Na otázky CzechIndustry odpovídá Jiří Nouza, prezident Svazu podnikatelů ve stavebnictví
Od 1. ledna jste prezidentem Svazu podnikatelů ve stavebnictví, což je druhý nejvýznamnější profesní svaz v ČR. Na které hlavní priority se chcete zaměřit v nejbližším období?
Máte pravdu, pozice Svazu podnikatelů ve stavebnictví je skutečně významná. Jsme například členy Rady hospodářské a sociální dohody, tzv. tripartity, Rady vlády pro investice, kolegia ministryně pro místní rozvoj. A jako člen Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů jsme za zaměstnavatele například odpovědni za uzavření kolektivní smlouvy vyššího stupně s odbory. Mimochodem, to je jeden z nejbližších úkolů, do konce března musíme tuto smlouvu dojednat a uzavřít. Věřím, že ve chvíli, kdy budou čtenáři číst tyto řádky, už bude tento důležitý úkol splněn a smlouva uzavřena.
A pokud jde o dlouhodobou perspektivu?
Mezi ty nejdůležitější bude patřit posílení pozice svazu jako reprezentanta jednoho z nejvýznamnějších hospodářských odvětví ve vztahu ke státní a veřejné správě. Souvisí to i s našimi aktivitami v oblasti legislativy, zejména s prací na zjednodušení stavebního práva, tzv. rekodifikace, a řešení situace dostupného bydlení. V obou případech jsme aktivními účastníky pracovních týmů, kde se tyto záležitosti řeší. Určitě se budu snažit o rozšíření portfolia členů svazu, neboť v tuto chvíli nejsou členy například investoři-developeři nebo projektové společnosti, a ty všechny určitě chápu jako podnikatele ve stavebnictví. Čeká nás také řešení situace v učňovském školství. Těch výzev a úkolů je opravdu řada.
Investice jsou, nicméně povolování a příprava staveb je velmi zdlouhavá. Blýská se na lepší časy v souvislosti s připravovanou novelou stavebního zákona?
Tady máme dvě roviny – aktuálně je v Poslanecké sněmovně projednávána novela zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby infrastruktury. Považuji ji z krátkodobého hlediska za velmi důležitou, má naši podporu. Přijetí novely by jistě přípravě a povolování velkých infrastrukturních projektů prospělo. A druhou rovinou je projednávaná rekodifikace stavebního práva – to je změna od základu, kterou rovněž jako svaz podporujeme. Není přeci normální, že ČR je v trvání doby přípravy takových projektů na 127. místě na světě. Cesta k povolení stavby trvá deset let, a v případech dopravních staveb i patnáct a více let. Jestli se ale bude blýskat na lepší časy, uvidíme podle toho, zda se podaří tuto změnu úspěšně prosadit.
Jste členem Rady vlády pro veřejné financování. V čem vidíte její hlavní přínos?
Rada byla ustavena koncem ledna letošního roku, zatím jsme měli jedno jednání a jakýkoliv závěr by v tuto chvíli nebyl korektní.
Různých rad, poradních komisí, expertních skupin a dalších podobných „útvarů“ při vládě, ministerstvech a dalších institucích máme v ČR desítky. Nehrozí, že Rada vlády pro veřejné financování bude jednou z mnoha, takříkajíc další do počtu? A potřebujeme je vůbec?
Začnu od konce. Já myslím, že smysl mají či má, vždy záleží na zadání a na vedení. Ale jak říkám, v případě Rady vlády pro veřejné investování je na jakýkoliv soud ještě brzy.
V souvislosti se zadáváním veřejných zakázek jste se na nedávné tiskové konferenci zmínil o kultivaci podnikatelského prostředí. Můžete to více konkretizovat?
Já mluvil o kultivaci zadavatelského prostředí. Souvisí to s modlou „nejnižší ceny“ jako jediného kritéria při výběru dodavatele veřejné zakázky. Už můj děda, malý živnostník z první republiky, mi vždy říkal – nejsem tak bohatý, abych si kupoval nejlevnější věc. Já myslím, že je to moudrost, kterou by se měli řídit i dnešní zadavatelé. Existují postupy, metodiky, kdy zadavatel je schopen jako hodnoticí kritérium vybrat cenu optimální – ne nejnižší. Vyžaduje to samozřejmě daleko více práce, člověk musí „jít s kůží na trh“ a takovou věc musí být schopen odargumentovat. Případy nejnižších cen v oblasti výstavby dopravní infrastruktury by měly být odstrašující.
Počátky stavebnictví se datují v dávné minulosti, kdy si pravěcí lidé „budovali“ první úkryty v jeskyních a další přístřešky. Mít vlastní střechu nad hlavou patří mezi lidské priority po staletí. Myslíte si, že je stavebnictví v současnosti jako obor dostatečně ceněno? Co je podle Vás třeba udělat, aby se zvýšila jeho prestiž?
Bohužel, a já musím říct, že zcela neoprávněně, je stavebnictví nedoceněno. Kam se podíváme, je stopa stavebnictví. Bez toho přeci nemůže fungovat nic… Může průmysl, a je přeci jedno, jestli jde o počítač, robota, já nevím – pneumatiku – něco vyrobit bez střechy nad hlavou? Mohli bychom se někam přepravit bez toho, aniž by existovala cesta? Nebydlíme přeci pod širým nebem, ale v domech. Obdivujeme Tančící dům v Praze, operu v Sydney… Ale to musel někdo postavit. A co je třeba udělat, aby se zvýšila prestiž stavebnictví? Začít si tyto věci uvědomovat a nevidět ve stavebnících jen škůdce a zločince.
Zručný řemeslník si dnes vydělá víc než průměrný manažer. Přitom dělnické profese jsou na okraji zájmu mladých lidí, když se rozhodují o svém budoucím povolání. Jaký je stav v oborech, který je spojen se stavebnictvím?
Jednoduše řečeno bídný. A to je věc, která nás trápí opravdu významně. Od svého nástupu do funkce jsem už navštívil řadu našich regionálních organizací a musím bohužel říct, že situace s dorostem, ať učňovským nebo středoškolským v technických oborech, je všude stejná – bídná. A tady, přes všechnu snahu firem – různá stipendia pro učně, studenty apod. – si opravdu sami nepomůžeme. Tady, v oblasti učňovského školství, stát zcela rezignoval na svou úlohu alespoň koordinační, když už nebudu mluvit o funkci řídicí.
A pokud jde o dostatek zaměstnanců ve stavebních firmách?
Jednoduše řečeno nedostatek. V letech krize odešlo z oboru cca 50 tisíc pracovníků a ti se nevrátili. A to nemluvím o tom, že „domácí“ už prostě a jednoduše některé činnosti nechtějí dělat. Budeme se muset podívat do zahraničí a pokusit se řešit to „dovozem“. Přesto, že se stát jakž takž v tomto směru snaží něco dělat, o pružnosti a dostatečném přílivu pracovní síly si můžeme nechat zdát.
Deficit stavebnictví z minulých let vyvolává potřebu rozsáhlé nové výstavby a modernizace – byty, dálnice, rychlostní železnice. Máme na to dostatek kapacit?
Soudím podle rozhovorů s odpovědnými pracovníky stavebních společností, že v oblasti technické či dopravní infrastruktury zatím ještě není nejhůře, ale pokud jde o řemesla nutná pro pozemní stavitelství, je to, jak říkám, bída.
Hovoří se o výstavbě nových jaderných bloků v Dukovanech nebo Temelíně, popřípadě v obou elektrárnách. Je české stavebnictví připraveno na tuto výzvu, nejsou už zapomenuty zkušenosti, které byly získány při výstavbě jaderných elektráren, paradoxně, v minulém století?
Odpověď zní ano. České stavebnictví je na tuto výzvu připraveno. Upřímně, nedovedu si představit, že pokud k výstavbě dojde, že by to vůbec mohlo být myslitelné bez českého stavebnictví.
Když byste srovnal ČR s dalšími evropskými zeměmi v oblasti stavebnictví, jak na tom jsme?
Oddělme rovinu projektu a dobu jeho přípravy – tam se opravdu nemáme čím chlubit – a rovinu řekněme realizace od momentu vydaného stavebního povolení. Já tvrdím – co je naprojektováno, ať je to sebevíc odvážné, to česká stavební firma postaví. V jakémkoliv srovnání s Evropou obstojíme. Vždyť naše firmy staví nejen v Evropě, ale i mimo ni, a paradoxně jsou tam oceňovány daleko víc než doma.
Pojďme od reality k vizím. Co dnes představuje SPS a jak byste ho chtěl změnit v horizontu pěti, deseti let?
Dnes je SPS respektovaným představitelem českého stavebnictví, je členem tripartity, Rady vlády pro veřejné investování, členem kolegia ministryně pro místní rozvoj, je partnerem Ministerstva dopravy, Ministerstva průmyslu a obchodu a asi bych našel další příklady, které by charakterizovaly dnešní postavení svazu. Vize kam dál? Víte, mně dnes chybí ve stavebnictví určitá míra loajality a respektu mezi námi samými. Ano, je pravda, že všichni členové navzájem jsou si konkurenty, ale to přeci neznamená, že se spolu nemůžeme bavit – prosperita stavebnictví musí být zájmem nás všech. Já si prostě nemyslím, že by například vztah investora/developera se zhotovitelem/stavitelem měl být vztah nepřátelský, vítěz x poražený… Vždyť oba mají stejný zájem na tom, aby projekt, na kterém společně pracují, dopadl dobře. Pak budou spokojeny obě dvě strany. Rád bych ze svazu vytvořil platformu, kde se budeme vzájemně setkávat, můžeme se i do krve pohádat, ale vyjdeme ven a budeme společně reprezentovat české stavebnictví. Společně to dokážeme, každý sám nikoliv.
Když byste měl představit Jiřího Nouzu, prezidenta SPS, co byste o něm řekl?
Padesát šest let, považuje se „tělem i duší“ za patriota českého i pražského. Je Pražák, křtěný Vltavou, a k našemu hlavnímu městu má velmi pozitivní vztah. Pokud se týká profesních dat, vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze, Fakultu zahraničního obchodu (1989). V průběhu profesního života se pohyboval jak na straně soukromého sektoru, tak na straně státního a veřejného sektoru. Nerad slyší dlouhé vysvětlování, proč něco nejde. Jeho krédem je – řekněte mi, jak to jde, popište mi rizika, pak se rozhodne, která podstoupí, která ne.
