Komentář Lukáše Kovandy:
To znamená, že Rusku nepůjčí ani Číňani, přičemž bankrotový stav může trvat desetiletí a Rusům přinese bídu.
Podle světově významné ratingové Standard & Poor’s již Rusko vkročilo do bankrotového stavu. Agentura dnes zveřejnila nové hodnocení bonity Ruska. V posudku přitom konstatuje, že Rusko je nyní ve stádiu takzvané selektivní platební neschopnosti. Ta nastává, není-li dlužník schopen dostát části svých závazků vůči věřitelům, zatímco jinou část závazků plnit schopen je.
Rusko se podle agentury ocitá v selektivní platební neschopnosti od 4. dubna, kdy svůj dolarový dluh, splatný k danému dni, vypořádalo v rublech. Na základě zpřísněných sankcí, které USA přitvrdily v reakci na masakr v Buče, totiž americké banky, jež vedou účty ruskému ministerstvu financí, nemohly danou výplatu uskutečnit.
Ruské ministerstvo financí ji tedy muselo realizovat v rublech a prostřednictvím domácích finančních institucí. Jenže daný dolarový dluh splatný 4. dubna smluvně nezahrnoval možnost alternativní výplaty v rublech, pročež se jedná o porušení smlouvy. Porušení smlouvy ve vztahu k věřitelům je v očích světově významných ratingových agentur, nejen Standard & Poor’s, známkou platební neschopnosti, tedy v podstatě bankrotu.
Vzhledem k tomu, že Rusko je nadále schopno vypořádávat svůj rublový dluh nebo dluh, jejž lze alternativně v rublech vypořádávat, nevkročilo do bankrotového stavu zcela, ale právě jen částečně, tedy svým způsobem selektivně. Proto stav jeho veřejných financí nyní Standard & Poor’s označuje za selektivní platební neschopnost.
Rusko by mohlo selektivní platební neschopnost odvrátit během třicetidenní lhůty, která běží od 4. dubna. Muselo by však daný dluh vypořádat opravdu v dolarech, namísto rublů. To však bude vzhledem k razanci sankcí obtížné, ne-li nemožné.
Pokud Rusko 4. května, což je nyní nejpravděpodobnější termín, opravdu se vším všudy zbankrotuje, půjde o první bankrot země vůči zahraničí od dob, kdy vůdce bolševiků Vladimir Iljič Lenin stornoval carský dluh poté, co roku 1917 stanul v čele Rady lidových komisařů.
Bankrot však nelze chápat doslovně. Rusko bude mít nadále možnost financovat válčení na Ukrajině, například skrze příjem z vývozu energií, zejména plynu a ropy, do zemí EU. Denně za tento export inkasuje částku odpovídající zhruba 850 milionům až miliardě dolarů. Prostředky přitom získává z velké části v eurech, z menší v dolarech.
Platební neschopnost čili bankrot spočívá spíše v tom, že Rusko ztratí přístup na mezinárodní kapitálové trhy. Dramaticky mu zdraží obsluha dluhu a náklady půjčování si dokonce i třeba od čínských investorů. Bez toho bude obtížné získávat pro Rusko peníze na investice a zajišťovat ekonomický růst. Rusové se proto musí připravit na hluboký propad životní úrovně. Bankrotový stav Ruska může trvat třeba jedno desetiletí.
Francii kvůli strachu z vítězství Le Penové rychle rostou úroky na dluhu
ECB chce zavést opatření, která zabrání, aby se takové situace vymkly kontrole.
Vyhlídka na vítězství Marine Le Penové ve francouzských prezidentských volbách leká mezinárodní investory. Zbavují se francouzského dluhu, takže Francie čelí citelně vyšším úrokům. Musí nabídnout vyšší úroky, aby jí vylekaní investoři vůbec půjčili. Pokud si tak chce Francie nyní půjčit třeba na deset let, zaplatí nejvyšší úrok za celé období od roku 2015.
Le Penová sice už odložila svoji vyhroceně euroskeptickou rétoriku, ale i tak investory leká. Neví totiž přesně, kam až by mohla zajít. Le Penová podle předvolebních průzkumů stahuje náskok stávajícího prezidenta Emmanuela Macrona, neboť veřejnost oslovuje slibem srazit ceny pohonných hmot a zdanit velké energetické společnosti.
Úrok na francouzském vládním dluhu má našlápnuto, aby rostl pátý měsíc v řadě. To se nepřihodilo dokonce více než deset let. Nejde ovšem jen o strach z triumfu Le Penové. Úrok stoupá také v důsledku ukončování extrémně expanzivní měnové politiky Evropské centrální banky (ECB). Ta v jejím rámci takzvaně „tiskne peníze“, miliardy a biliony eur, aby za ně nakoupila právě i francouzské dluhopisy.
Tím vytváří iluzi, že o francouzský dluh je velký zájem, protože ECB je opravdu velký kupec, s bezednou kapsou, když si miliardy eur může vždy jen tak natisknout. Mezinárodní investoři iluzi podléhají, ujištěni přítomností velkého kupce, získávají dojem, že půjčování Francii je bezpečnější, než tomu ve skutečnosti je, a zemi ochotně, a hlavně velmi levně půjčují. Pokud by ovšem velký kupec zcela zmizel z trhu, zmizí také ona iluze.
ECB od poloviny minulého desetiletí zdůvodňovala svoji přítomnost na trhu a své nákupy právě i francouzských dluhopisů tím, že se snaží dostat inflaci k úrovni inflačního cíle. Inflace v eurozóně totiž byla dlouhodobě pod cílem. Pokud je inflace pod cílem, ECB může tisknout peníze a srážet tak úrok nejen na státním dluhu. Klesá-li úrok na státním dluhu, má totiž tendenci klesat úrok také na podnikovém dluhu nebo na hypotékách. To vede k tomu, že si firmy i domácnosti více půjčují. Za půjčky více investují a nakupují, třeba nemovitosti. Což roztáčí kola ekonomiky. Ale také inflaci. Dokud byla inflace pod cílem ECB, nebyl to problém.
To se však s pandemií a nyní s válkou dramaticky změnilo. ECB už nemůže zdůvodňovat vytváření výše zmíněné iluze snahou dostat inflaci na cíl. Už je dávno nad cílem, protože inflace je nyní rekordní v dějinách. Činí 7,5 procenta, zatímco cíl odpovídá úrovni dvou procent.
Podle včerejší zprávy Bloombergu tak ECB hledá nástroje, které by ji umožnily nakupovat dluhopisy zemí typu Francie i v čase, jako je tento, kdy je inflace výrazně nad cílem. To je ovšem zásadní zlom. De facto by šlo o neskrývané látání dluhu tiskem peněz. ECB by tak také vlastně přiznala, že už i v oněch uplynulých letech tiskla miliardy a biliony eur nejen za účelem, k němuž má zákonný mandát, tedy za účelem dosažení inflačního cíle. Ale že je tiskla také právě za účelem vytvoření zmíněné iluze. Tedy za účelem umělého snížení úroku na dluhu zemí typu Francie. Tato iluze vlastně brání rozpadu eurozóny.
Francie, druhá největší ekonomika eurozóny, patří k nejzadluženějším ekonomikám EU. Její veřejný dluh se pohybuje kolem úrovně sta procent hrubého domácího produktu, a je tedy více než dvojnásobný oproti dluhu České republiky. Pokud by předluženým zemím typu Francie, ale také Itálie či Řecka, které jsou ještě zadluženější než právě Francie, začaly rychle růst úroky na dluhu, hrozí v krajním případě bankrot některého z těchto států a rozpad eurozóny. Tomu se nyní bude snažit ECB bránit svým zmíněným novým programem. Akorát už musí shodit masku, kterou měla doposud. Už nemůže všem okolo namlouvat, že tak činí v rámci boje za vyšší inflaci, když ta je nyní nejvyšší v dějinách.
Inflace je nyní tak vysoká právě i proto, že ECB – a nejen ona, také třeba americký Fed – v uplynulých letech natiskly biliony nových eur nebo dolarů, které nyní nemají použití. Nebylo totiž vyrobeno, a zvláště v pandemii ne, odpovídající množství hodnot – zboží a služeb. Pokud peníze nemají své reálné protihodnoty v podobě zboží a služeb, stávají se z nich jen bezcenné papírky. Proto nyní kupní síla peněz klesá, což je z definice inflace. Tu pozorujeme nejen ve Francii či v Česku, ale v mnoha dalších zemích. Je to vlastně celosvětový problém.
Zemědělská produkce nebo potraviny a další věci nezdražují jen kvůli pandemii a válce. Zdražují také proto, že se i s nimi spekuluje. Jako s nemovitostmi či akciemi. Spekulace umožňují právě natištěné biliony eur či dolarů, s nimiž fondy a banky spekulují třeba na růst ceny tuny pšenice na pařížské burze. Čímž pomáhají nakonec vyhnat nahoru třeba cenu rohlíku, který si Franta Vomáčka z Karviné koupí ve večerce na růžku.
Erste Bank: Společnosti MOL nákupy zlevněné ruské ropy a následný prodej pohonných hmot za „západní ceny“, i v Česku, více než kompenzují náklady spjaté se zastropováním cen paliv v Maďarsku
Rafinační marže společnosti MOL vzrostly v březnu zhruba desetinásobně. Zatímco ještě v únoru činila rafinační marže maďarské společnosti 3,40 dolaru na barel, v minulém měsíci už to bylo 33,70 dolaru za barel.
Mimořádná rafinační marže společnosti MOL v březnu umožnila plně pokrýt náklady spojené se zastropováním cen pohonných hmot v domovském Maďarsku, o němž už loni v listopadu rozhodl nyní čerstvě znovuzvolený premiér Viktor Orbán. Ten tehdy stanovil maximální mez pro cenu litru pohonných hmot na úrovni 480 forintů, což odpovídá zhruba 31 korunám. Letos v únoru platnost tohoto opatření protáhl až do května. Podle analýzy rakouské banky Erste Bank přichází MOL tímto opatřením až o 1,5 miliardy forintů denně, tedy v přepočtu až o zhruba 100 milionů korun.
Jenže tato ztráta je více kompenzována právě díky enormně navýšené rafinační marži, tedy především díky enormní slevě ruské ropy, způsobené válečnými sankcemi Západu, resp. reakcí západních firem na ně. Řada západních firem ruskou ropu přestala odebírat, pročež ta se ocitla ve slevě oproti severomořské ropě Brent čítající až zhruba 30 dolarů na barel. MOL ale ruskou ropu nadále odebírá. I řidiči a dopravci v Česku se tak ocitají v paradoxní situaci, kdy nadále jezdí z velké části „na produkty z ruské ropy“, která se nachází v historicky rekordní slevě, přičemž ovšem platí u čerpacích stanic historicky rekordní ceny. MOL je druhým největším provozovatelem čerpacích stanic v ČR.
Jestliže se v historické slevě nakupuje vstupní surovina, zatímco se historicky draze prodává finální produkt, je zřejmé že si „kapsu mastí“ někdo uprostřed tohoto řetězce. Tedy částečně čerpací stanice, ale zejména právě rafinérie.
Podle zmíněné analýzy Erste Bank maďarský MOL využíváním dramaticky zlevněné ruské ropy k výrobě paliv, jež prodává za „západní ceny“, dosahuje dodatečného hrubého zisku (EBITDA) až 230 milionů korun denně. MOL se tedy i přes uvedenou ztrátu způsobenou Orbánovým zastropováním dostává v důsledku války na Ukrajině a sankcí, resp. reakcí západních společností na ně, do plusu až zhruba 130 milionů korun hrubého zisku denně.
Pokud tedy navzdory zastropování MOL navyšuje ziskovost, Orbán si kupuje hlasy maďarských voličů velmi pohodlně. Podniková sféra pochopitelně snáze kontroverzní opatření typu zastropování akceptuje, pokud ji hospodářsky nepoškozují.
Maďarští voliči ve víkendových volbách Orbána přesvědčivě zvolili coby svého premiéra pro další funkční období. Část z nich si jistě koupil právě i tím, že jim na rozdíl od jiných zemí tolik nezdražily pohonné hmoty. Navíc nyní na tom tedy není škodný ani samotný MOL. To znamená, že jeho daně poproudí do maďarské státní kasy v nesníženém objemu (čistě oproti stavu, kdy by zastropování nebylo zavedeno), ba se dokonce mohou navýšit. Orbán tak tím snáze může přikročit k dalšímu protažení období zastropování cen, až za květen.
Naopak český řidič nadále bude u čerpacích stanic MOL platit za ruskou ropu západní ceny a utužovat tak Orbánovu popularitu v Maďarsku. Navíc nyní bude Orbánovi utužovat popularitu na svůj dluh. Český řidič je totiž také českým daňovým poplatníkem. A právě český daňový poplatník nakonec ponese břímě chystaného snížení spotřební daně z pohonných hmot o 1,50 na litr. K němu dojde letos v červnu. Snížení potrvá minimálně do září. Český stát tak vyjde na více než čtyři miliardy korun, jak odhaduje vláda. Tyto miliardy ovšem jen prohloubí již tak velké veřejné zadlužení České republiky.
Veřejný dluh není nic jiného než budoucí daně – takže daňový poplatník to nakonec zaplatí, ale mezitím přispěje na zisk také společnosti MOL. To proto, že zlevnění pohonných hmot, jež v důsledku snížení spotřební daně nastane, pomůže udržet poptávku právě i po benzínu či naftě. Včetně těch dodávaných společností MOL. Pomůže tedy udržet i příslušné daňové výnosy Orbánovy vlády.
Snížení spotřební daně na pohonné hmoty v ČR pomůže Orbánovi, Putinovi i oligarchovi Sečinovi – za cenu navýšení českého dluhu
Česká vláda vyjadřuje nespokojenost s tím, jaké marže mají pohonné hmoty. Zatímco ještě v březnu, po prvním vyhodnocení kontrol marží, ministerstvo financí neshledalo žádné závažnější pochybení, nyní už je situace jiná. Marže čerpacích stanic jsou prý v řadě případů opravdu nadměrné, jak kritici upozorňují už v podstatě od začátku ruské invaze na Ukrajinu.
Část kritiků ale navíc upozorňuje také na to, že je třeba se dívat nejen na cenotvorbu a maržovou politiku čerpacích stanic, nýbrž také samotných zpracovatelů ropy – tedy rafinérií. Tady je jádro pudla. I klíč k tomu, jak vlastně snížení spotřební daně v ČR, o němž vláda tento týden rozhodla, pomůže i třeba Viktoru Orbánovi, Vladimiru Putinovi nebo jeho kamarádovi, oligarchovi Igoru Sečinovi – za cenu navýšení českého dluhu.
Například rafinační marže polské společnosti Orlen vzrostly v březnu zcela nebývale, zhruba pětinásobně. Zatímco ještě v únoru, před ruskou invazí na Ukrajinu, činila rafinační marže společnosti 7,70 dolaru na barel, v minulém měsíci už to bylo 39,30 dolaru za barel. V lednu marže činila jen 4,8 dolaru za barel.
Za zcela mimořádným nárůstem marže stojí zejména to, že Orlen, největší provozovatel čerpacích stanic v ČR, nadále ve velkém odebírá ruskou ropu Ural. Ta se kvůli sankcím Západu ocitá v ojedinělé slevě. Západní společnosti už ji z reputačních či morálních důvodů nechtějí odebírat či jednoduše nemohou.
Orlen po ruské invazi na Ukrajinu ukončil nákup ruské ropy na spotovém (okamžitém) trhu, ale nadále odebírá ruskou ropu nasmlouvanou v rámci dlouhodobých kontraktů. Využití ruské ropy tak během března snížil z necelých 50 na zhruba 30 procent.
Ruská ropa Ural se ještě po většinu minulého týdne prodávala v rekordní slevě, zhruba 30 dolarů na barel, oproti okamžitému kontraktu na severomořskou ropu Brent, jejíž cena představuje obecné, globální měřítko. V pátek minulý týden se však tato sleva snížila na zhruba 20 dolarů na barel. A kolem této úrovně se pohybuje i celý tento týden.
Sleva Uralu oproti Brentu v posledním týdnu klesla, neboť Brent samotný zlevňuje, ale také proto, že Rusko je zjevně úspěšnější při hledání kupců své ropy – nejen Uralu, ale třeba i dálnovýchodní ropy Sokol.
Ruskou ropu kupují například čínské nebo indické podniky, ale také odběratelé z Japonska či Jižní Koreje. Jejich prvotní obava ze západních sankcí vůči Rusku a případně i jeho obchodním partnerům poněkud polevuje. Současně také nacházejí způsoby, jak své nákupy maskovat. Například okamžité nákupy vydávají za výsledek dlouhodobých kontraktů, nasmlouvaných ještě před invazí a zavedením souvisejících sankcí.
Kromě Orlenu, jenž v Česku provozuje přes 420 čerpacích stanic, převážně pod značkou Benzina, zaznamenal v březnu mohutný nárůst rafinačních marží také maďarský MOL. Ten v Česku provozuje 304 čerpacích stanic a je tak jejich druhým největším provozovatelem, právě po Orlenu.
Rafinační marže společnosti MOL vzrostly v březnu dokonce zhruba desetinásobně. Zatímco ještě v únoru činila rafinační marže maďarské společnosti 3,40 dolaru na barel, v minulém měsíci už to bylo 33,70 dolaru za barel.
Mimořádná rafinační marže společnosti MOL v březnu umožnila plně pokrýt náklady spojené se zastropováním cen pohonných hmot v domovském Maďarsku, o němž už loni v listopadu rozhodl premiér Orbán. Ten tehdy stanovil maximální mez pro cenu litru pohonných hmot na úrovni 480 forintů, což odpovídá zhruba 31 korunám. Letos v únoru platnost tohoto opatření protáhl až do května. Podle analýzy rakouské banky Erste Bank přichází MOL tímto opatřením až o 1,5 miliardy forintů denně, tedy v přepočtu až o zhruba 100 milionů korun.
Jenže tato ztráta je více kompenzována právě díky enormně navýšené rafinační marži, tedy díky zmíněné enormní slevě ruské ropy. MOL ji nadále odebírá. I řidiči a dopravci v Česku se tak ocitají v paradoxní situaci, kdy nadále jezdí z velké části „na ruskou ropu“, která se nachází v historicky rekordní slevě, přičemž ovšem platí u čerpacích stanic historicky rekordní ceny.
Jestliže se v historické slevě nakupuje vstupní surovina, zatímco se historicky draze prodává finální produkt, je zřejmé že si „kapsu mastí“ někdo uprostřed tohoto řetězce. Tedy částečně čerpací stanice, ale zejména právě rafinérie.
Podle zmíněné analýzy Erste Bank maďarský MOL využíváním dramaticky zlevněné ruské ropy k výrobě paliv, jež prodává za „západní ceny“, dosahuje dodatečného hrubého zisku až 230 milionů korun denně. MOL se tedy i přes uvedenou ztrátu způsobenou Orbánovým zastropováním dostává v důsledku války na Ukrajině a sankcí, resp. reakcí západních společností na ně, do plusu až zhruba 130 milionů korun hrubého zisku denně. MOL a částečně Orlen totiž na rozdíl od západních společností ruskou ropu odebírají nadále, což právě navyšuje jejich marže a ziskovost.
Pokud tedy navzdory zastropování MOL navyšuje ziskovost, Orbán si pohodlně kupuje hlasy maďarských voličů. Ti jej ve víkendových volbách přesvědčivě zvolili coby svého premiéra pro další funkční období. Část z nich si Orbán jistě koupil právě i tím, že jim na rozdíl od jiných zemí nezdražily pohonné hmoty. Navíc nyní na tom není škodný ani samotný MOL. Naopak. To znamená, že jeho daně poproudí do maďarské státní kasy dokonce ještě v navýšeném objemu. Orbán tak tím snáze může přikročit k dalšímu protažení období zastropování cen, až za květen.
Naopak český řidič nadále bude u čerpacích stanic MOL platit za ruskou ropu západní ceny a utužovat tak Orbánovu popularitu v Maďarsku. Navíc nyní bude Orbánovi utužovat popularitu na svůj dluh. Český řidič je totiž také českým daňovým poplatníkem. A právě český daňový poplatník nakonec ponese břímě chystaného snížení spotřební daně z pohonných hmot o 1,50 na litr. K němu dojde letos v červnu. Snížení potrvá minimálně do září. Český stát tak vyjde na více než čtyři miliardy korun, jak odhaduje vláda. Tyto miliardy ovšem jen prohloubí již tak velké veřejné zadlužení České republiky. Veřejný dluh není nic jiného než budoucí daně – takže daňový poplatník to nakonec zaplatí, ale mezitím přispěje na zisk také společnosti MOL. To proto, že zlevnění pohonných hmot, jež v důsledku snížení spotřební daně nastane, pomůže udržet poptávku právě i po benzínu či naftě. Včetně těch dodávaných společností MOL. Pomůže tedy udržet i příslušné daňové výnosy Orbánovy vlády a zároveň příslušné výnosy Kremlu z ruské ropy.
Kdo před měsícem tleskal, když francouzské úřady u Marseille zabavily jachtu Igoru Sečinovi, ten by měl vědět i to, že tento souputník šéfa Kremlu Putina řídí Rosněfť, ruský ropný kolos. Od ní podstatnou část své ropy kupuje třeba už zmíněný polský PKN Orlen. Orlen ropu zpracovává i v Česku, prodává pak pohonné hmoty v síti Benzina. Snížením spotřební daně z takto dodatečně navýšeného svého dluhu tedy ČR zase financuje právě i Rosněfť, resp. oligarchu Sečina.
Letošní Velikonoce budou suverénně nejdražší v historii
Markantní je také meziroční zdražení „velikonočního nákupního košíku“ – o více než 17 %.
Velikonoce 2022 budou suverénně nejdražší v historii. Důvodem je všeobecná inflace, jež se kromě energií či bydlení začíná silně projevovat také v případě další nezbytné položky, totiž potravin. Cena velikonočního nákupního košíku vzrostla oproti loňskému roku o více než sedmnáct procent (viz tabulka níže). Takové meziroční zdražení za poslední dlouhou řadu let nepamatujeme. Letošní souhrnná cena mouky, mléka, vajec, másla, cukru a piva je také citelně vyšší než cena stejného nákupního košíku v letech 2016 až 2021.
Pro doplnění, v roce 2010 sice zde uvedený velikonoční nákupní košík vyšel na necelých 110 korun. Letos tak Češi zaplatí za Velikonoce o 47 procent více než tehdy.
