Sokolské epištoly: Na tři fronty!

Byl čas, kdy tělocvik většině lidí byl zbytečným kejklováním, kdy my Sokolové šosákům byli jsme komedianty a přemrštěnci, klerikálům prostě neznabohy. A po čase nový nám přibyl přítel: k internacionále kocourkovské a černé přidružila se – jelikož krajnosti se stýkají – internacionála rudá.

Trojlístek poněkud divný, ale řapíkem spojujícím všecky tři byla do nedávna společná nenávist k Sokolu a k tělocviku, tomu „komediantství bláznivému.“ Však ten čas minul. Úspěchy tohoto „komediantství bláznivého“ otevřely oči i těm, kteří je násilně zavírali a ejhle! v tělocviku pojednou seznán mocný prostředek výchovný a propagační; kámen, kterým pohrdli stavitelé, přes noc stal se hlavou úhelnou. Šosák podnes sice halí se ve svůj šos, jako Kato v togu řasnou a do smrti věren zůstane přesvědčení o zbytečnosti tělocviku a Sokolství, ale obě internacionály najednou přišly tělocviku na chuť, ba ony odkryly horoucí lásku k němu v srdcích svých.

Tělocvik už není komediantstvím více, ale ovšem – Sokolství! Těm prvým jsme stále – „neznabohy“, lidmi nebezpečnými pořádku, a těm druhým – „spojenci kapitálu“, „vypasenými buržoustky“ a div ne „zrádci Fügnera a Tyrše“. Aspoň od programu těchto mužů jsme se prý odchýlili velmi, odřekli by se prý nás oba najisto, kdyby viděli dnešní Sokolstvo. Slyšte, slyšte!

Tedy „neznabohy“ jsme? Daleko jest nás omývati se z titulu tohoto dnes, kdy víře v Boha nejvíce škodí – klerikálové; my, kteří jsme ve věcech náboženských přiblížili se ke snášelivosti, skryté ve slovech přikázání lásky, označeného Kristem za sumu veškerého náboženství, pokládáme víru a náboženství za vnitřní, soukromou věc každého jednotlivce.

Nevnucujeme přesvědčení jedno, ale také nebereme druhému jeho – dosti bylo u nás bídy náboženské a kalich žluči vypil národ náš myslíme až do dna. Také nám – jako Havlíčkovi – jest člověk poctivý a charakterní, třeba nevěrec, milejší, než poťouchlý modlář, jenž by, jak se říká, svatým palec ukousal a zatím jest jak onen hrob zbílený, jenž svrchu zdá se býti krásným, ale uvnitř jest pln kostí umrlčích a všeliké nečistoty; pojí-li však poctivec a muž statečný k těmto základním vlastnostem člověka dobrého i víru v Boha – tak daleko jsme nepřišli a bohdá nikdy nedojdeme, bychom mu to za chybu pokládali! To není volný myslitel, kdo tak by činil!

A přistoupí-li přece k nám farizeus a zákonník – klerikál a šosák – se svým názorem, svrchu zmíněným, aj máme ještě otázku pro ně z úst nejpovolanějších: „Co mě pokoušíte, pokrytci?

Neblýskáme se, pravda, na procesích apod. přítomností svou (nejsme sami, blesky jež posýláte nověji na bratrskou organisaci hasičskou, osvětlují jasně, že rozum vítězí!) – farizeům vytýkal Mistr Nazaretský, že modlí se na rozích ulic, aby je všichni viděli – ale samotné 25 leté působení Sokolstva ve prospěch toho dorostu řemeslnického, těch učňů, kdysi tolik zanedbávaných, mluví za nás přesvědčivěji, než co jiného. Zde láska k bližnímu, k těm malým, zanedbávaným! Ano, do nedávna mimo Sokolstvo, živá duše se jich nevšímala, až najednou! Kde která organisace dere se o dorost učňovský, „mladou generaci“ a není poslední v úsilí tom černý sbor moderních farizejců…

Nebohý doroste! Posíliti máš řady tu třídní, tam klerikální, tělocvik, jejž ti nabízejí, jest jenom pláštíčkem, ostatně tě krmí politikou a naukami neztravnými, berouce ti před časem mládí tvoje – mladá generace! A na konec přiklusal i stát se svými „besídkami učňovskými“ – jaký to obrat řízením osudu, jaké zadostiučinění nám Sokolům – „pořádku nebezpečným!“

Ale třetí jest ještě pro nás mocnost, na kterou nezapomínáme, plníce povinnost daně. A tou jest národ, jehož zapomínají, neb aspoň v řadu poslední staví všichni ti „přítelíčkové“ naši. A tu jest fronta třetí, na kterou musíme se bíti. Jsme prý „národními šovény“, tj. vášnivci, kteří prý pro „přelud národnosti“ zanedbáváme vysoký ideál lidstva.

Nikoli tak! Dáváme jen „co jest národa národu“. Činnost naše směřuje ku povznesení sil tělesných i mravních lidu českého. Jest přece přirozeno, že chceme povznášeti lid český!? A jest-li český lid článkem v řetězi lidstva, pak ovšem prostřednictvím tohoto lidu našeho pracujeme též k dobru lidstva všeho. To vědomí máme a skutečné výsledky práce naší nezvrátí žádný úšklebek. Jsou velmi laciné ty „vtipy“, ale jsou také obyčejně sprosté.

Této zbraně poslední nemáme ovšem ve zbrojnici své, činnost naše ku povznesení sil mravních se nese a sprostota, stejně jako surovost – obojí jest špínou duše! – nepovznáší. Dlouho jsme nedbali výpadů těch lidí, jimž dělnictvo v řadách našich stojící nedalo spáti, a také dnes neútočíme, jen rány odrážíme; další nedba pokládala by se ovšem za slabost od těch, kteří chtějí se rváti. Ale nám se rvačka hnusí, nám Tyrš – jeho se držíme! – předepsal mužný zápas. Na tomto poli vždy jsme pohotovi, ale sprostotu stranou!

„Přátelé“ naši! Zakládáte jednoty katolické, ale bláhová jest naděje vaše, že převedete všecky lidi věřící v ovčinec tělocvičných jednot svých – jen ovce tam přejdou, lidé stateční, vědouce, že netřeba se jim u nás báti o přesvědčení své, zůstanou v Sokole; zřídili jste hojnost jednot „dělnických“, sociálně-demokratických a přece jest v řadách našich dělnictva více, než vám milo, ba i přívrženců vašich víc, než sami tušíte. Jsou to ovšem lidé, jimž vědomí třídní nezastínilo vědomí lidskosti tou měrou, by vylučovali se ze společnosti těch, se kterými rostli, s nimiž v jednom národě koření. A nám jsou bratry stejně milými, neboť vidouce, že nevnucujeme nikomu názorů kastovních, rozumně dbají též přední zásady sokolské, že jednoty naše mají býti táborem bratří, v němž svorně, bez agitace stranické stýkají se všecky čestné směry národní, ovšem proto jen – že zcela rozumně vyloučen jest kvas, politika zápasů třídních a stavovských.

Jednoty sokolské jsou svobodomyslnými a všečeskými; jako takové negravitují ni ke Kocourkovu, ani k Římu, ani ke kterékoli cizí metropoli internacionály a proto – musí bojovati na tři fronty. Zatím na tři, neníť vyloučeno, že za nynější žalostné roztříštěnosti a neukázněnosti národa kruh „přátel“ Sokolstva ještě o nějaký článek se rozšíří. Mnoho nepřátel, mnoho cti! Ovšem čest ta ne ve sloupcích listů protivných, ale v boji úspěšném za dobro všech. A proto nechť bojují jednoty naše, život jest boj!

Karel Vaníček Sokolské epištoly, Praha 1912