Slováci a Maďaři mají od Trumpa výjimku na dovoz ruské ropy jen na jeden rok

Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank

Potrubní dovoz ruské ropy do EU může skončit už příští rok, zajímat to musí i Česko

Maďarský premiér Viktor Orbán nakonec u amerického prezidenta Donalda Trumpa tak úplně nepochodil. Výjimku na dovoz ruské ropy od sankcionovaného Lukoilu získal totiž maďarský MOL pouze na jeden rok, jak oznámila americká administrativa. Orbán přitom po washingtonském setkání s Trumpem začátkem měsíce tvrdil, že výjimka je časově neomezená.

Pokud navíc v dubnových volbách do maďarského parlamentu Orbána porazí jeho úhlavní rival Péter Magyar, Maďarsko zřejmě už nebude usilovat o prodloužení Trumpovy výjimky a ropu bude dovážet neruskou. Magyar slibuje, že Maďarsko od dodávek ruských energetických surovin odpojí. Tím pádem by se od ruské ropy odpojilo také Slovensko. EU by tak definitivně ukončila potrubní dovoz ruské ropy.

V praxi to znamená, že Budapešť i Bratislava nadále musejí hledat alternativní dodavatele. Na ropu od Lukoilu, resp. jeho švýcarské obchodní odnože Litasco, se spoléhat nemohou.

V horizontu nejvýše zhruba dvanácti měsíců se tak nad dodávkami ropy jižní větví ropovodu Družba, tedy nad dodávkami právě Maďarsku a Slovensku, stále vznáší otazník.

V krajním případě se může zopakovat situace loňského roku. Tehdy sankce na Lukoil, ovšem ze strany Ukrajiny, ohrožovaly zásobování ropou a palivy Maďarska a Slovenska, tedy dvě poslední země EU, které jsou závislé na potrubních dodávkách ropy z Ruska.

Trumpovy v říjnu oznámené sankce se druhotně vztahují také k finančním a obchodním společnostem, které jsou s Rosněftí a Lukoilem v transakčním styku, tedy i na zmíněnou firmu Litasco. Sankce spočívají v odstřižení obou zmíněných ruských podniků a jejich dcer a odnoží od amerického bankovního systému, což jim znemožňuje provádět transakce v dolarech. Dolar přitom představuje jednoznačně dominující měnu světového obchodu s ropou.

V praxi by ukončení Trumpovy výjimky pro Orbána znamenalo, že partnerská banka maďarského petrochemického podniku MOL, který má věcně v gesci dovoz ruské ropy do Maďarska a na Slovensko jižní větví ropovodu Družba, by zřejmě nemohla nést související rizika. MOL by tak prakticky neměl, jak za ruskou ropou legálně zaplatit, a to nejen v dolarech, ale ani v eurech. Právě proto, že banka, kterou MOL využívá, případně další finanční a obchodní společnosti zajišťující jeho transakce s ruskou stranou, by samy mohly být odstřiženy od dolarového systému, což by pro ně bylo potenciálně likvidační.

Teoreticky by ale MOL mohl uzavřít nový kontrakt s nesankcionovanou ruskou ropnou společností, například s Tatněftí. Trumpovy sankce by v takovém případě ani přes ukončení výjimky zásobování ruskou ropou Maďarska a Slovenska ohrožovat přímo neměly.

Jestliže by sankce vedly k zásadnějšímu ochromení dodávek ropy do Maďarska a na Slovensko, nepříznivě může být dotčeno i Česko. Zejména východní část Česka, Morava, je stále z velké míry zásobována ropnými produkty, například motorovou naftou, ze Slovenska. Tu tamní podnik Slovnaft, dcera zmíněného maďarského MOL, sice od letoška musí zpracovávat z neruské ropy, avšak ochromení dodávek ruské ropy by alespoň přechodně vytvořilo citelný tlak na obecný růst cen pohonných hmot nejen v Maďarsku a na Slovensku, ale také v Česku.

Česko má jen jednu vládu, byť v demisi, a ta by tedy také měla splnit svoji základní povinnost

Předložit opravený návrh rozpočtu. Žádná jiná vláda než Fialova nyní neexistuje

Předložení návrhu rozpočtu na další rok je klíčovou povinností každé české vlády. Daňoví poplatníci si ji za to platí. Za to, aby rozpočtovala užití jejich vybraných daní a odvodů. Momentálně, jako vždy, má Česko jen jednu vládu. Tu Fialovu. Žádné dvojvládí neexistovalo, neexistuje a existovat nebude. I když je Fialova vláda v demisi, stále vládne. A stále tak má povinnost předložit návrh rozpočtu na rok 2026.

I kdyby v návrhu rozpočtu chybělo „jen“ zhruba 40 miliard na připravené dopravní stavby, a nikoli částka blížící se 100 miliard, o níž hovoří (stále ještě) vládní opozice, měla by dosluhující vláda, ctí-li elementární politickou kulturu, říci, kde se tyto prostředky mají vzít. Protože to byla sama tato končící vláda, která hned v prvních dnech po sněmovních volbách přiznala, že dané peníze v návrhu rozpočtu chybí. Do návrhu je před volbami nezahrnula zjevně proto, aby ještě staré Sněmovně předložila návrh rozpočtu s nerealisticky nízkým schodkem. Učinila tak jednak proto, aby se vešla do limitů daných zákonem o pravidlech rozpočtové odpovědnosti, ale jednak hlavně proto, aby zvýšila své šance na volební úspěch – aby se tedy stylizovala do kabinetu, jenž umí krotit deficity.

Schodek navrhovaný dosluhující vládou, 286 miliard korun, je při samé horní mezi toho, co zákon o pravidlech rozpočtové odpovědnosti dovoluje. Takže jestliže by se zahrnuly zmíněné dopravní stavby za zhruba 40 miliard, došlo by k porušení zákona. Pokud se tedy nenajdou odpovídající úspory či rezervy jinde. Ale to vše je stále úkolem vlády dosluhující. Za to si ji občané platí.

Dosluhující vláda nemá co předjímat verdikt Sněmovny. Mělo by být její povinností předložit nový návrh rozpočtu tak, aby zahrnoval i pokrytí výdajů, které v posledním návrhu – podle jejího vlastního pozdějšího doznání – chybí. I když je málo pravděpodobné, že nová Sněmovna návrh schválí, dosluhující vládu to nevyvazuje z odpovědnosti za předložení návrhu, který bude nedostatky, k nimž se sama hlásí, korigovat. Vždyť přece – jeden příklad za všechny – strany dosluhující vlády vyvolaly hned třikrát hlasování o vyslovení nedůvěry vládě, když v letech 2017 až 2021 vládl Babišův kabinet. Byly také tehdy ve Sněmovně v menšině, jako opět nově nyní, přesto se opakovaně o sesazení vládnoucího kabinetu pokusily. To je běžný politický provoz. Nyní, dokud tedy vládnou, by tedy zase měly opakovaně předkládat návrh rozpočtu, včetně korekcí a oprav nedostatků, k nimž se od posledního návrhu samy přihlásily. I když mají ve Sněmovně menšinu.

Pravděpodobná nová Babišova vláda ještě žádnou vládou není. A není jasné, zda a kdy jí bude. Proto za návrh rozpočtu odpovídá vláda Fialova. Nedává tedy příliš smysl, že dosluhující vláda viní tu ještě neexistující, že si do návrhu rozpočtu chce propašovat nějaké své vlastní rozmáchlé sliby z předvolební kampaně. Neexistující kabinet k tomu nemá žádné „páky“, prostě protože ještě neexistuje.

Ostatně nejlepším způsobem, jak se dosluhující kabinet může s rizikem onoho propašování utkat, je předložit nové Sněmovně opravený návrh rozpočtu, vůči němuž nebude mít námitek Národní rozpočtová rada či odborná obec. Tak dosluhující vláda odejde s čistým stolem a čistým štítem a veškeré možné schodky nad zákonným limitem už půjdou k tíži vlády nové, ať bude jakákoli.

Jenže Národní rozpočtová rada i nezávislá odborná obec mají problém ještě s návrhem rozpočtu z pera dosluhující vlády, zejména kvůli oněm chybějícím desítkám miliard na dopravní stavby, ovšem i kvůli dalším nedostatkům.

A, jak už víme, „manko“ v návrhu rozpočtu přiznává i sama dosluhující vláda.

A o to právě v jádru jde…

Stále už takřka dva měsíce se totiž hraje o to samé. Politici napříč spektrem tuší, že už jen zahrnutí připravených dopravních staveb by znamenalo porušení zákona o pravidlech rozpočtové odpovědnosti. Dosluhující vláda tedy chce přehodit toto zahrnutí na vládu novou a okamžitě ji na tom základě obvinit z rozpočtové neodpovědnosti. Vznikající vláda by naopak ráda, aby dopravní stavby zahrnula ještě vláda dosluhující, aby tedy na končícím kabinetu jako prvním ulpěl cejch rozpočtové neodpovědnosti.

Důvěra spotřebitelů v českou ekonomiku v listopadu vyskočila nejvýše od roku 2019

Češi si od vznikající vlády slibují citelné zlepšení životní úrovně, Vánoce mohou být výrazně štědřejší než v uplynulých letech

Důvěra spotřebitelů v českou ekonomiku v listopadu výrazně narostla na nejvyšší úroveň od roku 2019. Dosahuje 111,7 bodu, přičemž dlouhodobý průměr let 2003 až 2024 odpovídá hodnotě rovných 100 bodů. Naposledy byla důvěra spotřebitelů v tuzemské hospodářství vyšší v prosinci 2019, vyplývá dále z dat ČSÚ. To bylo ještě před propuknutím pandemie covidu. Letos v listopadu se tak důvěra spotřebitelů vůbec poprvé srovnává s úrovněmi právě roku 2019, který byl posledním, jejž nepoznamenaly tíživé děje v podobě právě pandemie, energetické drahoty, války na Ukrajině a jejích dopadů či mocné inflační vlny a prudkého propadu reálných mezd, jenž byl v Česku mezi lety 2021 až 2025 nejvýraznější ze všech zemí OECD (viz graf níže) a neblaze dolehl právě na spotřebitelskou důvěru.

Zotavení v oblasti reálných mezd, které se příští rok vrátí na úroveň roku 2019, zlepšuje důvěru spotřebitelů již od loňska. Za dalším zlepšením jejich nálady na takřka šestileté maximum stály v listopadu naděje vkládané do vznikající vlády, vzešlé ze sněmovních voleb ze začátku října. Spotřebitelé míní, že nový kabinet podpoří jejich životní úroveň, a to i menším důrazem na další konsolidaci veřejných financí. Pokud jim nejlepší nálada za šest let vydrží ještě měsíc, adventní „žně“ zaznamenají maloobchodní prodejci v kamenné i onlinové síti, takže vánoční svátky by byly výrazně štědřejší než v uplynulých letech.

Souhrnný ukazatel důvěry v českou ekonomiku tak díky výraznému zlepšení nálady spotřebitelů v listopadu setrval nad dlouhodobým průměrem let 2003 až 2024, ovšem důvěra podnikatelů za ním nepatrně zaostala. Podnikatele a firmy trápí zejména zhoršení podmínek v tuzemském průmyslu. Ten se potýká s dopady náročného mezinárodního prostředí, které charakterizuje zavádění nebývale vysokých cel zejména ze strany USA, klopotný výkon německé ekonomiky či růst konkurenceschopnosti asijských ekonomik.

Politici předlužených zemí eurozóny tlačí na Evropskou centrální banku, aby jim snížila úroky či začala vykupovat jejich dluh za nově vytvořená eura

Mají tím trpět hlavně Slováci, Rakušani či Estonci, kteří za dluhy Francie nebo Itálie platí již teď

Sílí tlak politiků na Evropskou centrální banku, aby pomohla předluženým zemím eurozóny, jako je Itálie nebo Francie, zbavit se části nákladů jejich obřího dluhu. ECB jim přitom v určité míře pomáhá už nyní, za což výraznější ztrátou kupní síly svých úspor či mezd platí obyvatelstvo některých zemí eurozóny, jako je Estonsko, Lotyšsko, Slovensko, Rakousko či Chorvatsko. Tyto země totiž vykazují zhruba čtyřprocentní nebo i vyšší meziroční inflaci, když například Česko mělo dle stejných dat Eurostatu v říjnu meziroční inflaci jen 2,3procentní.

Česká národní banka přitom stanovuje svoji základní úrokovou sazbu na úrovni 3,5 procenta, zatímco ECB má svoji základní depozitní sazbu na úrovni jen dvouprocentní. Pokud by ECB stanovila svoji základní úrokovou míru výše, blíže úrovni ČNB, lze předpokládat, že by se výrazněji tlumily inflační tlaky v eurozóně, nejen ve výše uvedené pětici zemí.

Tlumila by se tedy také rychlost, s jakou obyvatelstvo eurozóny přichází o kupní sílu svých úspor či mezd. Jenže politikům předlužených zemí Itálie či Francie se zdají být nyní stanované úrokové sazby ECB příliš vysoké. Jejich apely adresované ECB tak obnažují fundamentální slabinu celého projektu eurozóny, kdy mělo v běhu let existence eura dojít k makroekonomickému sblížení zemí, které jej sdílejí, takže by mohla v celé eurozóně platit jedna úroková sazba, jež bude vyhovovat všem. Nyní je však nabíledni, že nastavená úroková sazba vyhovuje jen části členských zemí eurozóny.

Už letos v říjnu vyzval Evropskou centrální banku místopředseda italské vlády Antonio Tajani. Podle něj by měla snížit své základní úrokové sazby a obnovit program kvantitativního uvolňování – tedy obnovit výkup státního dluhu zemí eurozóny za nově vytvářené miliardy, ba billiony eur. V tomto měsíci se pak přidal Jordan Bardella, lídr francouzského Národního sdružení, podle nějž nebude možné se vyhnout diskusi s ECB ohledně francouzského dluhu. Bardella je přitom podle průzkumů favoritem francouzských prezidentských voleb, které se mají řádně konat roku 2027. V prvním kole volby by mohl získat 35 procent hlasů nebo i více.

Evropská centrální banka ústy své šéfky Christine Lagardeové ovšem zatím výraznější pomoc předluženým zemím eurozóny odmítá. Zjevně i proto, že taková pomoc by ještě urychlila inflaci v těch jmenovaných zemích eurozóny, které ji již nyní mají čtyřprocentní či vyšší. A jejichž obyvatelstvo, zhusta aniž si to vůbec uvědomuje, tak výraznější ztrátou své kupní síly platí za francouzské či italské dluhy již nyní – tedy například za sociální programy těchto zemí.

S dalším předpokládaným růstem zejména francouzského veřejného zadlužení však roste riziko, že fenomén takzvané fiskální dominance v rámci eurozóny bude sílit. Monetární politika, reprezentovaná ECB, se tedy ještě zřetelněji podvolí dominujícímu fiskálnímu zájmu, kterým bude to, aby se země typu Francie nedostaly do nebezpečné fáze dluhové spirály a potenciálně do platební neschopnosti. Ta by totiž otřásla samými základy stále poměrně vratké konstrukce celé eurozóny, jejíž členové se v rozporu s předpoklady z přelomu milénia makroekonomicky nesbližují, nýbrž docela naopak, stále zřetelněji rozcházejí, což celospolečenské náklady udržení existence eurozóny zvyšuje a přibližuje ke kritické mezi, kdy již tato evropská měnová nebude udržitelná.

Obezita a „nemoci z pohodlnosti“ vyjdou Česko dráž než covid

Kroužky, které by rozpohybovaly alespoň děti, ale letos dále zdražují, rodiny si je leckdy nemohou dovolit

Podle dat společnosti MultiSport Češi stále odmítají ten nejlevnější a nejdostupnější lék – pravidelný pohyb. Více než 60 % obyvatel má nadváhu, přes 40 % nesportuje vůbec a téměř každé čtvrté dítě je obézní. Obezita už dávno není hrozbou budoucnosti, ale realitou, která se dotýká nás všech. Prognózy navíc varují: do roku 2035 bude obézní každý třetí Čech. Na vině je pohodlný životní styl, nedostatek motivace a prostředí, které pohybu příliš nenahrává. Nejde tedy jen o individuální selhání, ale o problém celé společnosti.

A ten nás bude stát čím dál víc. Výdaje na zdravotní péči v Česku rostou dvakrát rychleji než ekonomika. Mezi lety 2010 a 2022 se téměř zdvojnásobily, zatímco HDP vzrostlo „jen“ asi o tři čtvrtiny. Už dnes přitom léčba obezity a jejích důsledků stojí kolem 30 miliard korun ročně. Do roku 2035 mohou komplikace spojené s obezitou podle odhadů dosáhnout 313 miliard korun ročně – přibližně tolik, kolik stálo zvládnutí pandemie covidu za celé dva a půl roku. A do roku 2050 se má účet vyšplhat až na půl bilionu ročně, což téměř odpovídá celkovým výdajům na zdravotnictví v roce 2022.

Není divu, že část společnosti hledá zkratku. Léky na hubnutí zažívají celosvětový boom. Koupit si přípravek a čekat, až ručička váhy klesne, dnes není nic neobvyklého. Jenže žádná pilulka, nebo dokonce injekce dlouhodobě nenahradí aktivní životní styl.

Zvlášť alarmující je vývoj u dětí. Podíl obézních teenagerů se od devadesátých let více než zdvojnásobil a dnes má čtvrtina dětí v Česku nadváhu nebo obezitu. To je časovaná bomba, protože děti s kily navíc mají mnohem vyšší pravděpodobnost, že v dospělosti skončí s vážnými zdravotními komplikacemi.

V poslední týden prázdnin rodiče kromě příprav do školy řešily, do jakých kroužků děti zapíší. Možná byla vhodná chvíle vybrat takový, který je rozhýbe. Do rozhodování však výrazně promlouvají finance. Podle aktuálního průzkumu společnosti Twisto patří cena mezi hlavní kritéria: zohledňuje ji téměř osm z deseti rodičů a pro každého šestého je rozhodující. Rozpočty navíc tlačí zdražování – přes 6 000 Kč ročně za kroužky už vydává 43 % rodin, zatímco loni to bylo 39 %. Pokud si to rodina nemůže dovolit, existuje pomoc: zdravotní pojišťovny přispívají na sport dětí od 500 do 2 000 Kč ročně, někde i na tábory či školy v přírodě. Podporu poskytují také některá města a nadace. A zapojit se lze i do projektu Darujeme kroužky dětem od České rady dětí a mládeže, který propojuje dárce s rodinami, jež by na volnočasové aktivity jinak nedosáhly.

Regionální data ukazují, že problém není všude stejně vážný. Podle únorového šetření Ipsos pro Hero & Outlaw se v Libereckém, Jihočeském a Královéhradeckém kraji pohybuje obezita kolem třetiny obyvatel, zatímco v Praze a v Plzeňském kraji má normální váhu přes dvě pětiny populace. Nejtěžší formy obezity se častěji vyskytují na Olomoucku, Ústecku a Královéhradecku. Společným jmenovatelem těchto regionů jsou nižší příjmy, menší města a vyloučené lokality.

V mezinárodním srovnání je Česko nad průměrem EU: podle Eurostatu má nadváhu 55,4 % dospělé populace, zatímco průměr EU je 50,6 %. Nejhůře je na tom Malta (62 %), nejlépe Itálie (41 %). U nás je situace obzvlášť problematická ve vyšších věkových skupinách: mezi 65–74 lety má nadváhu přes 72 % Čechů, což patří k nejvyšším hodnotám v EU.

Spoléhat na zázračné pilulky znamená platit stále vyšší účet za nemoci z pohodlnosti. Lepší je vsadit na jednoduché věci: více pohybu, rozumné porce a systematickou podporu aktivního života u dětí i dospělých. (25.11.2025)