Nebo kdo z vás jest, chtěje stavěti věži, by prvé sedna, nepočetl nákladu, má-li to, zač by ji dokonal? Aby snad, když by základ položil a dokonati nemohl, všichni, kteříž by to viděli, nepočítali posmívati se jemu, řkouce: „Tento člověk počal stavěti a nemohl dokonati.“ –
Počítat a v dobách dobrých ukládati pro léta hubená, toť příkaz prostého rozumu, obyčejné zkušenosti životní, výstražně volající – ale namnoze neslyšené. Ne že by neslyšeli, ale že nechtějí slyšeti, právě tak jako ta kobylka, která po všecko léto jen zpívala a tančila, na zimu pak přišla ku mravenci s prosíkem. Ale bylo pozdě… A zima vždy přijde, toho také v životě spolkovém buďme si vědomi, jestliže pak najde nás nepřipraveny, nezásobeny - naše vina! Po létech tučných přicházejí léta hubená – pamatujete se na sen Faraonův, jejž zchytralý Josef tak dobře vyložil? Přeneseme-li si jej od Nilu k Vltavě, zněl by asi takto:
Aj, zdálo se mi ve snách, že stál jsem na břehu Vltavy pod starým Vyšehradem, když tu náhle sedm sokolů vyletí z rozčeřené hladiny. Sedm sokolíčat – radost se podívat – oblétá hlavu mou a sedm klasů zázrakem vyrostlých šimrá mne osinami po tvářích. Náhle zaječelo něco v temných proudech nedaleko Botiče, z nich vyletělo sedm šerých výrů, chňap a chřup – sokolíci zmizeli v nenasytných útrobách. Než-li se vzpamatují z ustrnutí, zašustí něco v pravo, v levo – místo nádherných klasů lepí se mi na tvář hladová metlice, a teď do konce usedá mi na rameno jedna ze sov… Půjdeš! Procitl jsem.-
Dle Josefa Egyptského vyložil jsem si takto: Sedm sokolů jest sedm let a sedm klasů plných jest sedm let: plných slavností a výletů a zábav. A po nich přijde sedm let sovích, let hladu a nedostatku, v nichž tak mnohý prapor klesne v prach a zapomenutí.
Však dále ještě: Sedm sokolíků jest sedm význačných vlastností dobrého Sokola a sedm sov toť sedm nedostatků, sžírajících jednoty sokolské. První řada jest: Přímost, píle, vytrvalost, hospodárnost, skromnost, bratrství a kázeň; černou sedmičku tvoří: Pohodlnost, nestálost, zábavnictví, nedůtklivost, povrchnost, nesvornost a kastovnictví. Kolik jednot zaniklých, kolik spolků nedomrlých má na svědomí každá z těchto sov! A přece stále dalších obětí žádá jícen hltavý – vari, sovy! –
Pracujme, by jednoty naše stály na základě pevném, na podstati zdravé, nezvratné. Proto nutno již při zakládání jednot bedlivě počítati, důkladně uvažovati dle přísloví: Dvakrát měř, jednou řež! A rozhodnuto-li jednotu založiti, pak jen pracovat, aby když přijdou doby nepříznivé, nevedlo se jednotě jako domu, jenž vystavěn byl na sypkém písku. Znáte přece, co praví Písmo:
„Aj, muž moudrý, kterýž ustavěl dům svůj na skále. I spadl příval a přišly řeky a váli větrové i obořili se na ten dům, ale nepadl, nebo založen byl na skále.“
„Aj, muž blázen, kterýž ustavěl dům svůj na písku. I spadl příval a přišly řeky a váli větrové i obořili se na ten dům i padl a byl pád jeho veliký.“ Jako tento muž blázen, počínají si ti kdož v dobrém sic úmyslu, ale bez rozvahy, bez počtu, zakládají jednotu sokolskou v místě, kdež pro ni podmínek životních není. Pouhé nadšení zakladatelské nestačí, to vyprchá zakrátko a místo života zdravého nastane skomírání žalostné. Na ta slova o muži bláznu vzpomínám, kdykoli probírám se Karejsovou statistikou Sokolstva z prvých let sedmdesátých…
Byla to zvláštní doba, plná ruchu a vzletu, nadšení a práce, ale také povrchnosti, což při chvatu, s jakým stavěli jsme hrad svůj, pochopitelno. Mnoho spolků přes noc ustaveno a mnoho se jich ve zdraví nedožilo výročí svého; mnohému ještě vyšívaly vlastenecké děvy drahocenný prapor a zatím již mu zvonili umíráčkem. Proč? Proto: Prapor, šerpy a různé cety byly věcí hlavní, pak přišlo mnoho jiného, tanec, radovánky, paráda a na konec teprve vlastní účel. A tu přišel čas, jenž
…. jako smeti,
odklízí ty staré děti,
nevědoucí, proč zde jsou,
ani proč ze světa jdou –
a byl konec. Jednoho krásného dne objevila se v denních listech kratičká zpráva: Spolek „Slávomil“ v Pozlacené Lhotě se rozešel. A to byl také celý nekrolog. Co měli o něm psáti? Dělal něco? Nedělal. Prospěl něčím? Neprospěl. A tak ani kohout po něm nezakokrhal. Žádná škoda!
Bylo tak i se mnohou jednotou sokolskou, které v době té rodily se jako houby po dešti. Uřízněte takový hřib: Povrch krásný, jako vysoustruhovaný – vnitřek červy prožraný rozpadá se pouhým dotykem…
Zárodek smrti přinesly si mnohé jednoty již na svět, neboť otcové jejich postavili do světa dítě, jemuž podmínky života nepřipravili. A pak, jaký to byl život, k němuž byly vedeny? Výlety, zábavy, muziky, tím vyčerpán program jednoty, cvičení značná část jejich ani nepoznala, práce opravdové nebylo a tak pohroma přijíti musela… Jakoby epidemie povrchnosti, nákaza požitkářství byla tehdy zachvátila národ – tančilo se nad sopkou.
I spadl příval hospodářského poprasku a přišly řeky nedostatku a váli větrové persekuce i obořili se na ten dům; i padl a byl pád jeho veliký. Tenkráte z mapy sokolské vymizela řada jmen…
Však i ty jednoty, které zůstaly, byly seslabeny, ano, na pokraj zkázy uvedeny, když značná část jejich přes výstražné hlasy Tyrše a j. předáků sokolských dostala se v podruží té či oné strany politické, vášnivé se potírající. Členů, zvláště cvičících, hrozivě ubylo, valná část jednot přestala vůbec cvičiti, žila jen pro jméno. Ale tu čest jim vzdáti nutno, že neztratily aspoň víry v budoucnost; lehko se jednota rozejde, nesnadno však se opět ustaví, mnohem tíže, než jednota z brusu nová. Víra ta je nezklamala, ona spojena s prací přivedla počátkem let osmdesátých věc sokolskou k novému vzletu, jenž přešel v netušený rozkvět a stálý vzůrst.
Skutečná, vhodně řízená práce je tajemstvím úspěchů našich. Pokud ona bude základem našich snah, potud neuškodí nám žádné přívaly, nijaké vichřice, tím méně pomluva škůdců, brojení hlupců, úklady nepřátel. Pracujme! –
Ale místo této výzvy jadrné slýcháme nářek, že jednota nepotkává se s porozuměním, že nemá ustláno na růžích atd. Tak tedy na růžích byste chtěli – spáti? Hm, nejste prvními; ve směru tom máte „slané“ předchůdce v dávných obyvatelích města Sybaris, kteří v bohatství svém tak byli rozmařilí, že pravý Sybarita celou noc nespal, byl-li shrnut některý lístek růžový, jimiž vystýlali lože své. Ráno vstával takový ničema všecek otlačen a otrok pokojský dostal bičem… A konec toho? Rozmařilci sybaritští nedovedli bránit města proti návalům nepřátel, najatým žoldnéřům nepřirostli odporní lenoši k srdci a tak jednoho dne Sybaris padla navždy. Žádná škoda!
Proto jen „žádný chabý, otřelý, nemužný nářek, nýbrž neúnavný, nový, udatný čin“! (Tyrš). A víc obětavosti ke spolku, jenž z pouhého nadšení členů svých žíti nemůže. Ne k smíchu, ke zlosti jest, že jsou jednoty, kde člen platí (často ani neplatí) 10 – 20 haléřů měsíčně. Nelze prý na chudácích žádati více! Tedy ani jeden haléř denně ne? Pak raději nezakládejte jednot v místě, kde pro jednotu, od níž tolik se žádá, není 1 haléře denně! –
Nenaříkejte na nedostatek podpory, ale domáhejte se jí. Nemůžeť město na hoře ležící skryto býti, aniž mohou skutečné zásluhy pro vždy být umlčeny. Jen to mějte na zřeteli: Žádný, rozsvítě svíci, nestaví ji do skrýše, ale na svícen, aby svítila všem, kteří jsou v domě. Nestavte tudíž pochodeň činnosti spolkové pod kbelec nemístné skromnosti, neplatíť více: Sedávej panenko v koutě, budeš-li hodná, najdou tě. Proste a dáno vám bude, hledejte a naleznete, tlucte a bude vám otevřeno; nebo každý, kdo prosí, béře a kdo hledá, nalézá, a tomu, kdo tluče, bude otevřeno.
Pravíte však: U nás jináče, u nás nepřejí spolku, každý krok jest marný. Dobře, poslyšte z Písma: Byl soudce ve městě jednom, kterýž se boha nebál a člověka nestyděl; byla pak vdova v témže městě, i přišla k němu, řkouci: Pomsti mne nad protivníkem mým. On pak dlouho nechtěl; ale potom řekl sám k sobě: Ačkoli se Boha nebojím, ani člověka nestydím, však že mi pokoje nedá vdova tato, pomstím ji, by naposledy přišedši, nezhaněla mne.
Hle, jak se to hodí na případ váš! Soudcem tím jsou rozhodující kruhy v obci, vdovou pak vaše jednota, nenalézající podpory; jako tam soudce bál se pohánění, tak zde divy činí obava před úsudkem veřejnosti – ovšem musíte se činit, aby úsudek tento byl na vaší straně. „Proti spolku, který nic neznamená, nic nedělá, před veřejností ničím vykázati se nemůže, snadno se brojí, snadno se vítězí“ (Tyrš). Aniž myslete, že třeba si pouze dupnout, a vše že po vašem půjde. Tak to v životě nechodí, naopak tu třeba vedle píle a přičinění také opatrnosti a rozmyslu. Proto žijte v míru se všemi lidmi čestnými, nezadávajíce ovšem zásadám sokolským, sporů s ostatními se varujte a především jakéhokoli stranictví se vystříhejte. Snadno by se vám mohlo vésti jako zrnu mezi kameny mlýnskými.
Těžte zdárně hřivnou propůjčenou, aby nestalo se vám před soudem národa, jako tomu sluhovi línému, jenž vzav hřivnu a zakopav ji, chodil na výlety a zábavy. Co byla mu platna výmluva: „Aj, pane, zde hřivna tvá, kterou jsem zakopal do země, neboť jsem se bál tebe, ježto jsi člověk přísný?“
Vezmou i vám hřivnu vaši, neboť každému, kdo má, bude dáno; ale od toho, který nemá, i to, což má bude odňato. Kdo stojí, hlediž, aby nepadl! A nejlépe jest – nestáti, protož: Ku předu!
Karel Vaníček Sokolské epištoly, Praha 1912