už o to rychle shodit pár kilogramů, ale zabránit jejich návratu.
Změna je patrná i v tom, kolik jsou lidé ochotni za hubnutí zaplatit. Měsíční výdaje za farmakologickou léčbu se pohybují zhruba mezi 4 a 9 tisíci korun. Pro srovnání: měsíční permanentka do největší sítě fitness center v České republice, Form Factory, vyjde při ročním členství zhruba na 1 490 korun. Část populace tak volí výrazně dražší cestu, která bez změny chování sama o sobě trvalý výsledek nepřináší.
Leden zůstává vrcholem sezóny hubnutí. Nově však nejde jen o to, zda lidé zamíří do posilovny, nebo zůstanou doma. Do hry vstoupila farmakologie, která slibuje rychlé řešení. Čísla ale ukazují, že bez pohybu a změny chování jde spíše o drahou zkratku než o skutečné řešení.
Trumpovi jde ve Venezuele zjevně hlavně o ropu. Pokud ji pro sebe Američané znovuzískají, jde o špatnou zprávu pro Rusko, dobrou pro české řidiče
Spojené státy 3. ledna letecky udeřily na Venezuelu a podle slov prezidenta Donalda Trumpa zajaly a do USA deportovaly prezidenta jihoamerické země Nicoláse Madura i s chotí. Tím pádem se zdá být naplněn stěžejní deklarovaný motiv celého zásahu, jimž je odstavení Madura od moci. Dalším oficiálním důvodem je potření nelegálního vývozu narkotik z Venezuely. I k němu nyní může být cesta otevřená, měl-li na něm Madurův režim zásadní podíl. Právě trvalejší potlačení obchodu s narkotiky může být ale Spojeným státům vhodným zdůvodněním možné delší přítomnosti jejich sil v jihoamerické zemi. Díky níž nakonec získají pod svoji kontrolu částečně či zcela největší prověřené ropné zásoby na světě, 303 miliard barelů, které svojí velikostí předčí i zásoby saúdskoarabské.
Američtí petrogiganti jako ExxonMobil nebo ConocoPhillips vládli venezuelskému ropnému průmyslu až do počátku tohoto milénia, kdy byl tamní americký majetek znárodněn. Jak Trump, tak lidé z jeho administrativy se netají tím, že právě tato skutečnost motivuje nynější americký zásah taktéž. Stephen Miller, náměstek personálního šéfa Bílého domu a Trumpův klíčový muž pro otázky imigrace a deportací, se nechal slyšet, že „tyranské ukořistění [ropného byznysu USA ve Venezuele] představuje historicky největší krádež amerického bohatství a majetku.“
Pokud by bylo ovládnutí ropného průmyslu Venezuely nakonec dokonce hlavním motivem nynějšího zásahu Trumpovy administrativy, je ještě palčivější bezprostřední otázkou, zda předání moci v jihoamerické zemi bude poměrně poklidné, hladké a plynulé, nebo naopak dojde na střety, bouře, ba povstání a do situace se vehementně vloží venezuelská armáda. Právě to, jaká nyní bude reakce armádních činitelů Venezuely, se zdá být pro další bezprostřední vývoj klíčové. A tím pádem i pro další osud tamního ropného průmyslu, světový trh s ropou, ba nakonec i pro ceny pohonných hmot u českých čerpacích stanic.
Pokojné předání moci nové venezuelské vládě, jež by „šla na ruku“ americkým zájmům, by značilo, že se venezuelská ropa postupně, spíše však v řádu let, ve větším objemu vrátí na světové trhy. Začátkem roku 1999, těsně před nástupem Madurova předchůdce Huga Cháveze, produkovala Venezuela 3,3 milionu barelů ropy denně. Kvůli dlouhodobému podinvestování, nezvládnutému managementu ropného průmyslu i kvůli americkým sankcím klesla do sklonku loňska produkce na méně než milion barelů denně. Potenciál je přitom mnohonásobně vyšší. Vždyť během „zlaté éry“ venezuelského ropného průmyslu, ve druhé polovině 90. let, se spřádaly plány na navýšení produkce až na šest milionů barelů ropy denně.
Loni držel ceny pohonných hmot v Česku na nízké úrovni, ba klesající dráze v prvé řadě přebytek ropy na světovém trhu, který v roce 2025 dosahoval v průměru dvou milionů barelů denně, zejména kvůli navyšování těžby ze strany tradičních těžařů v čele se Saúdskou Arábií. Ti si nyní dají od dalšího navyšování těžby spíše „pauzu“, neboť nadbytek ropy má být letos podle prognóz ještě vyšší než zmíněné loňské dva miliony barelů denně. Je tedy zřejmé, že pokud by se na globální trh celkem rychle vrátil alespoň jeden či dva miliony barelů venezuelské ropy denně, bude to znamenat další citelný tlak na pokles jak cen ropy samotné, tak také cen paliv u českých čerpacích stanic. Venezuela je jediným jihoamerickým členem kartelu OPEC, navíc ovšem členem zakládajícím. Jestliže by jejímu ropnému průmyslu fakticky velely Spojené státy, znamená to, že získají bezpříkladný vliv právě i v rámci kartelu OPEC, jemuž nyní dominuje Saúdská Arábie. Trump dlouhodobě na OPEC tlačí, aby těžbu navyšoval, tedy aby tlačil cenu pohonných hmot v USA níže. Před letošními volbami do amerického Kongresu lze opět čekat stupňování tohoto tlaku, který – bude-li úspěšný – může republikánským kandidátům přihrát hlasy.
Jestliže ovšem předání moci ve Venezuele hladké nebude, do situace se vloží tamní armáda, střet se silami USA se vyostří, lze předpokládat další ochromení venezuelského ropného průmyslu, ještě tužší americkou blokádu venezuelského ropného vývozu. V takovém případě by zejména Čína, největší odběratel venezuelské ropy, musela hledat jiné dodavatele a letošní vyhlížený globální přebytek na trhu s ropou by se ztenčil. I tak by však mohl zůstat blízko loňské úrovně dvou milionů barelů denně. Jinými slovy, pravděpodobnost citelnějšího nárůstu cen ropy vlivem situace ve Venezuele je krátkodobě poměrně nízká, středně- a dlouhodobě může tato situace dokonce vést spíše k tlaku na pokles cen ropy, a tedy i k tlaku na pokles cen u českých čerpacích stanic.
Pokud by tedy předání moci ve Venezuele bylo poklidné, je to špatná správa pro Rusko. Obchodníci s ropou hledí dopředu, podstatná část jejich obchodů probíhá na termínovém trhu, i na dlouhé měsíce dopředu, a i pokud by jen vyhlíželi postupný návrat venezuelské ropy na světový trh, v horizontu třeba roku či dvou, bude to tlačit cenu ropy níže ještě letos. Rusku by se tak ztenčily jeho příjmy z prodeje ropy a zprostředkovaně patrně také zemního plynu, což by omezilo jeho možnosti financovat válku na Ukrajině.
Rekordních více než 71 % zemí eurozóny má po včerejšku horší rating než Česko, včetně Francie. Ještě roku 2008 to bylo 0 %
Po přijetí eura ze strany Bulharska stoupl podíl zemí eurozóny, které mají u agentury Fitch Ratings horší rating než Česko, na dosavadní, historický rekord, jenž činí přes 71 %. Už od loňska pak poprvé v historii platí, že horší rating než Česko mají více než dvě třetiny zemí eurozóny.
Lepší rating než Česko vykazuje nyní dle Fitche pouze šestice zemí eurozóny. Jedná se o Německo, Nizozemsko, Lucembursko a dále Finsko, Rakousko a Irsko. Jenže hned tři z těchto zemí mají rating lepší o jeden jediný stupínek, jde o Finsko, Rakousko a Irsko, takže jejich rating spadá do stejné kategorie jako ten České republiky.
Všechny ostatní země, včetně nejen Francie, ale i Belgie, Estonska, Slovinska či třeba Španělska mají nejen horší rating než Česko, ale také rating nižší kategorie.
Rating nejvyšší, „tříáčkové“, nebo druhé nejvyšší, „dvouáčkové“, kategorie, do níž spadá i rating Česka, nyní v eurozóně vykazuje pouze šest zemí z jednadvaceti: Německo, Nizozemsko, Lucembursko, Rakousko, Finsko a Irsko.
Přitom ale Finsku agentura Fitch zhoršila rating loni koncem července, a to ze stupně AA+ na AA. Rakousku zhoršila rating také loni, začátkem června, a to rovněž ze stupně AA+ na AA. Irsko patří k málu zemí eurozóny, jimž se rating zlepšuje. Loni koncem května mu jej Fitch zlepšila z AA- na AA.
Česko drží momentálně známku AA-, a to nepřetržitě už od začátku srpna 2018, tedy posledních více než sedm let.
Zajímavé je, že za tu dobu byl stav tuzemských veřejných financí předmětem nesčetných leckdy vášnivých debat, ať už v rámci politické, odborné, či veřejné diskuse. Avšak s mezinárodně autoritativním pohledem zvenčí, tedy s pohledem ratingové agentury Fitch, to „ani nehnulo“. Doma není nikdo prorokem, dalo by říci.
Hned 15 z 21 zemí eurozóny, tedy oněch více než 71 %, má nyní horší rating než Česko. To je dosud historicky rekordní údaj. Přitom ještě začátkem března roku 2008 měly všechny země eurozóny lepší rating než ČR, včetně Řecka a Slovinska, které euro přijalo roku 2007, a také včetně Kypru a Malty, které do eurozóny vstoupily roku 2008.
Tedy zatímco ještě v březnu 2008 mělo 100 % zemí eurozóny lepší rating než Česko, nyní, v lednu 2026, po necelých osmnácti letech, je to již jen zhruba 29 %.
Popsaný vývoj tedy odráží dramatické zhoršení stavu veřejných financí většiny zemí eurozóny v posledních necelých 18 letech, a to v době, kdy Česká republika své veřejné finance dokázala naopak dále zlepšovat.
Pouze tři země eurozóny nyní mají lepší rating než ČR v rozsahu větším, než je jediný stupínek (investiční pásmo ratingových hodnocení má deset stupňů, spekulativní pásmo pak dalších dvanáct, dohromady tedy existuje 22 možných „známek“). Jde o zmíněné Německo, Nizozemsko a Lucembursko, které vykazují „známku“ AAA. Tyto tři země eurozóny také tedy vykazují jako jediné v eurozóně ratingové hodnocení vyšší kategorie než Česko (mají takzvané „tříáčkové“ hodnocení, AAA). Zmíněné Finsko, Rakousko a Irsko mají rating stejné kvalitativní kategorie jako Česko (vykazují totiž „dvouáčkové“ hodnocení, ať už AA či AA-). Všech ostatních patnáct zemí eurozóny, včetně nováčka Bulharska, pak vykazuje rating horší kategorie než Česko (tedy „jednoáčkový“ nebo ještě horší).
Česká ekonomika loni ve třetím čtvrtletí přidala solidní 2,8 procenta, potvrdil ČSÚ
Česko by tak mělo za celý rok 2025 přidat 2,5 procenta a být devátou nejrychleji rostoucí ekonomikou EU
Česká ekonomika ve třetím čtvrtletí roku 2025 přidala meziročně solidní 2,8 procenta, jak potvrdil Česká statistický úřad. V posledním loňském kvartále však její růst podle všeho zpomalil, na meziroční hodnotu 2,3 procenta. Za celý loňský rok by pak česká ekonomika měla vzrůst o 2,5 procenta. To by jí zařadilo – vyjdeme-li z aktuálních odhadů analytiků dle agentury Bloomberg či z nejnovějších prognóz Mezinárodního měnového fondu – na deváté místo žebříčku nejrychleji rostoucích ekonomik EU, za Irsko, Maltu, Polsko, Bulharsko, Kypr, Chorvatsko, Litvu a Španělsko. V celé Evropě by se pak ocitla na dvanáctém místě, když by se před ní umístily ještě navíc Kosovo, Albánie a Severní Makedonie.
Tahounem české ekonomiky byla loni spotřeba domácností, kterou poháněl růst reálných mezd, jenž se za celý rok 2025 přiblíží k pětiprocentní úrovni. Přitom české domácnosti měly prostor svoji spotřebu ještě navýšit, neboť jejich míra úspor zůstává i dle zmíněných zveřejněných údajů ČSÚ poměrně vysoká. Za první tří čtvrtletí loňska v průměru přesahuje 18 procent, zatímco roku 2019 činila necelých 12 procent. Domácnosti tedy stále neutrácejí tak velkou část svých prostředků, které mají pro utrácení k dispozici. V porovnání s rokem 2019 uspoří průměrně o více než padesát procent více. Důvodem jsou změněné vzorce spotřebního chování po covidu, obava z možného dalšího výrazného nárůstu inflace či snaha spořením „dohnat“ to, co předešlá etapa vysoké inflace vzala, a konečně zrušení zdanění na bázi superhrubé mzdy z roku 2020, které od roku 2021 nechává v kapsách více peněz zejména vysokopříjmovým domácnostem s obecně vyšším sklonem k úsporám.
V letošním roce růst česká ekonomika zpomalí na 2,3 procenta, když poměrně vysoké míra úspor domácností víceméně přetrvá. Reálné mzdy přitom již z důvodu vyšší základny meziročního srovnání porostou pomaleji než loni, o 3,5 procenta, což se projeví utlumenějším růstem spotřeby domácností. Zahraniční obchod bude negativněji než loni poznamenán zaváděním cel roku 2025, protože už opadne například s ním související efekt předzásobení americké ekonomiky, který neblahý dopad cel i v ČR loni částečně tlumil.
Loni bylo Česko 12. nejrychleji rostoucí ekonomikou Evropy
Zařadilo se tedy mezi státy Evropy s nejrychleji rostoucí ekonomikou, jak zaznělo v novoročním projevu prezidenta?
Prezident Petr Pavel v novoročním projevu vyzdvihl loňský hospodářský výkon České republiky. „Česká republika se zařadila mezi státy Evropy s nejrychleji rostoucí ekonomikou,“ řekl doslova.
A co praví statistika?
Mezi státy Evropy vykáže za rok 2025 Česko nejspíše dvanáctý nejrychlejší ekonomický růst. Nedostává se tak ani do první desítky, kteroužto představu by mohlo prezidentovo hodnocení mnohým navozovat.
Česko podle konsensu analytických odhadů tuzemských i zahraničních finančních institucí, jak jej k zachycuje agentura Bloomberg, vykázalo v roce 2025 reálný ekonomický růst čítající 2,5 procenta. Premiantem podle téhož zdroje má být Irsko s růstem 12,9 procenta. Tříprocentní a vyšší úroveň růstu dále loni měly z evropských zemí vykázat Kosovo, Malta, Albánie, Polsko, Severní Makedonie, Bulharsko, Kypr a Chorvatsko. Rychleji než Česko pak vedle těchto zemí měly loni růst ještě Litva a Španělsko.
Pokud u dané země neuvádí svá data Bloomberg, jsou použita data Mezinárodního měnového fondu. Z přehledu jsou vyloučeny městské státy Vatikán a Monako.
Česko tak obsazuje dvanáctou příčku mezi 43 hodnocenými státy Evropy, přičemž celkem je v Evropě 45 zemí.
Loni koncem roku se mezi českou veřejností rozšířila fáma, že Česko v roce 2025 roste šestým nejrychlejším tempem dokonce na světě (vyvrácena je třeba zde: https://lidovky.cz/nazory/cesko-coby-sesty-svetovy-tygr-realita-je-uplne-jina-ale-manipulatorum-to-nevadi.A251217_134029_ln_nazory_rkj). Ve skutečnosti je tedy ovšem podle všeho až dvanácté, a to ještě k tomu pouze v Evropě. (5.1.2026)