Opatrnost – rozvaha! Slov těch nebývá vždy váženo, ba výraz „opatrník“ s jakousi příhanou se pronáší. Ale my tu na mysli nemáme opatrníka šosáka, stařecky bázlivého, nýbrž muže rozhodného a rozvážného zároveň.
Rozvahy je třeba každému jednotlivci, tím více však spolku. Zde postup překotný na jisto se vymstí, zde jako v politice platnost má: „Dvakrát měř, jednou řež!“ Náhledy různé slyšeti, důkladně uvážit a z nich výslednici sestrojiti, toť základní požadavek zdaru jednoty. Nezavrhujte předem žádného náhledu, pokud není nečestný, nebo věci české protichůdný; má každý zajisté právo vlastního názoru, ba zasedá-li v některém sboru, jest přímo jeho povinností, by názor takový přednesl a případně hájil. V neprávu je teprve tehdy, když zavržení názoru svého pokládá za urážku, kdy obcházeje věc, přestupuje na pole osobní. Často proto vystupuje z jednoty a škodí jí zevně, jindy zas (a to jest horší) zůstane ve spolku, kdež rozdmychuje svár.
Toho nebude u bratra rozvážného, s jednotou dobře smýšlejícího, jenž dle slova Tyršova v daném případě „sebe za nic, spolek za vše pokládá“. On vzpomene si, že „věc vítězná líbila se bohům, ale poražená Katonovi.“ – Dejme tomu, že jsi dnes osamocen s návrhem svým, chceš proto hned se vším praštit? Nečiň toho. Jako člověk rozvážný řekneš si: Dobrá, jelikož náhled můj nenalezl podpory, a nikdo není neomylný, snad bloudím. Ponechám si náhled svůj a vyčkám klidně; ukáže-li se stanovisko mé skutečně nesprávným, budu o poučení bohatší a jednota zůstane ušetřena škody, jest-li že však stanovisko moje dobré jsouc, nenalezlo porozumění jen proto, že objevil se náhled jiný, lesklejší, budoucnost sama přivede dobrou zásadu ke cti. Nepřichází-liž ti tu na mysl výrok učitele Nazaretského: „Kámen, jejž zavrhli stavitelé, stal se hlavou úhelnou?“
Pojímej vůbec život střízlivěji, než obecně zvykem a věř, že lépe světem projdeš, než ten, kdo ústoma světy kácí, výrazy nejsilnějšími plýtvá, jazyk nad potřebu zaměstnává a konec konců – nic neprovede. Kdyby ve spolcích našich bylo méně „pracovníků hubou“, za to však více tichých snaživců na prospěch věci sokolské, kdež bychom mohli býti! Ale takto leckde jen „politika u žbánku“ vzorem jest práce spolkové.
Té nešťastné „politiky u žbánku“, kolik již pohrom, co škod napáchala! Nemíním tu ono přemílání věcí politických a veřejných vůbec, to nenáleží do rámce stati této; zde mám na mysli projednávání záležitostí spolkových na místech nevhodných. Tedy – „sokolování u žbánku.“
Míníte, že hospoda jest pro sokolování místem vhodným? Sami odpovíte záporně a hle, přece není místa s jednotou sokolskou, kde by vnitřní záležitosti této neprojednávaly se po hospodách. A jak horlivě! Bože, kdyby tak se dělalo, jak se mluví! A té neopatrnosti! Věci nejdůvěrnější tak lehkomyslně se probírají, jakoby bratři ani nebyli v místnosti veřejné, kde společnost protichůdná s pravou rozkoší lapá každé slůvko. Tak sami bratří Sokolové tisknou zbraň proti jednotě odpůrci do rukou…
Velká řada neúspěchů, ba pohrom kotví v tlachu hospodském a jsou to také zájmy našich menšin, jež v nejednom místě kraje zněmčeného touto neopatrností trpí. Znám místa, kde bratří Sokolové i ostatní společnost česká záležitosti spolkové i národní tak bezstarostně v hospodě přetřásají, že nazítří Němci znají vše, co se zamýšlí. Tu se pak lehce pracuje proti nám a živel český musí zůstati v podruží za takého u dětí snad pochopitelného, mužů však nedůstojného žvastu, zejména druží-li se k tomu nouze o pracovníky, nepochopení myšlénky a nedostatek pořádku i kázně! O kolik méně bylo by po národě usilovně sbírati, neb o co vydatněji bylo by možno sebraných peněz pro menšiny využiti, kdyby všude dbáno bylo, že mluviti jest v nejlepším případě jen stříbro, mlčeti však zlato. Nejlepší pracovníci nejméně toho napovídají…
„A z každého slova prázdného, které mluviti budou lidé, vydají počet v den soudný“ – Bože, kolik těch slov prázdných, když alkohol rozváže jazyky! Maně tu vzpomínám bývalého náčelníka jedné z jednot sokolských, bratra výborného, ale při sklenici – polituj Bože! V dobrém úmyslu začal o věcech spolkových, ale jakmile miska pod sklenicí počala se pestřiti čárkami tužky číšníkovy, řinula z těch ústa, z nichž ve cvičení jadrný povel, ve schůzi rozšafný hovor zněl, slova nepromyšlená. Na pravo, na levo, rozdával štulce slovní, bez příčiny vyzýval přítomné občany, zkrátka, v tom stavu „ryl“ do každého. A následek? U nepřátel tím větší záští, u přátel omrzení, chladnutí, ba odpadání od jednoty. Bratr náčelník ve slabé chvíli mluvil bez rozvahy a jednota to odnesla…
Mluvíš-li bratře, o věcech spolkových, dobrý měj pozor, před kým mluvíš a opatrně vol slova, zejména, jest-li řeč o osobách. Lze pravdu říci a přece nenaraziti, možno přesvědčení vyjádřit a přece neklopýtnouti. Vždyť i hovoříš-li o darebákovi, třeba se míti na pozoru. V dobromyslnosti své myslíš, že šibal jako štíř bude se chrániti světla, zapomínáš však na železné čelo lidí takových. Snadno se pak může státi, že budeš souzen i odsouzen pro urážku na cti, již bys se u žalobce nedohledal ani drobnohledem - - A on bude vítězem!
Proto pozor na jazyk, i tehdy, mníš-li se býti mezi svými. V rozhorlení vyřkneš slovo neopatrně, slovo jednou vyřčené ani párem koní zpět nevtáhneš, ono jde dál a Jidáš udavač se juž najde…
Bratře, vyhýbej se široké cestě přenáhlenosti, na jejímž konci náhlý sráz a stoupej raději po úzké, kamením zavalené stezce rozvahy. Obezřetně bude ti sice klásti nohu za nohou, za to však bezpečně půjdeš okolo míst, kde sta jiných srazilo vaz. Prospěješ sobě i národu.
Opatrnost matka moudrosti!
Karel Vaníček Sokolské epištoly, Praha 1912