Prof. Dr. Jar. Lebduška: Bojové plyny, účinek a první pomoc

Bojovými plyny nazýváme takové chemické látky užívané ve válečné technice (s vyloučením výbušnin a zápalných látek), které mohou působiti poškození až smrt živého organismu. Název „bojové plyny“ není vlastně správný, neboť látky tyto mohou být za obyčejné teploty skupenství jak plynného (např. chlor), tak i kapalného (yperit) nebo pevného (některé arsiny). Správnější název proto zní „chemické látky bojové“. Označení „bojové plyny“ je užíváno jenom jako zkratka v běžném vyjadřování.

Podle hlavních účinků na tělo rozdělujeme chemické látky bojové do několika skupin:

1. Látky dusivé (např. fosgen, chlorpikrin, chlor) působí poškození hlavně plicní tkáně, které vede k prosáknutí (oedemu) plic a k zadušení.

2. Látky leptavé, zpuchýřující (yperit, lewisit) působí na každou tkáň těla, s níž přichází do styku. Nejčastěji vyvolává poruchy na kůži, kde vzniká zčervenání, puchýře, odúmrť a těžko hojitelné, zhnisávající vředy. Pro život rozhodující bývá však spíše poleptání cest dýchacích a plicní tkáně, tvorba pablán a těžké záněty plic.

3. Látky dráždivé mohou býti:

a) dráždící horní cesty dýchací, dle francouzské terminologie plyny kýchací, které působí prudké podráždění horních cest dýchacích a vedle toho i očí,

b) slzotvorné (např. benzylbromid, bromaceton, chloracetofenon, brombenzylkyanid aj.), které vyvolávají nesnesitelné podráždění očí a silné slzení, dále i podráždění cest dýchacích, řidčeji také kůže.

U všech těchto tří skupin vede polknutí bojové látky se slinami apod. k poruchám zažívacím. Některé z nich (lewisit, yperit, arsiny aj., vstřebávají se při otravě do krve a mají pak účinky celkové (resorptivní) na různé vnitřní orgány a tkáně těla.

Poslední skupinu bojových plynů tvoří

4. některé jedy všeobecné, na příklad kyanovodík a kysličník uhelnatý, které působí poruchy celkové po vstřebání do oběhu krevního.

Povšimněme si nyní účinku hlavních bojových látek těchto čtyř skupin a uveďme zároveň hlavní zásady první pomoci, kterou jest nutno poskytnouti otráveným.

I. Látky dusivé.

Němci pro ně užívají název „zelený kříž“. Válečný význam mají z jedů sem patřících hlavně:

Fosgen, při teplotách nižších než +8^o C je tekutina, při teplotách vyšších plyn bez barvy, dusivého zápachu jako po ztuchlém seně nebo shnilém ovoci. Difosgen (něm. Perstoff) je za obyčejné teploty kapalina dusivého zápachu. Chlorpikrin je rovněž tekutina bezbarvá nebo nažloutlá, dusivého zápachu. Je někdy užíván k hubení škůdců, hlavně hmyzu. Chlor byl ve světové válce užit k prvnímu velkému plynovému útoku; dnes má význam menší. Je to plyn žlutozelený, dusivého zápachu. Nitrosní plyny (také nitrosové), vznikají při výbuchu třaskavin, jsou v podstatě směsí kysličníků a jiných sloučenin dusíku. Působí otravy různých typů, z nichž jeden odpovídá plně účinku plynů dusivých.

Nejtypičtější otravu z celé této skupiny vyvolává fosgen. Má účinek výhradně místní na plíce, ostatní poruchy jsou jenom následky tohoto prvotního poškození plic. Celkové účinky resorptivní chybí prakticky úplně. Účinek fosgenu jeví se takto:

V plicích způsobuje těžké poškození stěn sklípků plicních, průdušek a jich krevních vlásečnic, které se stávají prostupnými pro syrovátčinu (serum) krevní. Tato tekutina vystupuje z krve do sklípků a cest dýchacích, vyplňuje a ucpává je, zaplavuje plíce, znemožňuje přístup vzduchu a výměnu kyslíku, nastává tzv. prosáknutí (oedem) plic, které v těžších případech rychle přivodí zadušení z nedostatku kyslíku. Plíce jsou prosáklé jako houba tekutinou, jíž mohou býti i 2-3 l. Při vdechnutí vysokých koncentrací fosgenu nacházíme někdy přímé poleptání stěn sklípků a cest plicních kyselinou solnou, vznikající z fosgenu, které rychle vede, spolu s křečí svalstva jemných průdušek k téměř okamžitému zadušení.

Popsané změny v plicích přinášejí s sebou druhotné změny v jiných orgánech, především v oběhu krevním. Krev sama, která v tekutině prosakující do plic ztrácí až 1/3 i více svého objemu, je zahuštěna, konsistence dehtovité, barvy čokoládovité, snadno se sráží, její přilnavost (viskosita) silně zvýšena. Srdce přímo plynem otráveno není. Za to však poškození a prosáknutí plic, dále pak zhuštění a zvýšení přilnavosti krve jsou takovou překážkou oběhu krevního, že srdce je nadměrně namáháno, slábne, dochází k rozšíření komor zejména pravého srdce a konečně k úplné činnosti srdeční.

Změny v jiných orgánech nemají významu pro výsledek otravy. Podráždění očí a horních cest dýchacích je poměrně nepatrné; tato okolnost může přispěti často k rozpoznání druhu otravy. Smrt nastává buďto přímým zadušením nebo zástavou ochablého srdce.

Klinické příznaky středně těžké otravy jeví se takto: Při prvých vdechnutích plynu cítíme více nebo méně zřetelně jeho zápach, který jsme již vpředu popsali. Často je udáváno, že cigaretový kouř v ovzduší fosgenu ztrácí úplně obvyklou chuť. Podle hustoty plynu dostavuje se ihned slabší nebo silnější kašel, pocit dušení a svírání hrudníku, dráždění a suchost v hrdle, někdy i palčivost v očích a slzení. Dále bývá celková nevolnost a slabost, úzkosti, bolení hlavy, závratě, nucení k vrhnutí. Z intensity těchto příznaků nelze však souditi, jak těžká bude otrava v pozdějším vývoji. Příznačné pro fosgen je dále, že tyto obtíže se obyčejně rychle uklidňují až i úplně mizí, takže zasažený se cítí celkem úplně zdráv a schopen všech výkonů. Tento přechodný stav zlepšení nazýváme obdobím latence.

Teprve za dobu průměrně asi 4 hodin (někdy ale i 2-24 hodin) dostavuje se vrcholné stadium choroby, které rozhoduje o životě a smrti otráveného. Objevují se zpravidla náhle bouřlivé příznaky prosáknutí (oedemu) plic, které v těžkých případech mohou během půl hodiny, ba i dříve přivoditi smrt zadušením. Tělesná námaha, chůze, nachlazení, ale také i těžší rozčilení, příliš hojná jídla a jiné vlivy urychlují vznik těchto příznaků a zhoršují nesmírně vyhlídky na uzdravení. Prosáknutí plic ohlašuje se bolestmi, tlakem a pálením v hrudníku, dušností a zrychlením dechu. Dýchání je čím dále tím namáhavější. Otrávený lapá po vzduchu, sténá a vykašlává ústy i nosem zpěněnou, žlutavou až zarůžovělou tekutinu, v níž se topí a dusí. Během 24 hodin může býti odkašláno až i několik plivátek této pěny. Dušení se stupňuje, rty a kůže nabývají barvy modré až fialové (modrá cyanosa, výraz nedostatku kyslíku a nahromadění kysličníku uhličitého v krvi). Nemocný je při plném vědomí, ve stavu úžasné úzkosti a nouze o dech, dusí a topí se na suché zemi (dryland drowning) v tekutině, která pochází z jeho vlastní krve.

I z tohoto těžkého stavu může však onemocnění přejíti v uzdravení, není-li otrava příliš silná a byla-li provedena dobrá první pomoc i včasná léčba. Pěny, dušení i kašle ponenáhlu ubývá. V období rekonvalescence mohou ohroziti život ještě záněty plicní, přidruživší se následkem bakteriální infekce, nebo slabost srdeční.

V těžkých případech se stav místo zlepšení ustavičně zhoršuje, tep slábne, je velmi zrychlen, srdce ochabuje. Předpověď je nepříznivá hlavně tam, kde barva rtů a kůže je popelavá (tzv. šedá cyanosa). Tento příznak poukazuje na těžkou poruchu krevního oběhu (kolaps), v níž dostavuje se většinou smrt.

Při vdechnutí vysokých koncentrací fosgenu může nastati smrt téměř okamžitě za příznaků dušení, úzkosti a shroucení. Je podmíněna asi zástavou dechu a srdce následkem prudkého podráždění nervů, které tyto funkce ovládají, současně i křečí svalstva jemných průdušek a poruchou plicního oběhu. Při lehkých otravách je prosáknutí plic jenom slabé, celkový obraz otravy mírnější, dušení a vykašlávání pěny nedosahují tak těžkého stupně, jaký jsme popsali, stav se brzy upravuje a za několik dní obtíže zcela pominou.

Předpověď (prognosa) otravy je opatrná i v těch případech, kde plyn byl vdechován zcela krátce, a úvodní příznaky byly nepatrné. Záleží velmi také na tom, zda po otravě byl nemocný v klidu a bez pohybu. Rozhodující jsou první 2-4 dny. Přežije-li je nemocný, může býti předpověď považována za příznivou.

Z ostatních plynů této skupiny má difosgen (Perstoff) účinek prakticky úplně stejný, jako jsme vylíčili u fosgenu. Podobně otrava nitrosními plyny probíhá zpravidla tímto způsobem. Někdy však podle složení mohou tyto plyny působiti příznaky celkové otravy zejména ústředního nervstva (mdloby aj.), jakož i změny krevní. U chlorpikrinu a chloru je obraz otravy poněkud odlišný. Mají především mnohem silnější dráždivý účinek na oči a horní cesty dýchací, dále pak chybí zde období klidu (latence) mezi příznaky úvodními a vrcholným stadiem otravy. U chlorpikrinu vystupují nápadně do popředí také poruchy zažívací, hlavně bolesti v krajině žaludeční a vrhnutí. I u chloru jsou tyto úkazy častější, než u fosgenu. Při otravách těmito dvěma látkami je hned s počátku patrno silné pálení očí a slzení, prudký kašel a dušení, palčivost v hrdle i dutině nosní, silná nevolnost až vrhnutí. Otrava vrcholí bez periody klidu prosáknutím plic, jehož příznaky jsme podrobně vylíčili u fosgenu. Chlorpikrin má dále některé účinky celkové (resorptivní, po vstřebání), hlavně na ústřední nervstvo (slabost, mdloby) a oběh krevní. Tekutý působí na kůži záněty až poleptání.

První pomoc

je stejná pro otravy všemi látkami dusivými. Hlavní její zásady jsou:

Zabrániti dalšímu vdechování otráveného ovzduší, postarati se, aby postižený se vyvaroval jakékoliv tělesné námahy, chůze a nachlazení, dopraviti ho k lékaři a při dušení dáti mu vdechovati kyslík. Již vpředu jsme uvedli, že každá tělesná námaha, také chlad a jiné vlivy zvyšují ohromně spotřebu kyslíku, vyčerpávají jeho zásoby v těle, urychlují vývoj prosáknutí plic a vyhlídky na uzdravení velmi zmenšují. I u případů zdánlivě zcela lehkých mohou přivoditi těžkou krisi a v době neočekávaně krátké smrt. Proto musí postižený sám i záchranný personál ustavičně míti na paměti, že jakákoliv námaha, chůze, pohyb, hojné jídlo jsou po otravě přísně zakázány. Zasažený nesmí konati cestu do ošetřovny pěšky, i kdyby byl zdánlivě úplně zdráv. Musí tam býti dopraven v leže na nosítkách nebo vozidle a podroben lékařskému pozorování po 24-48 hodin, neboť kdykoliv v této době mohou se objeviti příznaky prosáknutí plic. V době pozorování musí nemocný zachovávati naprostý tělesný klid v leže na nosítkách nebo lůžku.

V jednotlivostech možno zákroky první pomoci popsati takto:

1. Je-li otrávený dosud v zamořeném pásmu, musíme především zameziti dalšímu vdechování plynu. To se stane nejlépe nasazením masky. Nemá-li zachránce zásobní masku, musí se hbitě orientovati, zda lze otráveného rychle vynésti na čistý vzduch, anebo zda bude účelno zaříditi aspoň nouzovou ochranu dýchací, pod níž teprve bude provedena doprava z plynového ovzduší. Nouzové opatření záleží v tom, že do cesty vdechovanému vzduchu postavíme vrstvu nějakého materiálu, které bojové látky aspoň poněkud fysikálně neb chemicky zachycuje. Musí tedy krýti nejméně vstup do nosu a úst, lépe celý obličej nebo hlavu. Užitý materiál je výhodno zvlhčiti vodou (ve válce používána i moč), neboť obě tyto tekutiny rozkládají některé plyny. K vytvoření ochranné vrstvy může posloužiti kapesník, šat neb část obleku nenasáklá plynem, přikrývka, obvaz, vata, zaboření obličeje do vrstvy sypké hlíny (humusu) a jiné. Cena těchto opatření je ale nepatrná a nesmí se jimi ztráceti čas, je-li vyhlídka dostati se rychle na čerstvý vzduch.

2. Otráveného dopravíme na nosítkách neb vozidlem do stanice první pomoci, ošetřovny nebo léčebny, kde zůstane v klidu a bez pohybu po 24-48 hod. v lékařském pozorování.

3. Oděv uvolníme, ale pacienta teple přikryjeme. Lpí-li na šatu plyn, musíme oděv vyměniti. Při každém i nouzovém uložení otráveného staráme se o čistý, ale teplý vzduch a teplé zabalení. Chlad totiž podporuje rovněž vznik prosáknutí plic.

4. Kouření je zakázáno, potrava jen tekutá (mléko). K pití možno podávati čistou vodu, čaj nebo černou kávu, někdy i malé, opakované dávky alkoholu. Tyto tři nápoje povzbuzují zároveň činnost srdeční.

5. K tišení kašle a podráždění horních cest dýchacích možno užíti inhalací éteru, alkoholu, éterických olejů (mátový, eukalyptový, terpentinový), mentolového lihu (francovky), 2-5% roztoku sody obyčejné neb zažívací (jedlé, bikarbonátu). Inhalace jsou obyčejně prováděny z par teplé vody, u éterických látek i přímo čicháním. Jinak se doporučují výplachy nosu a kloktání 1-2% roztokem zažívací sody, nebo i rozpouštění mentolových apod. pokroutek v ústech.

6. Při podráždění očí provádíme výplachy 1% roztokem zažívací sody, 3% roztokem kyseliny borité (tzv. borovou vodou) nebo fysiologickým roztokem (0,9% kuchyňské soli.) Pak doporučuje se vetříti tzv. alkalickou oční mast. Po účinku chloru jsou vhodné výplachy očí, nosu i úst 1% roztokem sirnatanu sodného, pak čistou vodou. Oči nesmí se tříti, při světloplachosti nepřikládati těsně přiléhající obvazy, nýbrž jenom temné brýle nebo stínítka.

7. Při dušení, modrání neb popelavění rtů a obličeje (cyanosa) jsou nejdůležitějším, život zachraňujícím zákrokem inhalace kyslíku z kyslíkových přístrojů. Kyslík však nesmí býti přiváděn pod tlakem a rovněž tak je přísně zakázáno prováděti umělé dýchání, neboť při tom hrozí nebezpečí roztržení plic. Vdechování kyslíku provádíme tak dlouho, až zmizí fialová nebo popelavá barva obličeje a rtů; musí býti opakováno, jakmile rty přestávají býti růžové. Při této léčbě zpravidla ustupují velmi rychle příznaky dušení, obtíže srdeční i subjektivní, úzkost atd. Je-li nutno, musí být inhalace kyslíkové opakovány častěji během několika prvních dnů otravy.

Lékařské ošetření záleží především v podávání léků podněcujících činnost srdeční, vydatném puštění krve (600 ccm i více) a v inhalacích kyslíku.

Protiplynová maska chrání spolehlivě proti všem bojovým látkám dusivým, jiné ochrany kromě masky není třeba.

II. Látky leptavé (zpuchýřující).

Němci je často označují názvem „žlutý kříž“. Do skupiny této patří hlavně yperit a lewisit. Yperit, něm. Lost, horčičný plyn, chem. dichlordiaethylsulfid, je tekutina v čistém stavu bezbarvá. Technický výrobek užívaný v boji je kapalina černohnědá, olejovitá, zápachu podobného hořčici, křenu, česneku nebo cibuli. Čich rychle otupuje, zápach pak necítíme. Vodou se téměř nerozpouští a jen zvolna rozkládá, lpí dlouho na půdě i předmětech (tzv. látka trvalá) a může býti dotykem přenesen. Působí buď ve formě tekuté nebo i v podobě par. V příští válce bude pravděpodobně velmi hojně užíván. Plní se jím letecké bomby, dělové náboje nebo může býti s letadlem rozprašován v podobě jemného deště nebo mlhy. Lewisit (chlorvinylarsindichlorid) technický je tekutina černohnědá, těžká, velmi pronikavého a nápadného zápachu po pelargoniích, podle něhož se přítomnost této látky snadno prozradí.

Účinek je typický hlavně u yperitu. Je to patrně jed fermentů buněčných. Tkáň jím zasažená odumírá, má sníženou odolnost proti jiným škodlivým vlivům, hlavně bakteriím. Účinek na všech orgánech nejeví se ihned, nýbrž dle hustoty a skupenství látky za dobu asi 2-6 (někdy až 24 i více) hodin, během níž nejsou patrny žádné příznaky (období latence).

Na kůži yperit nepůsobí žádných okamžitých obtíží, kapka proniká zvolna do pokožky, aniž by byl člověk varován jakýmkoliv pocitem. Teprve za několik hodin místo zčervená, později otéká. Za dobu kolem 24 hodin počnou se tvořiti puchýře. Někdy jsou značně vysoké na celé ploše. Jindy se tvoří jen na obvodě potřísněného místa, kdežto střed zůstává přiložen, nabyl zatím barvy žlutavé a představuje okrsek odumřelé kůže, která již nedovede vytvořiti puchýř. Po otevření puchýřů (obsah je neškodný) zbývají mokvavé, odumřelými zbytky tkání pokryté a zhnisávající vředy. Vyčištění a hojení vředů postupuje zvolna, v některých obdobích jsou značně bolestivé. Zhojení nastává za dobu několika (až osmi) týdnů. Tyto kožní změny nebývají však životu nebezpečné, i když zasáhly poměrně rozsáhlé okrsky těla. Při menší hustotě látky, v lehčích případech otrav nemusí vývoj změn jíti až po puchýře a vředy. Může nastati buď jen zčervenání (zánět), po němž kůže nabývá postupně tmavšího až hnědavého zabarvení (pigmentace) a po nějakou dobu se olupuje. Jindy vytvoří se drobné neb větší puchýřky, ale nedojde ku tvorbě vředů a hlubší odúmrti tkání. Tyto poruchy hojí se během asi 2-4 týdnů. Zasažená bývá hlavně kůže nekrytá (ruce, obličej, krk), dále na těch místech, kam škodlivina může vniknouti štěrbinami oděvu a kde je kůže fysiologicky vlhká (předloktí, jamky podpažní, pás, krajina tříselní a řitní, pohlavní orgány, vnitřní plochy stehen).

Na očích způsobuje yperit po několikahodinové době klidu podráždění a záněty spojivky a víček. Projevují se pocity tlaku a pálení v očích, slzením a zčervenáním sliznice. Později vyvíjejí se veliké otoky spojivky, víček až i celého okolí oka, které je zduřelými částmi trvale uzavřeno. Jen s obtížemi může být pootevřeno za účelem vyšetření nebo léčby. Je značná světloplachost. Výměšek z oka stává se postupně hlenovým až hnisavým. Někdy jsou na spojivce patrny bělavé části odumřelé sliznice. Rohovka bývá zakalena a poleptána, hluboké vředy se ztrátou oka jsou však řídkým zjevem. Onemocnění tohoto druhu trvá podle závažnosti 1-4 měsíce, končí přes těžké příznaky obyčejně úplným uzdravením. V lehčích případech dochází jen k zánětu a otoku spojivky i víček, hojení postupuje pak rychleji. Po tekutém yperitu a těžších poleptáních nebo vředech rohovky zbývají většinou jizevnaté zákaly, které podmiňují oslepnutí.

O životě rozhoduje stupeň poškození ústrojí dýchacího, kde mohou býti postiženy cesty dýchací (nos, hltan, hrtan, průdušnice) i plíce samy. Poruchy v cestách dýchacích bývají dle hustoty a doby vdechování jedu různého stupně: od slabých a rychle se hojících katarů po těžké záněty, krevní výlevy, až do těžkých poleptání sliznice, jejíž odumřelý povrch tvoří souvislé povlaky (tzv. pablány). Podobně v plicích vznikají slabší katary až těžké hnisavé záněty, poleptání průdušek, pablány, hnisavé hlízy nebo odumřelá hnízda. Tyto změny dýchacího ústrojí projevují se s počátku zčervenáním, otokem a zvýšeným vyměšováním (vodnatým, hlenovým až hnisavým) postižených sliznic, pálením a bolestmi, suchostí a škrábáním v hrdle, pocitem živého masa v prsou, kýcháním až těžkým, bolestivým kašlem, jímž jsou v pozdějších stadiích odkašlávány menší neb větší části pablán. Hlas bývá drsný, sípavý, někdy je přechodně úplná ztráta hlasu. Smrt nastává buďto zadušením po ucpání dýchacích cest pablánami, nebo následkem těžkého, hnisavého zánětu průdušek a plic.

V zažívacím ústrojí yperit polknutý se slinami neb otrávenou potravou vyvolává poruchy různého stupně, lehčí katary, těžké záněty s krváceninami, až poleptání a odúmrť částí sliznice. Projevují se nechutenstvím, nevolností, bolestmi, vrhnutím, průjmy nebo zácpou.

Celkový (resorpční) účinek yperitu jeví se změnami téměř všech důležitých orgánů. Význačné je působení na výměnu látkovou. Zevním projevem těchto účinků je nápadný úbytek sil, značné hubnutí, sklíčenost a otupělost.

Klinické příznaky otravy objevují se za dobu několika hodin, někdy až 24 hodin i později. V lehkých případech jsou to podráždění až slabší záněty spojivky, sliznice cest dýchacích a kůže. Příznaky jsme popsali u jednotlivých orgánů. K úplnému uzdravení dochází za dobu kolem 14 dnů. V těžkých případech za několik hodin dostavují se podobné místní příznaky jako při otravě lehké, avšak nabývají postupně vážnější povahy. Vedle nich pozorujeme skleslost, nevolnost, bolesti hlavy a žaludku, vrhnutí. Postižené okrsky kůže jsou zčervenalé, později pálí a svědí, otékají. V očích udává pacient pocit cizího tělesa, pálení, sliznice je zarudlá, počíná otékati, oko silně slzí. Také sliznice nosní, hltanu a hrtanu jsou zanícené. Je silné kýchání, hojný výměšek z nosu, v krku pálení a suchost, hlas zdrsnělý, kašel a pocit živého masa v průdušnici. V dalších dnech se tyto příznaky stupňují. Na kůži naskočí puchýře, později se tvoří vředy. Otoky sliznic a ostatní obtíže se zvětšují, výměšky oční a nosní mění se v hlenové až hnisavé. Teplota tělesná stoupá, zejména v dalším vývoji v souvislosti s procesem plicním. Tep a dech jsou zrychleny. Prognosa je při onemocnění pouze kůže a očí příznivá, při postižení hlubších cest dýchacích a plic velmi nejistá. Zejména komplikace z bakterielní infekce ji zhoršují. Onemocnění trvá různě dlouho, smrt může přijíti rychle i značně pozdě. K uzdravení dochází v lehkých případech asi do 14 dnů, v těžších za několik neděl až měsíců. Po vyhojení zbývají často následné choroby zejména plicní.

Při poskytování první pomoci nutno míti na paměti některé okolnosti, významné pro způsob a postup záchranných prací. Především nesmí býti zanedbána skutečnost, že yperit přenáší se dotykem s osoby nebo věci potřísněné na člověka zdravého a způsobuje pak typické chorobné změny. Dále je třeba věděti, že yperit není větrem rychle odvanut a rozředěn jako plyny dusivé, nýbrž zůstává delší dobu (dle okolností 2-10 dní) ležeti v terénu a je stále nebezpečný. Rychle se odstraní tzv. asanací. Proto zdravotní personál, který má poskytovati první pomoc v území zamořeném yperitem, musí býti opatřen vedle masky i ochranným oblekem, botami a rukavicemi. Páry yperitu těmito obleky a botami prakticky neprochází asi vůbec, tekutý yperit po době několika málo hodin. Zachránce nemá se nikdy dotknouti nechráněnou rukou míst potřísněných yperitem, vyjma snad tenkráte, kdyby poškozením vlastních rukou vykoupil ochranu dychdel a život postiženého. Nemůže-li zaříditi potřebné pomocí nástrojů, musí na ruce obléci gumové rukavice, v nouzi i nitěné neb kožené, do jejichž vnitřku i povrchu vetře suché chlorové vápno. Po rychlém zákroku ihned rukavice svlékne a odevzdá k asanaci. Obyčejným oblekem látkovým proniká yperit za několik málo minut, nejvýše asi 10 min. Při čerstvém zasažení nutno proto okamžitě potřísněné vrchní části oděvu svléknouti, je-li vzduch bez plynu a dovoluje-li to počasí. Silnou kůží boty prochází yperit do 30 minut. Maska chrání spolehlivě, gumovými částmi ovšem tekutý yperit po dlouhé době pronikne. Při poskytování první pomoci člověku, který se ocitl bez masky v zamořeném ovzduší, musí samaritán chrániti jednotlivé orgány v tom pořadí, v jakém mají význam pro život a pozdější výkonnost. Nejprve tedy nutno chrániti dychadla, jichž onemocnění rozhoduje o životě a smrti. Pak oči, kde by v nejtěžším případě mohlo nastati oslepnutí. Teprve na posledním místě je péče o kůži. V daném případě bude proto nejdůležitějším prostředkem první pomoci maska, která zabrání dalšímu vdechování plynu a poškození očí. Zdravotní hlídky musí tedy míti s sebou záložní masky. Pak je třeba otráveného doprovoditi na čerstvý vzduch nebo do ošetřovny. Není zapotřebí odnášeti jej na nosítkách, jako při otravách plyny dusivými, může jíti pěšky, neboť u yperitu nehrozí prosáknutí plic.

Dále musíme věděti, že asanace kůže zabrání úplně všem chorobným změnám, je-li provedena do 3-5 minut po zasažení. Je-li asanováno do 10-30 minut, vzniknou sice kožní poruchy, ale jsou méně vážné a hojí se rychleji než bez asanace. Čím dříve je zakročeno, tím lépe. Zásadně je však nutno asanovat kůži vždy, dokud se na ní nejeví chorobné změny (zčervenání).

Vidíme tedy, že při rozhodování o tom, jakým způsobem provésti co nejúčelněji první pomoc, musí zachránce uvážiti několik okolností. V první řadě postará se v zamořeném ovzduší o ochranu dýchacích ústrojí a očí, nebo postiženého rychle vyvede do pásma bez plynu. Je-li oblek silně zasažen, nutno ihned vrchní části svléknouti, aby se předešlo proniknutí bojové látky na tělo. Je-li kůže čerstvě potřísněna v menším rozsahu na dobře ohraničených a přístupných místech, bude výhodno kapky yperitu okamžitě odssáti filtračním papírem, vatou nebo útržkem látky a místo asanovati. Je-li pravděpodobno, že byly zasaženy větší okrsky kůže i pod oblekem, nutno odvésti otráveného co nejrychleji na ošetřovnu, svléknout oděv i prádlo a celé tělo omývati mýdlem pod teplou sprchou. Šatstvo páchnoucí plynem musí býti odloženo do uzavřených nádob s 2-5% roztokem sody a později podrobeno asanci.

Ošetření jednotlivých orgánů má za účel zneškodnit yperit a zameziti nebo zeslabiti změny, které by způsobil (tzv. asanace). Užíváme k tomu většinou chemikálií, které jej rozkládají.

Asanaci kůže provádíme takto: Kapky yperitu nesmí se roztírati, nýbrž opatrně odssáti filtračním (pijavým) papírem, vatou, útržkem látky apod. Pak omýváme zasažené místo nebo celé tělo důkladně mýdlem a tekoucí vodou po dobu 15 minut. Voda a mýdlo jsou nejjednodušší a nejlepší prostředek k ošetření kůže. Také 2-3% roztok obyčejné sody je možno užíti k omývání. Podle Hubáčka lze asanovati i sněhem, kterým třeme zasaženou plochu kůže po dobu 10 minut. Nemáme-li vodu, např. při práci v ulicích, provedeme ošetření na sucho pomocí práškového chlorového vápna. Kapky bojové látky musíme zde nejprve zvlášť pečlivě odssáti, neboť tekutý yperit ve styku se suchým chlorovým vápnem se až vznítí. Pak nasypeme chlorové vápno na kůži a jemně jej roztíráme pod dobu 10-15 minut kapesníkem, chomáčem vaty, kouskem látky apod. Nesmí se však do kůže násilně vtírati, neboť by způsobilo oděrky. Po ukončeném roztírání prášek s kůže setřeme, vyhledáme bez otálení vodu a místo omýváme asi 5 minut mýdlem, abychom odstranili zbytky prášku.

Kaše chlorového vápna (tj. směs s vodou) je méně vhodná než omývání mýdlem nebo otírání suchým chlorovým vápnem. Při silnějším vtírání velmi brzy (za 2-3 minuty) může způsobiti rozsáhlé oděrky a krvácení, hojící se až i za několik týdnů. Pokud by vůbec měla být užita, musí být připravena směs hustě kašovitá, aby nestékala s pootočené lžíce. Podobné hustoty dosáhneme zpravidla důkladným smísením 1 vrchovaté polévkové lžíce suchého chlorového vápna s 1 lžící vody. Kaše tato nemá být do kůže silně vtírána, spíše jen na ní mísena smotkem vaty na dřívku po dobu asi 3 minut. Také přiložení (bez roztírání) na dobu 10 minut je doporučováno. Objeví-li se při jakémkoliv upotřebení chlorového vápna na kůži pocit pálení, je to známkou počínajícího poškození pokožky a místo musí být po okamžitém odstranění chlorového vápna omyto důkladně mýdlem. Nevýhodou této chemikálie je, že asi do roka ztrácí účinnost. Chlorové vápno nesmí přijít do očí, neboť je silně poškozuje.

Místo chlorového vápna byl k asanaci na sucho i v podobě husté kaše nebo roztoku 1-2% doporučen dražší chloramin. V roztoku hodí se zvláště k ošetření míst s jemnou kůží. Dále se uvádí otírání zasaženého místa půlprocentním roztokem hypermanganu nebo kysličníkem vodičitým.

Yperit možno také z kůže vyloužiti pomocí chemikálií, které jej sice rozpouštějí, ale nezbavují jedovatosti. Pro praxi nelze tento způsob doporučovati. Není-li proveden přesně dle předpisu, roznese se jím bojová látka do okolí a vzniknou změny mnohem rozsáhlejší. Podrobný předpis zní: Yperit s kůže odssajeme. Pak otíráme potřísněné místo chomáčem vaty, gázou nebo hadříkem smočeným v petroleji, benzinu, líhu nebo olivovém oleji. Každou jednu nebo dvě minuty místo osušíme suchou vatou a pak vždy opětně otíráme novým kouskem vaty, smočeným v čistém rozpustidle. Tak pokračujeme po dobu celkem půl hodiny, nakonec kůži omyjeme teplou vodou a mýdlem. Užité chomáče vaty obsahují yperit, a proto je musíme neškodně odstranit (zakopáním, vhozením do roztoku chlorového vápna, spálením).

Oči vypláchneme hojným množstvím 1-2% roztoku zažívací sody, pak do oka vpravíme kousek tzv. alkalické oční masti. Výplach opakujeme každé 2 hodiny. Můžeme k tomu použíti také borovou vodu nebo fysiologický roztok, nebo opatrně nejvýše čtvrtprocentní roztok chloraminu. Nesmí se přikládati žádné obvazy. Při světloplachosti užijeme papírových stínítek nebo tmavých brýlí. Oči není dovoleno tříti.

Ošetření orgánů dýchacích provedeme opakovanými výplachy úst, hltanu (kloktání) a nosu 2% roztokem jedlé sody (bikarbonát, dvojuhličitan, kyselý uhličitan sodný). Kloktati lze také ¼ - ½procentním chloraminem, zředěným kysličníkem vodičitým, slabým roztokem hypermanganu (1:4000). Podráždění sliznic a kašel tišíme inhalací par horké vody s přísadou 2-5% jedlé sody, oleje mátového, eukalyptového nebo terpentinového, mentolu (francovky). Tyto inhalace v teplé místnosti čelí také poněkud vzniku infekce dychadel.

Ke zmírnění účinku yperitu na zažívadla doporučuje se podati každou třetí hodinu půl až 1 lžičku jedlé sody ve ¼ litru vody. Také lžička lékařského uhlí ve sklenici vody může jed v zažívadlech vázati.

Lewisit

M á účinek prakticky stejný jako yperit, také příznaky otravy a první pomoc jsou obdobné. Rozdíly v účinku jeví se hlavně v tom, že chorobné změny po lewisitu objevují se téměř okamžitě, bez periody klidu, popsané u yperitu. Kromě leptavého účinku na oči a orgány dýchací má také velmi silný okamžitý účinek dráždivý na tyto orgány, vyvolává tedy změny a příznaky podobné jednak účinku skupiny arsinů, jednak yperitu. Lewisit má dále také velmi význačné účinky celkové, resorptivní. První pomoc je v podstatě stejná, jako bylo uvedeno u yperitu. Američané doporučovali k omývání kůže zejména 5% roztok sody, která se hodí ve zředění 2% i k výplachům úst, nosu, hltanu, neb k inhalacím. K asanaci kůže je doporučována někdy jodová tinktura, její užití není dosud bezpečně přezkoušeno.

K této skupině bývá řazen někdy tzv. disk a příbuzný methyldick, tekutiny česnekového zápachu. Působí podobně jako lewisit na kůži popáleniny, zvláště nápadné jsou bolestivé záněty nehtového lůžka. Silněji však vystupují příznaky podráždění sliznice očí a horních cest dýchacích. Proto bývají tyto látky uváděny někdy mezi tzv. arsiny, v následující skupině plynů dráždivých.

III. Látky dráždivé.

V této skupině odlišujeme 2 podskupiny: látky dráždící horní cesty dýchací a látky slzotvorné.

a) Látky dráždící horních cesty dýchací.

Francouzi pro ně užívají název „plyny kýchací“, Němci „modrý kříž“. Sem patří hlavně tzv. arsiny, z nichž největší význam mohou míti Clark I. (difenylarsinchlorid), Clark II. (difenylarsincyanid) a Adamsit (difenylaminarsinchlorid). Jsou to pevné látky, explose střely je rozptyluje v jemné částice podoby dýmu. Tyto nepatrné částečky pronikají obyčejným filtrem masky, není-li opatřen speciálním filtrem proti dýmům. Naše masky proti nim chrání. Účinek: dráždí neobyčejně silně hlavně horní cesty dýchací, vedle toho i oči. V silných koncentracích poškozují i hlubší cesty dýchací a plíce, kde mohou vzniknouti změny podobné jako u fosgenu (až prosáknutí plic), neb jako u yperitu (pablány). Řidčeji mohou vyvolati i podráždění kůže, event. až tvorbu puchýřů neb vředů. Příznaky jsou: palčivost a nesnesitelné podráždění sliznice nosní a krční, neutišitelné kýchání, hojné vyměšování slin a sekretu nosního. Téměř u všech látek zároveň silná palčivost v očích a slzení. Přistupují prudké, nesnesitelné bolesti hlavy, čelistí a zubů, bolesti na prsou, dechová nouze, úzkost, nevolnost žaludeční a vrhnutí. Současně bývá slabost, třesy, bolesti kloubů a svalů, dále příznaky nervové (ochablost, skleslost až i bezvědomí, přechodné obrny, mravenčení v prstech). Příznaky místní i celkové obyčejně mizí během 1-3 dnů, smrt jako výsledek otravy je vzácná. První pomoc záleží v odstranění z otrávené atmosféry, výměně oděvu. Nos, ústa a hltan možno vyplachovati 1-2% roztokem jedlé sody nebo fysiologickým roztokem soli. Podráždění cest dýchacích se mírní inhalacemi sody nebo éterických olejů jako u fosgenu a yperitu, nebo opatrným čicháním k chlorovému vápnu. Lékárničky první pomoci obyčejně obsahují tzv. protiarsinovou směs (alkohol, chloroform a éter), k níž se čichá. Oči ošetřujeme stejně jako u ostatních skupin plynů, zejména slzotvorných.

b) Látky slzotvorné.

Z celé řady chemikálií sem patřících uveďme např. benzylbromid (čirá tekutina, zápach po řeřiše, užívaná v plynových cvičných komorách), dále xylylbromid, brombenzylkyanid, chloracetofenon (bezbarvé krystalky, dým za určitých okolností může dráždit i kůži), bromaceton (bezbarvá až žlutavá tekutina, fialoví, užívaná často v slzných bombách policie), chloraceton, jodoctan ethylnatý aj.

Všechny tyto bojové prostředky působí v prvé řadě silně podráždění očí. I při nepatrných koncentracích látky ve vzduchu dostavuje se rychle nesnesitelná palčivost, silné slzení a světloplachost. Vidění a jakákoliv činnost jsou znemožněny, může dojít i ku vzniku zánětů spojivky. Dále působí lehké podráždění cest dýchacích, řidčeji i kůže. Průvodním zjevem otravy bývá někdy slabost, ochablost. Všechny tyto příznaky jsou přechodné, mizí po několika hodinách a nejsou životu nebezpečny. Jen výjimečně v nejsilnějších koncentracích mohou vyvolati i těžší změny plicní. První pomoc záleží v odstranění postiženého z otrávené atmosféry a vymývání očí 1-2% roztokem jedlé sody, borovou vodou, fysiologickým roztokem soli (0,9 %), hypermanganem 1:4000. Pak doporučuje se vetřít alkalickou oční mast.

IV. Jedy všeobecné.

Význam mohou míti hlavně kyanovodík, kysličník uhelnatý a snad arsenovodík.

Kyanovodík je prchavá tekutina, zapáchající po hořkých mandlích. V míru užívá se k odhmyzování příbytků. Význačných účinků na sliznice dýchacích orgánů nemá. Vstřebává se do krve, ochrnuje dýchací ústředí v prodloužené míše a okysličovací pochody (tj. dýchací fermenty) v buňkách těla, které pak ztrácejí schopnost přijímati kyslík z krve. Dochází tedy vlastně ku tkáňovému zadušení, ačkoliv krev, která není tkáněmi odkysličována, je kyslíkem bohata. Příznaky otravy jsou různé podle dávky jedu. Veliké dávky způsobují smrt v několika málo minutách za příznaků namáhavého dechu, zvracení a křečí. Střední dávky vyvolávají nejprve podráždění sliznice oční a cest dýchacích, škrabání v krku, zčervenání spojivky, často bývá pociťována kovová chuť v ústech. Dále tlak ve spáncích, úzkost, závratě, bolesti hlavy a na prsou, nevolnost, vrhnutí, dech je zrychlen a čím dále tím namáhavější. Konečně propukají křeče, dostavuje se bezvědomí a nastává smrt ochrnutím dechu, který slábne, až konečně zastavuje se úplně.

První pomoc: Především čerstvý vzduch, umělé dýchání i po dobu několika hodin, prováděné buď ručně neb pomocí zvláštních přístrojů. Dále přívod kyslíku z kyslíkových přístrojů, zde (na rozdíl od otravy dusivými plyny) dovolen přívod pod tlakem, případně i za použití zvláštních dýchacích aparátů (Pulmotor, pneumoventilátory aj.). K povzbuzení dýchacího ústředí doporučuje se přísada 5-6% kysličníku uhličitého k vdechovanému kyslíku. Dále možno přikládati studené obklady na šíji, tříti lýtka a na prsou, především ale nutno rychle opatřiti pomoc lékařskou. V Německu je dovoleno i pomocnému zdravotnímu personálu provésti podkožní vstřiknutí 0,01 gr lobelinu, které možno opakovati již za ¼ hodiny. Masky proti tomuto plynu chrání.

Kysličník uhelnatý vzniká neúplným spalováním uhlíku. Je ve svítiplynu, v kouřových plynech kamen, tvoří se při explosi třaskavin, v kulometných krytech apod. Je to plyn bez barvy a zápachu, nedráždivý. Vdechnut, vstřebává se do krve a slučuje se s červeným krevním barvivem, které normálně přenáší kyslík z plic do tkání, na pevnou sloučeninu. Vazba kyslíku na barvivo a jeho transport jsou tím znemožněny, dochází k vnitřnímu dušení všech tkání těla, které jest příčinou smrti. Příznaky otravy: slabost, únava, závratě, hučení v uších, prudké bolesti hlavy, vrhnutí, otupělost stupňující se až k spavosti a bezvědomí, v němž někdy se objevují křeče a dochází k smrti ochrnutím dechu. V počátečním stadiu otravy bývá někdy vzrušení. Po vyléčení zbývají často následné poruchy nervové.

První pomoc je stejná jako u kyanovodíku. Především tedy čistý vzduch, umělé dýchání, inhalace kyslíku nebo kyslíku s 5 až 6 % kysličníku uhličitého. Dále zevní dráždidla (čichání k éteru, kolínské vodě, amoniaku), polévání studenou vodou, otírání lýtek a chodidel. Rychlá pomoc lékařská je nezbytná. Plyn tento nebyl dosud v boji užit, neboť je těžko jej uvésti do formy technicky vhodné. Obyčejné masky proti němu nechrání. Dovedou jej zachycovati pouze zvláštní filtry tzv. hopcalitové.

Arsenovodík je plyn obyčejně páchnoucí česnekem. Je to jed krevní a nervový. Příznakem těžších otrav jsou bolesti hlavy a břicha, slabost, únava, závratě až mdloby, silné vrhnutí. V dalším průběhu otravy objevuje se žloutenka, moč je zbarvena krví červeně až hnědě, ku konci otravy bývá blouznění a křeče.

V boji mohou býti používány také směsi jednotlivých bojových látek, které jsme právě probírali (yperit s dráždivými, arsiny s fosgenem, chlorpikrin s difosgenem). Jindy bývá útočeno současně neb i střídavě několika druhy látek, jichž účinek se takticky doplňuje (např. arsiny a plyny dusivé). V těchto případech příznaky otravy jsou mnohotvárné, při čemž ovšem je možno odlišiti charakteristické účinky jednotlivých skupin bojových látek. V případě nejistoty a podstatě otravy nutno provésti první pomoc takovým způsobem, abychom stav nezhoršili, ať již otrava je jakákoliv. Zásady první pomoci budou potom tyto:

1. Odstraniti nemocného rychle z otráveného ovzduší, dopravovati ho v leže, šetrně, nesmí jíti pěšky ani se jinak fysicky namáhati.

2. Uvolniti a později vyměniti oděv. Teple zakrýti, teplá, ale větraná místnost, chrániti před chladem, pobyt v úplném klidu v leže na lůžku neb nosítkách.

3. Kůži omýti (hlavně nekryté části) teplou vodou a mýdlem, nebo chemickými prostředky uvedenými při otravě yperitem (chlorové vápno, chloramin, hypermangan). Oči vyplachovati podobně jako při otravě yperitem (dvojuhličitan sodný), zakázati tření očí.

4. Při dušení a vykašlávání pěny včasné inhalace kyslíku bez tlaku a umělého dýchání; podobně inhalace kyslíku i při dušení bez příznaků místního podráždění sliznic neb kůže.

5. Okamžitě zavolati lékaře. Bezvědomým nesmí býti podávány žádné nápoje ani potrava.

Z dalších chemických prostředků válečných mohou způsobiti řidčeji poranění také umělé dýmy a mlhy, nebo zbraně zápalné.

Umělé dýmy a mlhy.

Jsou užívány k zastírání vlastního území. Za normálních okolností jsou zcela neškodné. I ve veliké hustotě v blízkosti vyvíjecích přístrojů působí jen bezvýznamné podráždění sliznic. Tekutá, v dým ještě nepřevedená kyselina chlorsulfonová a sírová kůži leptají. Při podobné nehodě odssajeme kyselinu s kůže a místo omýváme hojným množstvím 10% roztoku obyčejné sody. Nemáme-li sodu, musíme oplachovati velikým množstvím vody. Malá dávka vody leptavý účinek kyseliny spíše zvýší. Pro oko užijeme výplachu 1% roztokem zažívací sody.

Zápalné zbraně.

Jsou plněny látkami (fosfor, termit, elektron), které po vznícení hoří za vysoké teploty až 3000 stupňů. Mohou způsobiti popáleniny. Nesmí se hasiti vodou, jen pískem, hlínou nebo hasicím přístrojem. Spáleniny fosforem někdy obsahují částečky této chemikálie, které se okysličují a působí bolesti. Zasažené místo ošetřujeme přerušovanou koupelí v 5% roztoku jedlé sody. Objeví-li se na vzduchu ještě bolesti a po případě i dýmání, znovu ponoříme spálené místo do lázně až do bezbolestnosti. Jinak lze upotřebiti k první pomoci zvláštních mastí proti spáleninám, které jsou ve všech lékárničkách, nebo obkladů 5% roztokem taninu (kyseliny tříslové).

Ke konci našeho pojednání všimněme si ještě často diskutované otázky, zda bojové látky chemické jsou zbraní nehumánnější než zbraně jiné a jaký jest jich účinek v porovnání se zbraněmi výbušnými. Statistiky všech válčících států ze světové války shodně udávají celkové číslo úmrtnosti při otravách bojovými látkami na 2-4%, při poranění zbraněmi výbušnými na 20-30%. V celku tedy, při vybudované ochraně protiplynové, byla v minulé válce úmrtnost plyny značně nižší než třaskavinami. Přehnané obavy před bojovými látkami, pokud jest známa ochrana proti nim, nutno tudíž odmítati jako bezpodstatné. Poučná je ale skutečnost, že v případech, kdy bylo po prvé použito nové chemické látky, vůči níž ochrana nebyla známa a zajištěna, byly ztráty a úmrtnost vyšší než třaskavinami, až i 30-40%. Jakmile se podařilo zjistiti totožnost látky a vyhledati proti ní ochranu i vhodné způsoby léčby, procento ztrát rychle se snížilo. Z této okolnosti plyne poučení, že nestačí míti ve válce zorganizovánu jen službu ochranou, nýbrž i výzkumnou, míti chemiky, farmakology a toxikology vycvičené v příslušných analytických a fysiologických metodách, schopné a připravené již předem řešiti úkoly, před které válka postaví.

Vydala Společnost Čs. Červeného kříže 1938