„Sdružme se!“ Za heslem tím pracoval geniální Tyrš neúnavně pro spojení jednot sokolských v jeden celek mohutný, k němuž pronikavým umem základy položil, a jímž – aspoň duševně – pomocí společného hlasatele (časopisu „Sokol“) skutečně vládl. Bohužel nebylo mu přáno, dočkati se díla hotového, teprve několik měsíců po tragickém skonu jeho ustavily se prvé župy sokolské. A dnes mocný tu stojí kmen České Obce Sokolské, z něhož vyrůstají silné větve žup a z těch bujné letorosty jednot sokolských, jež ochotně připojily se k velikému tělesu. Jaký že toho význam?
Teprve sdružením porůzných jednot nastala doba pravého rozkvětu Sokolstva, teprve organizací župní patřičné ukázala se veřejnosti cena výchovy tělesné, teprve v České Obci Sokolské vystoupili jsme před soud národů, kteří před tím o nás neměli buď vůbec ponětí, nebo názor otrávený lží a pomluvou dobrých „přítelíčků“ našich, teprve o sletech všesokolských převedli jsme žasnoucím zrakům ciziny cvičení Sokolstva číslicemi porážejícími. To vše bylo by beze sdružení nemožným.
A přece vyskytnou se hlasy: „Co máme vlastně z celé té župy a Obce? Platíme, až se ohýbáme a k čemu, nač?“ Ale stesk podobný namnoze vychází od lidí, kteří ničeho nedělají a vidouce ubohost jednoty vlastní, jenom babsky skuhrají a naříkají. Kdo se Sokolstvem cítí, kdo pokrok jeho sleduje, kdo sám rukou k dílu společnému přikládá, ten věru nelituje obolu, jejž jednota za každého člena župě a obci odvádí. Vizme jen: Také v životě občanském naříká se na těžké daně, dávky a přirážky a hle! daně dobrovolné (tabák a j.) bez reptání platí kde kdo; právě tak i mnohá jednot naříkající ochotně vyhazuje peníze za skvostné pozvánky, taneční pořádky a jiné zbytečnosti. Jest prostě nečestno vyčítati příspěvek organizační, právě tak jako stydno jest zůstávati pozadu s platem. Čeho lze čekat od jednoty, jež ani to neplní, k čemu se dobrovolně zavázala vstupem do župy? Jak možno k ní se obrátiti v době větších podniků společných? A co říci těm, bohudíky řídkým jednotám, které mimo svazek župní stojíce, hluchy jsou k veškerým pokynům? Jaký to život ubohý! Jakoby samy ve klatbu se vrhly, živoří, nemohouce řádně žít a umříti pro světskou hanbu nechtějíce! Opuštěna dříme jednota odloučená od župy v ústraní, ratolest odpadlá od kmene vadne a usýchá.
Vylučme ze středu svého všakou sobeckost, pomáhejme jednotám slabším mravně i hmotně, pokud síly stačí. Nikdo nežádá, bychom se v této krásné snaze zakrváceli, neboť čím by prospěla jednota, která by se obětovala za druhou? Však proto přece v každé jednotě silnější nějaký ten groš vybývá, jejž i když na všecky vlastní účely pamatováno, položiti lze na oltář obětní! Ale více ještě pomůžete slabým, účastníte-li se činně jejich cvičení veřejných, jejich slavností, podniků vzdělávacích apod., nenecháte-li jich zápoliti osamoceně. Jsou to zejména jednoty na pomezí jazykovém a ve kraji zněmčeném, jichž zapomínati bylo by hříchem. Do těchto haluzí společného kmene vichr mrazivého záští nejvíce pere, jim krupobití cizácké nenávisti nejvíce lupenů sráží. Toť naše přední strážce, kdo z vás míní jich obětovati?
Snad se i najde tvrdý člověk, jenž řekne: Proč nazývati zásluhou, co jest pro každého člověka čestného povinností? I já nepokládám za zvláštní zásluhu, hlásí-li se Čech všude k rodu svému, znaje průpověď z duše lidu vytrysklou „Kdo se za svůj jazyk stydí, hoden potupy všech lidí“, ale vím také, že povinnost zůstati Čechem, velmi snadna jest těm, kteří prostřed živlu českého bytují a naopak veliká příkoří přináší krajanům, žijícím v oblasti německé. A to utrpení jejich hlasně vyzývá každého člověka, jenž má srdce v těle, aby přispěl tam, kde toho nejvíce jest potřeba. Jednoty sokolské ve kraji zněmčeném toť hnízda ochranná, kam zapadají všichni, kdož přiznávají se k heslu, že „ne samým chlebem živ jest člověk“, kde shromažďují se, aby ve společné, junácké snaze osvěžili mysl denním zápasem umdlenou, aby nových sil nabrali ku trapnému boji s těmi, kdož za bídnou mzdu vydírají ne toliko životní sílu, ale i duši zaměstnanců svých. Kdo zůstal by lhostejným k zápasu tomu, není hoden slouti Sokolem, nezasluhuje čestného názvu „bratr“…
Svazek župní žádným způsobem neuvolňujte. Jest-li že tu nebo tam nestane se dle vašeho, není to hned úvod k trpné oposici. Vždyť nelze každému ve všem vyhověti a dotekl-li se vás někdo kritikou ostřejší, pomněte, že lepší jest, kdo otevřeně vám pravdu řekne, než ten, jenž napřed hladí a vzadu škrábe. Pravíť Šalamoun: „Lepší jsou rány od přítele, než lahodné líbání nenávistníka“ a opět: „Kdo pochlebuje příteli svému, rozestírá síť před nohama jeho.“ Vždyť se všecko dá vysvětliti, vše srovnávati, pokud vášeň nezaslepila tu či onu stranu, nebo dokonce obě! Hlavní věc: Nezavlékejme záležitosti osobní tam, kde běží jen o věc sokolskou.
To platnost má ovšem také pro život v jednotách samých. Jest-li že však pro spory osobní tak daleko došlo, že založíte vzdorojednotu proti jednotě staré ve stejné obci, pak to s vaším vědomím a svědomím sokolským dopadá trudně. Marně sháníte důvody, darmo dokazujete, že tím prý Sokolstvo jen získalo, ježto počet členů v obou jednotách dohromady větší jest než dříve v jedné atd. atd. – což nevidíte v takovém důvodu hotový posměch? Jakž pak kdybychom tak proti všem větším jednotám postavili vzdorojednoty? Ostatně jest postaráno, by nadále jednoty takové nebyly přijímány v organisaci České Obce Sokolské. Jest to prostou povinností sebezáchrany v době, kdy proti jednotám sokolským zařizovány jsou hromadně tělocvičné jednoty internacionální a klerikální. Proto k sobě blíž a zbraň pohotově proti každému útoku! Ovšem obrana naše bude vždy dle návodu Tyršova: Daleci buďme každé špíny! Útočí-li podlost, nechť narazí na sebevědomí mužné, sprostota-li do nás bije, štítem naším bude pohrdání. A k vítězství jako vždy dovede nás práce!
Karel Vaníček Sokolské epištoly, Praha 1912
