.jpg?s3=1)
Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank
Česká republika v době od druhé poloviny roku 2021 vykazuje v rámci Visegrádské čtyřky suverénně největší nárůst cen elektřiny pro domácnosti, ale současně také nejvýraznější nárůst veřejného zadlužení. V paritě kupní síly má Česko elektřinu, ale i plyn prakticky nejdražší v EU. A to je Česko ze zemí Visegrádské čtyřky dlouhodobě suverénně největším čistým vývozcem elektřiny. Samé paradoxy, zdá se. Odkud se berou?
Mezi prvním půlrokem roku 2021 a prvním loňským půlrokem narostla cena elektřiny českým domácnostem s běžnou úrovni spotřeby hned o 88 procent. V Polsku to bylo o 36 procent, ale v Maďarsku a na Slovensku shodně jen o osm procent. Údaje odrážejí prostou cenu v eurech, tedy bez přepočtu dle parity kupní síly měny. Zahrnují také související daně a poplatky. Pokud bychom brali v potaz cenu elektřiny bez jejich zahrnutí, je nelichotivé prvenství Česka ještě výraznější. Vykazuje pak nárůst o celých sto procent, zatímco Slovensko o osmnáct, Polsko o šestnáct a Maďarsko o osm procent.
V Česku a na Slovensku tedy daně a poplatky finální cenu elektřiny v daném období tlumily, zatímco v Polsku zdražila elektřina výrazněji po jejich zahrnutí. V Maďarsku zůstal po zahrnutí nárůst stejný.
Česko ovšem z daného kvarteta zemí jako první upustilo od státní pomoci s platbami za energie. Už přes rok si tak tuzemské domácností platí energie samy, na rozdíl od domácností zbývajících zemí Visegrádské čtyřky. Navíc má Česko daně i poplatky, například poplatek za podporované zdroje elektřiny, v rámci visegrádského regionu relativně nejvyšší. Například Poláci ještě loni v prvním pololetí uplatňovali vratku pro chudší domácnosti.
Ovšem i když Česko upustilo od státní pomoci jako první, celkové veřejné zadlužení v poměru k HDP mu ve sledovaném období narostlo nejvýrazněji. Což zní paradoxně, nicméně do výpočtu celkové úrovně zadlužení vstupuje pochopitelně celá řada dalších faktorů, než je výše státní úlevy od drahých energií.
Cenu elektřiny pro domácnosti dále významně ovlivňuje to, jak se poplatky za přenos a distribuci rozdělí mezi domácnosti a průmysl. V Česku je toto rozdělení nastaveno ze zemí Visegrádské čtyřky nejvíce ve prospěch průmyslu a v neprospěch domácností. Maďarsko zase zajišťuje relativně nejpříznivější podmínky domácnostem, na úkor tamního průmyslu. Slovensko a Polsko pak zatěžují domácnosti a průmysl zhruba stejně. Toto zásadně pomáhá vysvětlovat, proč je cena pro domácnosti v Maďarsku v paritě kupní síly takřka nejnižší v EU, zatímco v Česku nejvyšší. V případě cen pro průmysl už ovšem Česko zdaleka tak nelichotivě nedopadá, neboť se pohybuje zhruba na úrovni průměru EU. Zato průmyslové podniky polské, slovenské, a zejména maďarské čelí v prostém přepočtu do eur, bez uplatnění parity kupní síly měny, vyšším cenám než podniky české.
Ani tak však nelze tvrdit, že by elektřina byla v Česku levná. Zejména když je dlouhodobě zdaleka jejím zdaleka největším čistým vývozcem v rámci Visegrádské čtyřky. Polsko, a hlavně Maďarsko naopak prakticky trvale představují čisté dovozce elektřiny. Společně s Německem, Slovenskem a poněkud překvapivě Británií představují Polsko a Maďarsko země, do nichž Česko od roku 2021 do poloviny loňska vyvezlo v čistém vyjádření elektřinu vůbec v nejvyšší hodnotě. Česko tedy za řadu uplynulých let vykazuje aktivní bilanci v zahraničním obchodu s elektřinou se všemi dalšími zeměmi Visegrádské čtyřky; jeho vývoz tedy převyšuje dovoz, pokud ten se vůbec uskutečňuje. Přitom mají jeho domácnosti – naštěstí ne průmysl – elektřinu nejdražší. Což se samozřejmě veřejnosti obtížně vysvětluje.
Vůbec největším čistým odběratelem české elektřiny je ale Německo. V uvedeném období jí z Česka v čistém vyjádření získalo za 75,5 miliardy korun. Jde o příznak toho, že Česko z energetického hlediska představuje „sedmnáctou spolkovou zemí Německa“. Pražská energetická burza také spadá pod „lipskou burzu“, v posledních letech tolik „proslulou“. Přitom Česko má na poměry Visegrádu poměrně vysoce liberalizovaný trh s elektřinou. A není tedy od evropského trhu, zejména německého, izolováno tolik jako třeba Polsko, využívající stále ve velkém svoji vlastní uhelnou elektřinu.
Jednotný trh s elektřinou je ale v praxi EU spíše rozdělen na určité zóny, které odrážejí vlastní infrastrukturní a kapacitní možnosti – nejen přeshraničního – přenosu elektrického proudu. Český spotřebitel tak kvůli blízkosti Německa, intenzitě přeshraničního propojení s ním, platí za elektřinu na „německé burze“ v Praze „německou cenu“. Jeho platba se tudíž „německé ceně“ blíží více než platba spotřebitele polského, slovenského nebo maďarského. Přitom ovšem Češi vykazují kupní sílu, jež je sice v rámci Visegrádu nejvyšší, ale ani tak zdaleka nemá na kupní sílu Němců. Výsledkem pak je „česká elektřina německé ceny“ za „české platy“. To je klíčový důvod nejvyšší ceny elektřiny v rámci EU v přepočtu dle parity kupní síly měny.
Teoreticky je možné z „lipské burzy“ vystoupit a jednotný trh opustit. Takové řešení je však sporné, protože v jiných oblastech jednotný trh EU Česku zase jednoznačně svědčí. Účinnější by zřejmě bylo, pokud by česká strana – třeba i ve spojení s dalšími zeměmi, nejen Visegrádu – uměla být vůči Německu razantnější a kritičtější a více mu dávat najevo, že na „jednotném trhu není samo“. A že za problematickou německou energetickou politiku, včetně vypínání tamních jaderných elektráren, může platit i český spotřebitel. Ostatně Švédsko Němce v tomto smyslu neváhalo ostře kritizovat loni koncem roku – podle Stockholmu za německý odchod od jádra platí i právě řadoví Švédové. Ale buďme korektní. Česko alespoň loni kritizovalo Němce za uplatňování zvláštního poplatku za tranzit a uskladnění plynu – a Berlín s ním nakonec skoncoval. I to se počítá.
Drahota potravin v Chorvatsku je varováním i Česku, co jej může čekat při přijetí eura
Za vysokou chorvatskou inflací stojí i ztráta nezávislé měnové politiky
Drahota potravin v Chorvatsku, která dokonce vede k tomu, že tam lidé bojkotují obchody, je varováním i Česku. Ukazuje, co se může stát, když se země zbaví své národní měny a odevzdá stanovování vlastní základní úrokové sazby do jiné země.
Chorvati by teď jako sůl potřebovali vyšší úrokové sazby. Jenže už si je nemohou stanovovat sami jako do roku 2022, ale přijetím eura svěřili tuto zcela stěžejní pravomoc do Německa, do Frankfurtu. A Frankfurt přihlíží k řadě jiných věcí, než je inflace v Chorvatsku a cena tamních potravin.
Podívejme se pozorně na obrázek s grafy níže. Dokud Chorvatsko platilo kunou, mělo srovnatelnou, ba dokonce nižší inflaci než eurozóna jako celek. V horní třetině obrázku jsou meziroční míry inflace v Chorvatsku (bílá křivka) a v eurozóně (modrá). V prostřední třetině obrázku se pak nachází zelená křivka, jež odpovídá vývoji rozdílu mezi inflací v Chorvatsku a v eurozóně.
.jpg)
Vidíme, že zelená křivka nápadně skokově povyrostla v době přijetí eura. Podle nejnovějších dat má Chorvatsko pětiprocentní obecnou inflaci, zatímco eurozóna 2,5procentní. Je mimořádné, aby Chorvatsko mělo dvakrát vyšší inflaci než eurozóna. V letech před jeho přijetím eura se něco takového prostě ani vzdáleně nedělo. Nyní má Chorvatsko dokonce nejvyšší inflaci v celé eurozóně dost možná v celé EU.
Lze namítnout, že chorvatská inflace poskočila už před přijetím eura. Jenže to bylo v době, krátce před vstupem Chorvatska do eurozóny, kdy už země byla v „předpokoji“ eura, tedy kuna podléhala režimu fixace směnných kursů ERM II. Centrální banka v Záhřebu už tehdy fakticky přejala měnovou politiku Evropské centrální banky. Takže nárůst zelené křivky v prostřední třetině obrázku je patrný už od poloviny roku 2022. Tehdy zbýval už jen půlrok do vstupu do eurozóny, takže centrální banka v Záhřebu rezignovala na zvyšování chorvatské základní úrokové sazby, aby nevyvolala otřes z brzkého přechodu na euro a výrazný pokles základní úrokové sazby po jeho přijetí.
Spodní třetina obrázku zachycuje právě vývoj základní úrokové sazby v Chorvatsku (žlutá křivka) a v eurozóně (červená). Je zřetelné, že Chorvatsko vykazovalo inflaci srovnatelnou nebo nižší než eurozóna (viz opět první a druhou třetinu obrázku), dokud byla jeho základní úroková sazba vyšší než úroková sazba v eurozóně. Jakmile se však vstup do eurozóny přiblížil, Chorvatsko se muselo vzdát samostatné měnové politiky, a tedy i nastavení základní úrokové sazby nad tou platnou v eurozóně. Kterou tedy od roku 2023 přijalo zcela. Pročež se tudíž připravilo o hlavní zbraň v boji s inflací u sebe doma, a to včetně inflace potravin.
I když ceny potravin jsou tradičně kolísavé a centrální bankéři je neřadí do jádrové inflace, tedy jakési fundamentální inflace, nelze moc pochybovat o tom, že s vyššími úrokovými sazbami by Chorvatsko utlumilo obecnou poptávku ve své ekonomice, což by třeba i zprostředkovaně vedlo k nižším cenám potravin, než jaké má dnes. Jenže o možnost nastavit si vyšší úrokové sazby se Záhřeb přijetím eura připravil.
A jak je možné, že potraviny poměrně výrazně zdražují také v dalších zemích bývalé Jugoslávie, které všechny euro ani nemají? Chorvatsko je všem klíčovým obchodním partnerem a je z hlediska takové Bosny, Severní Makedonie nebo třeba Černé Hory poměrně velkou ekonomikou. Takže si z něj vyšší inflaci potravin dováží spolu třeba právě s jejich dovozem.
A kdo stále pochybuje, že za chorvatskou drahotou stojí i euro, nechť uváží a promyslí následující.
Chorvatsko má, jak víme, inflaci pětiprocentní a základní úrokovou sazbu (stanovovanou ve Frankfurtu) 2,75 procenta. Pro srovnání, když mělo Česko inflaci ve výši pěti procent, vykazovalo základní úrokovou sazbu (stanovovanou v Praze) 6,75 procenta (viz obrázek níže).
Každý, kdo říká, že euro nepřispívá k drahým chorvatským potravinám, zároveň říká, že Česká národní banka mohla mít sazbu nejvýše 2,75 procenta už před rokem touto dobou a inflaci by to nijak neurychlovalo.
Nikdo se základním ekonomickým vzděláním ale před rokem po sazbě 2,75 procenta nevolal. A vlastně nevolá ani nyní. Trhy – tedy hlavně profesionální investoři – po „jestřábí redukci“ základní úrokové sazby ČNB 7. února míní, že ještě za takřka rok bude tato základní sazba činit 3,75 procenta.
Proč po sazbě 2,75 procenta v Česku nyní nevolají ani ti, co tvrdí, že příliš nízké chorvatské úrokové sazby tamní inflaci neurychlují? Vždyť tím, že po ní nevolají, vlastně nepřímo potvrzují, že euro k chorvatské výrazné inflaci, včetně té potravinové, přispívá. (9.2.2025)
