Málo slov, ale význam velký, toť jest, co má heslo společného se příslovím. Toto jedinou větou vyjadřuje kus filosofie životní, ono dvěma, třemi slovy celý program hlásá. Odtud veliká jeho moc. Ovšem, není dobře za heslem slepě jíti, to často již způsobilo více zla, než dobra. U našich hesel sokolských není sice nebezpečí takového, přece však neuškodí, přihlédneme-li k nim podrobněji tak, aby každý heslo netoliko ústy pronášel, ale též rozumem chápal, srdcem cítil, vůlí vykonával. Potom jen dostaví se zdárný účinek hesla, jinak bude a zůstane prázdným slovem.
Tužme se!, toť základní heslo naše. Tužme se, t. j. přičiňme se, by tuhým byl nejen každý sval, ale také duch náš, ne pouze hřbet, ale též mysl, netoliko paže, ale i srdce naše. Tuhé svaly má i stájní potomek tura, ale bujnou bodrost prapředka nepodědil, tu zlomily řinčící články řetěze, jímž spoutal jej tvor ne silnější, ale chytřejší, ona potlačena tvrdým jihem, jež mu navlékli na tvrdou šíji. Široký hřbet má též trpělivý soumar, ale pohlédni naň, an obtížen stoupá po štěrku zpustošeného Krasu, bičován jsa za každým krokem – viz, obraz poroby nejkrutější! Tuhé paže měl i černý otrok amerických bavlnářů, ale srdce nebožáka bylo ze tvarohu, obr tělem byl zpravidla děckem bezmocným pod bičem trapičů svých. Ostatně k čemu běhati za oceán, vždyť máme příklady tak blizoučko…
Tužme tělo prací vytrvalou, cvikem houževnatým, soustavně vedeným, všestranným, avšak také ducha nezapomínejme! Obé jest těsně spojeno: Tělo nejsilnější bez ducha mrtvo jest, ducha bez těla nepojímáme, vždyť jen prostřednictvím těla duch smyslům našim se projevuje. Tužme obé souměrně, všeliká nesouměrnost mstí se trpce. Zanedbané tělo muže přeučeného podléhá před časem neúprosnému zákonu přírody, jinak dlouho shovívavé; duch jest silen a spěje k výšinám vědění, zatím co tělo, pro které majitel neměl chvíle času, skýtá obraz žalostného úpadku.
A zdaž jest tedy aspoň ta mysl vědyplná zdravou? Jen „ve zdravém těle mysl zdravá!“ – chorobné tělo na mysl nejvyspělejší záhubný má vliv a jako černé stíny kladou se na duši nejmohutnější četné strasti a neduhy těla zanedbaného. Kde mysl zdravá, tam zpravidla též vůle pevná. Ta jest nutna k udržení žádostí těla v mezích, jinak tělo neovládané sejde na scestí a výsledek? Zas úpadek žalostný, zánik sil tělesných i duševních.
My však právě ku povznesení sil těchto v národě českém směřujeme, předem pak ku vypěstění charakteru. V tomto pojí se síla lví se vzletem sokolím, v něm hrdinnost i jarost, křepkost i ladnost, rovnost i volnost vzájemně se pronikají a splývají. Tužení ducha toť pěstění charakteru i naopak. Hrdinnost, strachu neznající, nelekající se zejména toho, čeho se lidé bojí nejvíce – pravdy; jarost a křepkost udržující svěžest tělesnou až do stáří pokročilého, ladnost všeho pohybu, uhlazenost každého výroku (i nemilého!), krátce řečeno takt; rovnost bratrská, neznající rozdílů leč mezi člověkem dobrým a zlým; volnost, která domáhajíc se svobody vlastní, přeje volnosti druhému v širokých mezích dobra i cti, toť nejkrásnější stránky charakteru, jak nám jej vylíčil mistr náš Tyrš.
To stojí za tužení, ale kolik mezi námi vytrvá ve snaze té! Vytrvalost, ta krásná ctnost, jak jest vzácná! Ovšem, „variatio delectat“ nebo „co se dlouho jí, přejí se“, tak papouškuje mnohý syn století železa i páry. Mnohému život jen potud krásným a cenným, pokud jest nepřetržitým pásmem zábavy a rozkoše – ale ty konce! Trnitá je stezka k mužné statečnosti, pohodlná i požitků plná je dráha k – omrzelosti života. Světlý cíl má ona, rozervanost, prázdnota, nic jest konečným bodem této; na oné téměř prázdno, zde tíseň bláhovců, ku propasti spějících - -. Kolik z těch, kteří vyšli od mety společné, na půli cesty, ba na samém již počátku podleze zábradlí sebevědomí, které odděluje dráhy obě!
Ty však, bratře, nepodlézej! Přeskoč překážky, přelom pouta, jenom nepodlézej! Nevzdávej se ve chvíli slabosti, nepodaří-li se skok prvý, zdaří se druhý, třetí, nezlomíš-li řetěz na prvý ráz, přerazíš jej podruhé sám, či s pomocí druhů. Jenom neskláněj šíje, vzdoruj tam, kde vzdor příkazem cti správně pochopené (ne každý pojem „cti“ jest správný, ne každý vzdor dobrý). A nezvítěžíš-li v boji životním, tož pomni, že „mužně padnout není menší chvála.“ Vědomí, že zůstal jsi věren zásadám dobrým, lije balzám v rány sebe těžší, jako naopak vědomí, že chabě jsi se pokořil, ztrpčí ti na konec i úspěch dosažený.
Pamatuješ hesla Fügnerova: „Ni zisk, ni slávu“? Myšlenka sokolská, jako snad žádná druhá, vylučuje pomysl na jakýkoli zisk hmotný, naopak vyžaduje obětí materielních, aby odměnila vyznavače svoje nehmotně; kdo jiného čeká – odstup, prospěcháři!
Však hle, kdož za heslem Fügnerovým kráčeli, kdo skutkem je plnili, oni odmítajíce zisk hmotný, často proti vlastní vůli své došli slávy a památka jejich trvale žíti bude v Sokolstvu. Jejich sláva naší slávou, budiž i heslo jejich heslem každého z nás: „Ni zisk, ni slávu!“
Karel Vaníček Sokolské epištoly, Praha 1912
