Myšlénko sokolská! Jak na tě pohlížet, zač tě pokládati? Zda na paprsek z končin nadpozemských, jenž zažehnuv plamen lásky bratrské ve hrudi zakladatelů Sokolstva, stal se původem té vatry posvátné, jež odtud rozněcuje tisíce srdcí nadšených? Srdcí, jimž nestačí ani prostá snaha živočišná, veškeren um jenom k dosažení chleba a po něm mamonu co nejhojnějšího napínající, ani ten chladný rozum, jenž o všem tak studeně rozvažuje, ani konečně lačnost po slávě dne, hovící dnešnímu vkusu veřejnosti, prahnoucí po sensaci, po lesku a hluku moderních „circenses“?
Či spíše tě pokládati máme za ztělesnění snah buditelských, za konečný, nejkrasší jich květ? Jestli že Fügneren a Tyršem po právu končíme skvělou řadu buditelů národa, jehož vzkřísení dokonané viditelného došlo výrazu přechodem Prahy v ruce české, pak – třeba sebe lákavější byla domněnka prvá – rozhodujícím jest pro nás jen toto stanovisko druhé. Ano, netušíme jen, víme to jasně: Sokolstvo jest svorníkem, zakončujícím klenbu práce buditelské. Význačný ráz křísitelský podnes v něm zachován: vřelost, obětavost, nezištnost a nadšení!
Proto s takovou láskou pohlížíme k tobě, myšlénko sokolská! Teplem svým v poušti života všedního vykouzlila jsi nám oasu nádhernou, kde ze svěží zeleně skvostná palma radosti životní bujně k výšinám se týčí. Kořeny její pramen opravdovosti svlažuje, korunu větřík kolébá a mocné vějíře listů slunko nadšení líbá. Co nám pozlátko, co ty cetky života veřejného, lží otráveného, znechuceného zápasy stavovskými a třídními, bojem všech proti všem, který zanechává srdce vyprahlá, hlavy zmatené a kolem sebe poušť, jen poušť! Sem, v ten utěšený koutek Sokolstva opět a opět zapadáme, osvěžit se, nadýchat vzduchu po dusivých výparech nenávisti obecné i příslovečné závisti české a žít aspoň chvíli životem radostným. Zde náš ráj srdce, kam utíkáme z labyrintu světa, zde útulek, v němž při zdatné práci tělesné též mysl ocelíme, ducha povznášíme, nacházejíce víru v dobro, ztracenou v zápasech denních, sebedůvěru a naději v konečné vítězství!
Blažen, kdo přes vyschlou step povinnosti života našel pěšinu k zahradě radosti života. Jest-li povinnost života stepí, tož zahrada života patrně jest život bez povinnosti, že? Chyba lávky, vždyť sám život o sobě jest již povinností, povinnost provází tě od kolébky ke hrobu, jí neujdeš, kdybys kraj světa šel. Tedy jaká radost? Aj, radost – povinnosti dobrovolné. I když všecky povinnosti životní správně jsi vykonal, zůstává ti kus srdce nevyplněný a jako člověk statečný najednou pociťuješ prázdnotu v srdci svém. Ani zábavou, ani požitkem ji nevyplníš: zábava přejde, požitek vyšumí a prázdnota mučí tě dále. A hle, jakmile přibral jsi si povinnost dobrovolnou, našel jsi lék, našel jsi radost ze života, neb aspoň prostředek, jímž možno jí nabýti!
Nadbytek jest povinnosti dobrovolné a na dosah ruky, ale jak málo těch, kteří ruku po ní vztáhnou! Za vidinou štěstí miliony slepě se ženou a ona utíká jim stále, až klesnou uštváni, jednotlivci jen s úsměvem shovívavým klidně jdou cestou svojí a – štěstí za nimi sama přiběhne. A tito šťastlivci bezděční všichni obrali si povinnost dobrovolnou; vykonávajíce ji, nečekají odměn a díků a proto nemohou býti nikdy tolik znechuceni, jako ti, kdož povinnost dobrovolnou sice také vykonávají, ale nezhostivše se slabostí lidských, žádají za to slávy a zisku. Ten, pod jehož obraz ruka přátelská napsala heslo „Ni zisk, ni slávu“, byl jeden z oněch šťastlivců tichých, a ti, kdož příkladem jeho se spravují, bezpečně dojdou vnitřního štěstí, jednoho z těch statků, kterých „ani mol nežere, ani rez nekazí, aniž zloděj vykopávají a kradou“…
Mužové a jinoši čeští, proč stojíte opodál? Ženy a dívky českoslovanské, proč váháte? Proč vzdalujete se toho tábora bratří a sester, v němž bez rozdílu stavu tuží se mládež statečná, nalézajíc tu sílu a radost, pravdu i krásu? Hle, čtyřlístek štěstí – a vy se za ním v jetelíčku pachtíte…
Viděli jste na cvičištích sletových ty tisíce junáků, ty nepřehledné řady cvičenek? Ti všichni svůj čtyřlístek štěstí nalezli. Ne všichni zachovají si jej vždy, jen zlomek z nich trvale nalezl u nás radost ze života, ale i ti, kdož jen přechodně náleželi Sokolstvu, vzpomínají po celý život oněch dob šťastných, kdy hledali a nalezli: Radost a sílu, pravdu a krásu!
Karel Vaníček Sokolské epištoly, Praha 1912
