Rusko letos poroste jako Česko

Komentář Lukáše Kovandy

Možná i více, plyne z nové prognózy Mezinárodního měnového fondu. Účinkují tedy po roce západní sankce?

Mezinárodní měnový fond v lednu překvapil. Výrazně zlepšil svůj odhad letošního růstu ruské ekonomiky. Ano, růstu. Ruské hospodářství by podle něj mělo reálně přidat, byť mírně, konkrétně 0,3 procenta. Česko je na tom dle MMF jen o trochu lépe, vlastně takřka neznatelně, když jeho hospodářství má podle washingtonské instituce letos posílit o 0,5 procenta.

Pokud bychom však za „bernou minci“ brali odhady letošního růstu v podání českého ministerstva financí nebo České národní banky, a srovnali tyto odhady s prognózou výkonu ruské ekonomiky z pera MMF, dopadne Rusko dokonce lépe než Česko. Zatímco totiž tedy MMF Rusku prognózuje růst, ČNB i ministerstvo financí naopak prognózují Česku letošní pokles ekonomiky, a to o 0,7, resp. 0,2 procenta.

MMF není sám, kdo Rusku letos prognózuje hospodářský růst. Například největší americká banka, JP Morgan, taktéž, a to o 0,2 procenta.

Z toho všeho tedy plyne, že letos vskutku nelze vyloučit, že ruská ekonomika poroste rychleji než ta česká, byť pravděpodobnost takového vývoje je nižší než padesátiprocentní.

Na první pohled se tedy může zdát, že západní sankce příliš neúčinkují.

Podle MMF se Rusku daří přesměrovávat svůj vývoz zejména energií ze zemí, jež jej sankcionují, do těch, které nikoli. Navíc jeho ekonomiku pohání a roztáčí mocné válečné výdaje, financované zhusta právě z příjmů z vývozu energií. Ty Rusko zatím má hojné. Zatím…

Opravdu hmatatelně by Rusko dle MMF mělo sankce pocítit až střednědobě. Fond například v důsledku války a sankcí výrazně snížil svůj odhad výkonu ruské ekonomiky v roce 2027. Rusko má trpět například kvůli sankčnímu znemožnění dovozu západních technologií. A i zmíněné přesměrovávání vývozu energií narazí na své limity. Evropě se totiž od nich do značné míry daří odstřihávat, zatímco asijské trhy, v čele s Čínou či Indií, starý kontinent zase tak snadno v plné míře zastoupit nemohou, rozhodně ne před rokem 2030. Už jen z hlediska přepravní infrastruktury, například plynovodní sítě, to prostě není možné.

Navíc svoji roli sehrává takzvaný efekt základny. To je ale do značné míry jen statistická záležitost. Ruská ekonomika loni poklesla, předběžně o 2,2 procenta, zatímco ta česká rostla, předběžně o 2,5 procenta. Z ponížené základny se prostě – v meziročním srovnání – roste snáze.

Ruská základna ekonomického výkonu je ovšem oproti té české ponížena dlouhodobě, neboť jde zkrátka o ekonomicky méně rozvinutou zemi. Méně rozvinuté země mohou ještě očesávat i celkem nízko rostoucí jablka, zatímco ty více rozvinuté, jako v tomto případě Česko, je už očesaly a za plody se musí vydávat výše do korun stromů. Takže růst v těchto výšinách je obecně přirozeně slabší, neboť žádný strom neroste do nebes.

Ekonomicky relativně málo rozvinutou zemi také bývá těžší dostat sankcemi „do kolen“. Jednoduše proto, že její obyvatelstvo – například to na ruském venkově Dálného východu – je uvyklé tak nízkému životnímu standardu, že není snadno jej dále snížit tak, aby si toho povšimlo. Tím méně, aby se začalo bouřit proti režimu.

Loni v březnu, krátce po uvedení prvních sankcí vůči Rusku, prohlásil americký prezident Joe Biden, že ruská ekonomika už míří k propadu svého výkonu na polovinu. Neřekl však, za jak dlouho se tak stane. Po roce je zřejmé, že to nebude ani za týdny, ani za měsíce. Ani za jeden, dva či tři roky. Rozdrcení ruského hospodářství „ekonomickým blitzkriegem“ se zkrátka nekonalo.

To však neznamená, že sankce neúčinkují. Jejich efekt ale – bude – mnohem spíše právě až střednědobý, takže se opravdu viditelně dostaví třeba za pět let.

Big Mac index nelže

Koruna proti americkému dolaru podává od začátku ruské invaze na Ukrajinu nejlepší výkon z měn EU a skoro nelepší z měn světa. 

Česká měna se vůči americkému dolaru nyní drží zhruba tam, kde byla první den ruské invaze na Ukrajinu, tedy takřka před rokem, 24. února. Tehdy jeden dolar uzavíral obchodování při ceně 22,11 Kč, jak vyplývá z dat Bloombergu. Nyní v pátek 17. 2. obchodování končilo na kursu 22,17. Koruna tak za takřka rok od invaze vůči dolaru nakonec oslabila pouze o šest haléřů, přestože se v mezidobí citelně propadla. To odpovídá jednomu z nejlepších výkonů mezi světově významnějšími měnami.

Pokud totiž vezmeme v potaz měny jen skutečně významnějších ekonomik světa, předčí korunu v čase od invaze do tohoto pátku pouze mexické a chilské peso, singapurský dolar a švýcarský frank (viz tabulka Bloombergu níže). A ano, také ruský rubl. Jeho kurs je ovšem manipulován zásahy ruské centrální banky a navíc se s ním kvůli západním sankcím vůči Rusku nemůže obchodovat, jak je běžné. Tudíž jeho kurs je třeba brát se značnou rezervou.

Česká koruna v době od invaze oslabila vůči dolaru o 0,3 procenta. Například euro ztratilo 4,4 procenta, dánská koruna 4,5 procenta, polský zlotý přes sedm procent, maďarský forint takřka 8,5 procenta, švédská koruna dokonce 9,2 procenta. Z měn EU si tedy koruna od invaze vede vůči dolaru vůbec nejlépe. V Evropě je hned druhá, za zmíněným švýcarským frankem. Vždyť třeba britská libra ztratila vůči dolaru přes deset procent.

To, že se koruně nadstandardně daří, a to i ve světovém měřítku a v tak pohnuté době, jakou je ta plynoucí právě od loňského 24. února, je příznivou zprávou. V geopoliticky a ekonomicky tísnivější době má obecně americký dolar výrazný sklon ke zpevňování takřka vůči všem dalším měnám světa. Je totiž investory obecně vnímaný jako bezpečné útočiště pro čas tísně a nejistoty. Částečně tuto roli hraje také třeba švýcarský frank, což je klíčový důvod jeho zmíněného posílení vůči americké měně v době od invaze. Vůči švýcarskému franku česká koruna od invaze oslabila pouze o 0,37 procenta, tedy nejméně ze všech evropských měn. Což potvrzuje, že s měnami, jež jsou vnímány jako světová bezpečná útočiště, sehrála v celé té tak pohnuté době vlastně vyrovnanou partii.

Částečně za to koruna vděčí přímým intervencím České národní banky. Ty probíhaly v čase těsně po invazi a pak v období od poloviny loňského května do začátku října. Od té doby ovšem už ČNB na trh přímo nevstupuje, aby prodávala eura ze svých stále olbřímích devizových rezerv. Udržuje však intervenování slovní. To znamená, že opakovaně deklaruje okamžitou připravenost kdykoli vstoupit na trh a prodejem dalších deviz, a odpovídajícím stažením korun z ekonomiky, kurs české měny stabilizovat a upevňovat. Loni na své přímé intervence ČNB vypotřebovala přes 600 miliard korun, což ovšem představuje ani ne pětinu jejich celkového objemu.

Další zásadním důvodem zpevňování koruny je agresivní měnová politika, kterou ČNB uskutečňovala do poloviny loňského roku. Zvedala v jejím rámci svoji základní úrokovou sazbu poměrně rychlým tempem, takže se nůžky v úročení koruny, resp. korunových aktiv, a třeba dolaru a dolarových aktiv nebývale rozevřely. Loni od konce června do konce července činil rozdíl mezi základní sazbou ČNB a základní efektivní sazbou americké centrální banky 5,42 procentního bodu, vyplývá z dat Bloombergu. To představuje největší daný rozdíl v úrocích na koruně a úrocích za celé období od konce roku 1998.

Počátkem loňského října ČNB přestala přímým způsobem ve prospěch koruny intervenovat, ta přesto vůči dolaru dále zpevnila. Tentokrát bylo hlavním důvodem to, že energetická krize EU se s nástupem topné sezóny neprojevila zdaleka tak tíživě, jak se ještě loni v létě i mnozí energetičtí experti obávali. Teplejší průběh zimy, omezení spotřeby energií a nadále solidně a naplněné plynové zásobníky napříč EU berou americkému dolaru část atraktivity coby bezpečného útočiště, i tváří v tvář koruně, a to i přesto, že americká centrální banka od loňska uskutečňuje poměrně razantní utahování své měnové politiky. Zmíněný rozdíl mezí úroky na koruně a úroky na dolaru se kvůli takto razantní měnové politice americké centrální banky snížil o tři procentní body, na 2,42 procentního bodu.

Díky snižování rizika těžké energetické krize EU, a s ní související hlubší recese evropské a české ekonomiky, dochází také ke snížení podhodnocení české měny vůči dolaru. Ta byla loni v létě podhodnocena o takřka 23 procent, zatímco ke konci letošního ledna už jen o necelých 16 procent, jak plyne z takzvaného indexu Big Mac. V USA koncem ledna Big Mac vyšel na 5,36 dolaru, v Česku na 99 korun. Směnný kurs obou měn by tak měl činit 99/5,36=18,5. Místo 18,50 se ale dolar prodává za zhruba 22 korun. Tedy o oněch necelých 16 procent dráže.

Jenže loni v létě, v době vrcholící obavy z průběhu nadcházející topné sezóny v EU, to bylo o uvedených skoro 23 procent dráže.

Má stát zvýšit daně, či spíše věk odchodu do penze?

Vládní politici čím dále častěji vypouštějí balonek, jímž testují, jak veřejnost přijme záměr navyšovat věk odchodu do důchodu. Už loni ministr práce a sociálních věcí, lidovec Marian Jurečka hlásal, že navýšení věku odchodu do důchodu je v ČR nevyhnutelné, a to nejpozději kolem roku 2030. Nyní téma vrací na stůl další vrcholní politici vládní pětikoalice, například šéfka sněmovny Markéta Adamová Pekarová, která ovšem krok podmiňuje širší reformou penzí. Ministr financí Zbyněk Stanjura pak podle materiálu z jednání koaliční rady v minulém týdnu už črtá poměrně konkrétní obrysy toho, co se chystá.

Do roku 2030 se zvýší věk odchodu do důchodu postupně z nynějších 64 let na 65 let. To je totiž úroveň nyní platného stropu, který ustavila vláda Bohuslava Sobotky, když se v roce 2016 shodla na zrušení postupného navyšování věku odchodu do důchodu, takzvané „malé důchodové reformy“, z pera vlády Petra Nečase. Mimochodem v roce 2016 chtěli zastropování zejména sociální demokraté. Na jejich stranu se pak přiklonili lidovci. Až teprve po příklonu lidovců se zastropování věku odchodu do důchodu rozhodlo podpořit také hnutí ANO, třetí člen tehdejší vládní koalice. Lidovci tak v současnosti volají de facto po opětovném přijetí opatření, které rozhodujícím způsobem pomohli zrušit.

Takže věkem 65 let by se tedy podle záměru současné vlády pracovat přestávat nemělo. Zamýšlená změna se ovšem nedotkne pracujících ve věku 57 let a starších, kteří půjdou do penze nejpozději v 65 letech. Muž, jemuž je nyní 37 let, má jít podle záměru vlády do důchodu o rok později, v 66 letech, a nyní 26letý muž si na penzi počká dokonce až do 68 let. Při navýšení věku odchodu do důchodu o tři roky bude činit úspora pro veřejné rozpočty zhruba 110 miliard korun ročně – v současných cenách a při současném výkonu ekonomiky.

Během následujících čtyřiceti let se citelně navýší jak cenová hladina, tak výkon ekonomiky, takže úspora bude v té době dramaticky vyšší než 110 miliard. Nicméně v současnosti je to plus minus částka, o kterou veřejné rozpočty přišly takzvaným zrušením superhrubé mzdy, které prosadily hlavně hnutí ANO a tehdy opoziční ODS koncem roku 2020. Vzhledem k inflačnímu znehodnocování měny a růstu ekonomiky během 40 let dramaticky naroste také ztráta plynoucí ze zrušení superhrubé mzdy. Takže i kolem roku 2060 by – hypoteticky – vlastně tato ztráta mohla odpovídat dodatečnému příjmu veřejné kasy z prodloužení věku odchodu do důchodu o tři roky.

Ideální by pochopitelně bylo, pokud by současná vláda uměla najít úspory, které by ztrátu plynoucí ze zrušení superhrubé mzdy kompenzovaly. Ostatně ODS v době schvalování zrušení v roce 2020 prohlašovala, že takové úspory bude umět najít. Nyní je stále patrnější, že tomu tak není. Nabízí se tak otázka, zda před posunutím hranice věku odchodu do důchodu neupřednostnit právě vrácení sazby daně z příjmu zaměstnanců tam, kde byla před zrušením superhrubé mzdy, tedy z nynějších 15 na zhruba 20 procent. Vždyť v době rušení superhrubé mzdy se stoupenci tohoto kroku mnohdy zaklínali tím, že jde jen o dočasné opatření, na dva roky. Dokonce je tato lhůta obsažena v důvodové zprávě k příslušné legislativě. Nyní, když už běží třetí rok, by se na to mohlo stačit odvolat. A odvolat se také například na doporučení Mezinárodního měnového fondu, který ve svém nejnovějším posudku tuzemské ekonomiky Fialovu vládu vybízí právě k vrácení daně ze mzdy na úroveň roku 2020.

Nicméně, pokud místo navýšení daně ze mzdy dojde k navýšení věku odchodu do důchodu, nebude ČR v rámci EU žádnou výjimkou. Podle nyní platné legislativy jednotlivých zemí EU by za deset let, v roce 2033, měl být průměrný věk odchodu do důchodu v Unii 65,5 roku. Některé země EU se ovšem rozhodly navázat věk odchodu do důchodu na vývoj délky života, takže v těchto zemích již v roce 2033 může být věk odchodu do důchodu vyšší než ten aktuálně daný nebo aktuálně plánovaný. V současnosti je nejčastějším věkem odchodu do penze v EU věk 65 let. Řada zemí už ovšem rozhodla tuto hranici posunout, nejčastěji na 67 let. Tyto posuny věku odchodu do důchodu nastanou v příštích zhruba deseti letech, nejpozději do roku 2033.

Pokud by tedy ČR navýšila v období příštích třiceti až čtyřicet let věk odchodu do důchodu na 67 nebo 68 let, nebude se v rámci EU nijak vymykat. Naopak, půjde o již běžnou věc. S navýšením na takovou hranici už během příštích deset let totiž nyní počítají země jako Dánsko, Německo, Nizozemsko, Belgie, Španělsko nebo Bulharsko. Itálie, Řecko či Dánsko uplatňují hranici odchodu do důchodu 67 let už nyní.

Posunutí věku odchodu do důchodu by ulevilo tuzemskému penzijnímu systému, byť je třeba jej chápat opravdu jako součást nutného reformního úsilí ve věci penzí, nikoli jako všespásné řešení, které postačí samo o sobě. Ministr Jurečka už loni uvedl, že návrh důchodové reformy předloží vláda do konce letošního roku, což je tedy plně žádoucí. Po prezidentské volbě se Fialově vládě totiž otevírá „okno příležitosti“ k provádění politicky nepopulárních, ale ekonomicky nutných reforem. Navyšování věku odchodu do důchodu patří mezi ně, nechce-li tedy vláda vracet daň ze mzdy na úroveň roku 2020, nebo hledat odpovídající úspory ve svých výdajích, například dotačních.

Ve Švýcarsku se uskuteční referendum o zakotvení práva na platbu v hotovosti

Český Senát jej minulý týden odmítl.

Ve Švýcarsku se uskuteční referendum o záležitosti, kterou v minulém týdnu český Senát zamítl. Totiž o ústavním ukotvení práva na platbu v hotovosti. Stoupenci referenda v této věci, Švýcarské hnutí za svobodu, shromáždili pro záměr více než 157 tisíc podpisů svých spoluobčanů. Pokud úřady potvrdí platnost alespoň 100 tisíc podpisů z nich, musí se ze zákona alpské země referendum konat.

Výsledek takového referenda bude významným „barometrem nálad“ ve vztahu k hotovosti dokonce i na celoevropské úrovni. Bude jistě zajímat i představitele Evropské centrální banky, kteří nyní zvažují, jak dále postupovat ve věci zavádění digitálních eur. I když Švýcarsko pochopitelně není členem eurozóny, preference tamních občanů mohou leccos napovědět též o šancích na úspěch právě digitálního eura. Pokud by se například Švýcaři v referendu pro ústavní ukotvení hotovosti nevyslovili, lze dost dobře předpokládat, že občané zemí EU by nakonec mohli hotovost celkem snadno oželet.

Málokde na světě totiž obyvatelstvo na hotovosti lpí jako právě ve Švýcarsku. Švýcaři drží v hotovosti v přepočtu více než 260 tisíc korun na hlavu. To je nejvíce ze všech zemí, pro něž Banka pro mezinárodní platby příslušná data shromažďuje (zde). Většinu hotovosti přitom Švýcaři drží v bankovce nejvyšší nominální hodnoty, totiž v bankovce tisícifrankové. To naznačuje, že fyzické peníze jim stále slouží jako významný uchovatel hodnoty. Pro srovnání, nejrozšířenější bankovkou eurozóny je tak padesátieurová. V eurozóně tedy hotovost hraje mnohem více než ve Švýcarsku spíše jen transakční roli, nikoli už tolik roli uchovatele hodnoty.

Zmíněné Švýcarské hnutí za svobodu chce nechat referendum vypsat právě zejména v obavě před nástupem takzvaných digitálních peněz centrálních bank (CBDC), mezi něž patří i uvedené digitální euro.

Novátorství CBDC spočívá v tom, že se jedná o elektronické peníze emitované přímo centrální bankou. V současné době – v systému bez CBDC – emitují elektronické peníze, k nimž lidé mají přístup třeba skrze svoji platební kartu, jednotlivé obchodní banky (v ČR tedy Česká spořitelna, ČSOB, Komerční banka a další banky). Centrální banka pak pro lidi emituje peníze fyzické, tedy bankovky a mince. Zatím tomu ale není tak, že by běžný smrtelník měl přístup k elektronickým penězům, jež by mu emitovala přímo centrální banka. Takovým „hybridem“ by byla právě digitální měna centrální banky, tedy třeba „digitální koruna“ České národní banky.

S CBDC by centrální banka mohla bezprecedentním způsobem ovlivňovat, kolik peněz a zač běžný člověk utrácí. Centrální banka, tedy stát, ve jménu podnícení ekonomického růstu bude moci nejen zavést hluboce záporné úrokové sazby (a masivně tak lidem de facto zdanit úspory), ale také třeba přidělovat lidem digitální peníze s expirační lhůtou, takovým způsobem, že ještě nadiktuje, za co mohou být utráceny, a za co už ne. Pokud by například člověk příliš utrácel za zboží, jehož produkce zanechává nemalou uhlíkovou stopu, stát mu prostřednictvím centrální banky a jejich CBDC další nákupy zakáže. Není náhodou, že z významných světových ekonomik jsou s rozvojem CBDC nejdále v autoritářské Číně.

CBDC znamená podřízení řadového občana nevolené měnověpolitické autoritě, třeba centrální bance a její bankovní radě, a potažmo státu. Centrální banka mu bude moci – se zdůvodněním snahou o dosažení obecného blaha – řídit osobní rozpočet s historicky nevídanou mírou ingerence.

Ústavní ukotvení práva na platbu v hotovosti, o němž budou – podle všeho – v referendu Švýcaři hlasovat, v minulém týdnu zamítl český Senát, byť o jediný hlas. Horní komora tak odmítla iniciativu skupiny senátorů kolem Jitky Chalánkové z klubu ODS a TOP 09. Zároveň ale uvedla, že právo na hotovostní platbu by měl obsahovat běžný zákon. (20.2.2023)