„Běda vám, zákononíci a farízeové pokrytci, že dáváte desátky z máty, kopru a z kmínu, ale opouštíte to, což těžšího jest v zákoně, totiž soud a milosrdenství a věrnost; tyto věci měli jste činiti a oněch neopouštěti. Vůdcové slepí, kteříž cedíte komára, velblouda pak požíráte, kteří čistíte povrchu konvice a mísy, ale uvnitř plny jsou loupeže a nestředmostí…“
Slova, málem před devatenácti sty lety promluvená, hodí se přece jak by ulil na dobu dnešní. Společnost naše jakoby odkoukala starým farizeům a zákonníkům praktiky jejich; navrch samý mrav a lesk, na těch křehkých nádobách lidských nenajdeš ani poskvrnky, za to uvnitř plno hříchů a mravní bídy. Ti novodobí farizeové a zákonníci svazují dle starého vzoru břemena formalit a dávají desátky modě a zvyku i předsudku, však opouštějí, což těžšího jest v zákoně lidstva odvěkém, totiž pravdu a lásku i věrnost. Cedí komára neuhlazené přímosti, ale hladce polykají velblouda slizského licoměrnictví. Na sýtě kastovnictva podsývají jednotlivé stavy, by probůh si nezadali stykem s lidmi „nižších vrstev“, ale sami mezi sebou, při zavřených dveřích klesají leckdy až pod úroveň lidskou. Čas od času blýskne ostré světlo veřejného skandálu, ozařující jasně společnost moderních farizejců. Ti nejvíce proti nám brojí, zavírajíce království sokolské těm ze svého středu, v nichž jiskra lepší snahy ještě nepohasla, zamykají je závorou předsudků a pomluvy. Toť jedni jsou, kteří pohlížejíce na společnost, s „povznešenosti“ stavovské škatulky své, vidí v Sokolstvu směs jakousi živlů nejrůznějších. Zapomínají ovšem na myšlénku společnou, na lásku bratrskou, rozdíly stavů vyhlazující – ale kdež u nich láska bratrská! Jim osůbka jejich, drahocenné „já“ jest osou, kolem níž jejich vesmír se točí! A zatím kolesa všehomíra klidně kolotají dále, drtíce příležitostně ta ubohá zrnka písku, jimiž takovíto hlupci s celou nadutostí svojí jsou…
Jiní opět našeptávají o nás, že prý jsme živly podvratnými, pořádku veřejnému nebezpečnými, a podobně! Pokrytci! ukažte nám peníz daně. Čí jest tento obraz a nápis? Císařův.
Dáváme tedy, co jest císařovo, císaři a co národa, národu. Povinnosti své jako občasné státní plníme bez licoměrnosti, ve prachu se plazící, ale na všech stranách po odměně se shánějící, daň svou odvádíme na haléř poctivě, aniž současně nastrkujeme široce rozevřenou dlaň ruky druhé, diškerece čekajíce. To snad jiným zdróvo, ale nám nehonoróvo!
Jednání naše jak otevřená kniha leží před veřejností a právě proto, že nepokryté jest, že netají se cílem svým, jímž jest mravní i tělesný obrod národa, že cíl ten jest skutečným, ne pouhou zástěrkou nějakých vedlejších snah, právě proto jásá nám lid v ústrety, proto každý kdo dobrým, podporuje přímo či nepřímo snahy naše. Čeho žádáte na nás více, než poslušnost zákona? Budíce smysl pro pořádek, pěstujíce kázeň dobrovolnou, zda sami nejsme podporou zákonů dobrých? Zda nedokázali jsme to již opětovně skutkem, zahanbivše ty, kteří lhou? K čemu tedy ještě otrocky hrbiti hřbety?
Však jiní jsou ještě farizejci, „starající“ se o nás. Těm jsme zase neznabohy, nepřátely víry apod. Pokrytci! Neblýskáme se ovšem o slavnostech církevních, poutech a procesích, aniž víru svou vykládáme na trh, ale daleko jest nás, abychom nepřátelsky stáli proti víře opravdové. Jen pověra má v nás protivníky rozhodné. Přikázání lásky „miluj bližního jako sebe samého“, (jež krom úcty ke Tvůrci jest podle Mistra z Nazarétu celým náboženstvím), zdaž ono jasně neobráží v lásce bratrské, jež podstatou jest Sokolstva? Hle, „nevěrce“, nadšeně plnící prvé a nejvyšší přikázání! Kdo plní vůli Otce spíše: Pokrytec pobožnůstkář, v jehož duši jako ve hrobě zbíleném plno kostí umrlčích – zmařených zásad dobrých, a vší nečistoty – skrytých nepravostí, nebo člověk poctivý činící dobro jen proto, že dobré jest a krásné, dobře činiti, zlo potírati? Kdo stojí výše: Ten kdo činí dobře jen proto, že slíbenu má odplatu věčnou, nebo ten, kdo bez pomyslu na odměnu jakoukoli radostně plní přední přikázání Boha spravedlivého? Vidím, že jeden z nich má dlaň široce rozevřenu, aby přijal odplatu a chápu, že stojí níže. O těchto věcech platí slova Ježíšova: „Pilně se varujte, abyste almužny své nedávali před lidmi proto, byste byli vidíni od nich. A když bys se modlil, nebývej jako pokrytci; obyčej zajisté mají, ve školách a na úhlech ulic stojíce, modliti se, aby vidíni byli od lidí; amen, pravím vám, žeť mají odplatu svou.“
A ještě jeden druh – zákonníku. Ti na to jdou s heslem pokroku, modernosti, vyspělosti. Pokrok, toť oni, zpátečnictví to prý my, čin prý u nich, u nás (tak povídají) fráze. Hm! Slova jsou silna i krásna, ale skutek? Zas utek! Svazují ranec ohromný pro nás, sami však ani prstem nepřičiní k pozvednutí jeho. Mluvkové, k nimž přiléhají slova: „Po skutcích jejich poznáte je. Zdaliž sbírají s trní hrozny, nebo s bodláčí fíky?“ A zda-li s prospěchářů obětavost, s parádníků práci, či s mluvků skutky?
Farizejče, meť před vlastním prahem! Klidný postup, pevný krok náš, neuchylující se od směru, jejž vytkli nám zakladatelé Sokolstva, ni té, ni oné straně vhod, jsou plodem zkušenosti padesátileté. Na dráhy mluvků nezvrátí nás heslo prázdné; žádný posměch jizlivý nezatlačí voj náš na cestu „oprávců lidstva“, kteří – sami sebe opraviti nedovedli. Pokrok náš na základě klidného vývoje se děje, postup překotný ponecháváme těm, kdož stůj co stůj musí trhat a bořiti. U nás dříve vystavíme nové, lepší, pak teprve sboříme to, co po léta nám skytalo přístřeší; bořiti střechu nad hlavou sobě a jiným, jen aby se bořilo, takovou methodu mají konečně i – uličníci…
Karel Vaníček Sokolské epištoly, Praha 1912
