„Nenávidí Hospodin toho, jenž rozsévá různice mezi bratřími“. (Kniha přísloví)
Jest jistý neduh v jednotách našich, někdy odůvodněný, často domyšlený – nedůvěra k té či oné osobě z výboru, sboru cvičitelského atd., nejednou k jednotlivcům zrna nejčistšího. Člověka soudného nemůže věc ta zaraziti, vždyť ještě se nenašel člověk ten, aby se zachoval lidem všem. Nedůvěře této podaří se často rozjařiti sváry a různice mezi méně soudným členstvem pro maličkost. Z komára udělá velblouda, poštve druha proti druhu a čím svár horší, tím pro ni lépe. Často najdete bacily její ve knize přání (po levé straně – po pravé píše se recept). Poněvadž pak nedůvěra jest přímětkem duše lidské těžko vykořenitelným, záleží velmi na předácích jednoty, aby v takových případech počínali si klidně a obezřetně i tehdy, kdyby hrot nedůvěry přímo proti nim samým byl obrácen.
Chybou jest, že nastanou-li neshody nějaké, nejlepší z našinců, hledíce na věc příliš tragicky, ztrácejí hlavu. Jedni s celou silou vášně vrhají se proti „rýpalům“, často se ukvapujíce ve volbě výrazů („řeči své zdržuje muž umělý“, výstražně praví Šalomoun) a přilévají jen oleje do ohně jednáním nepředloženým, druzí zas odhazují zbraň a zoufajíce nad zdarem ustupují vůbec s pole. Obé jest chybou; není zajisté kostelíčka, by v něm nebylo kázáníčka, není sdružení beze štíření.
Prostředkem nejlepším, ba jediným, jest rozhodnutí na základě pravdy a spravedlnosti, kteréž prý nebesa prorážejí; jak by tedy nerozmetaly barikádu, jejíž základní kámen snad pravdou, ostatek však různo naházená směs smyšlének, lži a klepů? Stane se ovšem nejednou, že pravda podlehne a v jednotě opanuje strana lži a fráze (za touto jdou neprozíraví jako mušky za plamenem), to nemívá však trvání dlouhého. Lež má krátké nohy a co na nepravdě založeno, sřítí se jistě dříve či později. Shledáno-li však, že skutečně stala se někomu křivda, tož odčiňte ji rychle, neboť „bratr křivdou uražený tvrdší jest než město nedobyté a svárové jsou jako závora u hradu“ (Kniha Přísloví).
To jisto jest, že valná část rozbrojů v jednotách našich povstává obyčejně z nedorozumění. Tomu či onomu šláplo se trochu na kuří oko a již oheň na střeše, o tom slyšel druhý a třetí něco zvonit, čtvrtý a pátý k tomu něco přidá, šestý a sedmý z té lásky bratrské nemůže to tak nechat, a než to dojde k padesátému, je z toho celá loupežná historka, neopatrný pak provinilec, jemuž nic zlého ani na mysl nepřišlo, zavilým škůdcem členstva i jednoty. Tu třeba rázně vystoupit a ukázati, co se vlastně stalo, pak ti, kdož ochotně otevřeli sluchu svého klepům nejhl – ubším, podiví se, jaký to škvár jest pravým jádrem věci a sami řeknou: „Totě křiku pro takovou maličkost“, a bude pokoj.
Velmi často záleží na starostovi, aby obezřetným jednáním ukrotil vášně vzbouřené, leckde také najde se bratr, jenž dovede sloučiti prvky zdánlivě protichůdné, usmiřuje tu bouři ve sklenici vody. Maje klidný rozhled a nestrannost, snadno postřehne takový „míroslav“ nitky obou stran, jež zachytiv a navázav, zalátá trhlinu sváru. Zde trochu přidá, tam ubere, dojem příznivý sesílí, nepříznivý oslabí, zjistiv napřed, že obě strany jenom dobra spolku žádají. Vidí-li však, že se mu nedaří, užije válečné lsti a tvrdí něco zcela protivného oběma stanoviskům sporným. Proti tomu vystoupí obě strany, bijíce svorně do „míroslava“ – toť jest, co on právě chtěl. Rozvadění bratři schladí si na něm žáhu, spor touto „akcí společnou“ se při nejmenším oslabí a již to jest dobré. To platí ovšem pouze o těch sporech, kde v pravdě běží o komáří sádlo (takových jest ohromná většina), že nestojí za to, by se s nimi jednalo jinak, než tímto způsobem bagatelním. Jinak jest ovšem tam, kde běží o rozpor zásadný, kde nutno rozhodnouti se bezpodmínečně buď pro, či proti. Takové však případy dosti jsou řídky.
Klepařství, které tolik řádí v celé společnosti naší, nemělo by míti naprosto místa v jednotách sokolských. Co proto hořkých svárů, kolik nepříjemností a šrůtek! Přečasto bývá to zábavní výbor, do něhož hrom nespokojenosti bije. Uznal za dobré, nepozvati tu či onu dámu; pěkně píchnul do vosího hnízda! Konal však jen svou povinnost, a rytíř dámy zmíněné, jenž vše nasazuje, by zvěděl tajemství reklamační komise (běda, kdyby je prozradila!), často by dobře udělal, kdyby se v zájmu vlastním zamyslil a přesvědčiti hleděl, nemá-li ten prožluklý odbor zábavní přece jen pravdu? I tu stane se ovšem někdy přehmat, ale za tragedii nestojí.
Nestojí vůbec všecko to klevetnictví za pohoršení, jež vzbuzuje. Nevydávej se proto, bratře milý, na tuto „válečnou stezku“ – starých babic, nepleť se těmto sudičkám do řemesla jejich, od pradávna privilegovaného! Snadno bys toho došel, že by tě počítali do cechu jejich, stál bys o slávu takovou? Rád věřím, že ne, poruč tedy jazyku svému, buď pánem jeho! Ve spolku pak hleďme všemožně zacpati prameny klevet, vzpomínajíce výroku knihy Přísloví: „Když není dřev, hasne oheň; tak když nebude klevetníka, svár utichne.“
Karel Vaníček Sokolské epištoly, Praha 1912
