Spojení dvou největších švýcarských bank by byla historická událost

Komentář Lukáše Kovandy

I pro světové finance. Rozhodnutí má padnout do zítřejšího večera.

Ve Švýcarsku se o tomto víkendu píšou dějiny tamního bankovnictví, které alpské zemi dalo ve světě proslout jako máloco jiného. Dost možná totiž dojde ke spojení dvou arcirivalů, dvou největších bank v zemi, které svým významem ovšem dávno přesáhly její hranice a řadí se mezi vůbec devět nejdůležitějších investičních bank světa – mezi takzvanou „nabušenou devítku“ (zde).

Spojením – i když, pravda, nouzovým – kolabující Credit Suisse a další tamní velkobanky, UBS, by se psaly i dějiny světového finančnictví. Vždyť z oněch devíti světově nejdůležitějších investičních bank, z oné „nabušené devítky“ (bulge bracket banks), jsou jen čtyři evropské. Vedle zmíněných švýcarských už jen britská Barclays a německá Deutsche Bank. Spojení dvou švýcarských obrů, z jejichž ústředí si na curyšském náměstí Paradeplatz vzájemně hledí do oken, tak z perspektivy evropského investičního bankovnictví značí zhruba to, co by pro Česko samotné představovala třeba fúze České spořitelny s ČSOB.

UBS vznikala v běhu uplynulých více než 160 let postupným slučováním menších švýcarských bank a finančních domů, které kulminovalo roku 1998 spojením Union Bank of Switzerland a Swiss Bank Corporation. Základy Credit Suisse zase položil – roku 1856 – průmyslník Alfred Escher; tehdejší Schweizerische Kreditanstalt, jejž založil, se zpočátku zaměřoval na financování výstavby železničních tratí v hornaté krajině alpské země.

Oba švýcarské ústavy náleží ke třicítce systémově relevantních bank světa (zde). V Evropě je takových bank třináct, na evropské pevnině – mimo Británii – jen deset.

Rozhodnutí o historickém spojení má padnout do zítřejšího večera. V režii švýcarské centrální banky a tamního finančního regulačního úřadu budou dnes i zítra jednat managementy obou zmíněných ústředí na Paradeplatz. Cílem zjevně je případné sloučení dotáhnout ještě před pondělním otevřením burz, neboť by vneslo jisté uklidnění do celého globálního finančnictví. To je nyní – i kvůli pádům menších a středně velkých amerických bank – zmítáno nejistotou stran toho, jak banky obstojí tváří v tváří rostoucím úrokovým sazbám, jimiž centrální banky bojují s nejvyšší inflací za několik posledních desetiletí.

Credit Suisse se ovšem navíc potýká s fatální ztrátou důvěry klientů. Což právě vyvolává obavy, zda je schopna ještě vůbec stát sama na vlastních nohou. O důvěru přicházela postupně, v řádu let, nikoli dní jako třeba zkrachovalá americká Silicon Valley Bank.

Svoji důvěryhodnost Credit Suisse poztrácela, neboť po dlouhé roky přivírala oči nad tím, co lze zjednodušeně shrnout jako velice špatnou firemní kulturu, plnou pokřivené morálky. Půjčovala nemalé peníze lidem, jimž se ostatní banky půjčit štítily. Figurovala v případu závažného praní peněz. Své nepříliš prověřené zaměstnance nechala hazardovat s penězi významných klientů, aniž ti o tom měli tuchy, tak dlouho, že nakonec došlo i na sebevraždu. Nejvyšší vedení při tom všem se nejvíce zajímalo o vnitřní mocenský boj o posty, kdy vrcholní manažeři na sebe i nasazovali špiony.

Obří ztráty nadnárodní skupiny pak byly už jen celkem očekávatelným důsledkem děsivé firemní „kultury“.  S nimi se pojil setrvalý pokles cen akcií banky a pozvolný, ale stále palčivější odliv důvěry veřejnosti, klientů a i jejich vkladů. Poslední kapkou, která fatální pád Credit Suisse spustila, bylo doznání k zásadním nesrovnatelnostem ve finančních výkazech za uplynulá léta, které – navíc – přišlo v pohnuté době, kdy už kolabovala Silicon Valley Bank. Kdo by dále chtěl – a zvláště v tak pohnutém čase – mít peníze v bance, jež ani nemá v pořádku účetnictví, celkem jedno, zda úmyslně či z přehlédnutí?

Spojení obou švýcarských obrů by situaci krátkodobě zřejmě uklidnilo. Je však otázka, zda bude vzhledem ke stavu Credit Suisse zajímavé z hlediska UBS. A to jak z hlediska čistě ekonomického a finančního, tak z hlediska reputační zátěže, kterou si Credit Suisse nese. Je také možné, že UBS převezme pouze část majetku Credit Suisse.

Nejvíce ceněný je z jednotlivých částí Credit Suisse její domácí, švýcarský bankovní byznys. Ten má podle analytiků americké banky JP Morgan hodnotu nejméně deseti miliard švýcarských franků, což je momentálně více než kolik činí tržní kapitalizace celé nadnárodní skupiny Credit Suisse. Národní, švýcarský byznys této globální banky totiž zůstal ziskový, i když její nadnárodní části – divize správy majetku a divize investičního bankovnictví – šly od skandálu ke skandálu, od krize ke krizi. Zůstal ziskový, i když se jiné klíčové divize skupiny nořily do ztrát.

Je tak možné, že k fúzi obou velkobank dojde až vyčlenění právě domácího byznysu Credit Suisse. Už jen z důvodů antimonopolních, kdy by sloučením UBS s celou Credit Suisse, včetně jejích domácích aktivit, mohla vzniknout na tak relativně malou zemi, jako Švýcarsko představuje, až příliš velká banka, s postavením nebezpečně dominantním pro celý další rozvoj tamního domácího bankovnictví.

Banky kolabují

Ve Švýcarsku jednají o nouzovém spojení dvou tamních největších, euroatlantické bankovnictví se otřásá. Je třeba se i v Česku bát o úspory?

V Americe padají banky. Ve Švýcarsku se otřásá jedna ze světově nejdůležitějších bank tak moc, že ji záchrannou půjčkou v přepočtu až za 1200 miliard korun musí na nohy stavět tamní centrální banka. Ale ani to asi nestačí. O tomto víkendu proto budou v režii i této centrální banky probíhat jednání o možné nouzovém převzetí Credit Suisse jejím arcirivalem, UBS. Spojily by se tak dvě suverénně největší švýcarské banky a dvě z devíti nejdůležitějších bank světa. Euroatlantické bankovnictví se po čase třese věru pořádně. Co se to děje? A hrozí něco podobného i v Česku? Je třeba se bát o úspory?

Bankovnictví je ve svých naprostých základech o důvěře. Ostatně už samotným slovem „úvěr“ důvěra tak nějak zaznívá. Totiž člověk – věřitel – může uvěřit, že mu jeho úvěr bude zase splacen právě jen tehdy, když k dlužníkovi chová dostatečnou míru důvěry. Věřitel je ten, kdo uvěřil – na základě chované důvěry –, že mu dlužník půjčené peníze splatí i s úroky. Bavíme-li se o bankovnictví, je přesnější hovořit o vkladatelích, případně střadatelích, namísto o věřitelích, ale to na podstatě věci nic nemění. I vkladatel musí důvěřovat. Vkládá – tedy svěřuje – své peníze, a s nimi ovšem vkládá i důvěru, že se mu o ně banka – „svěřenec“ – řádně postará a že je zhodnotí. Vlastně banku pověřuje, aby se tak starala.

Problémem padlé Silicon Valley Bank, na níž minulý pátek musely převzít správu kalifornské úřady, bylo ve své podstatě právě to, že ztratila důvěru klientů. A problémem Credit Suisse je totéž. To je zásadní rozdíl oproti světové finanční krizi let 2008 a 2009. Tehdy se euroatlantické, ba globální bankovnictví otřásalo mnohem plošněji, protože bylo „napadeno zevnitř“, a to toxickými cennými papíry navázanými původně na hypoteční trh v USA. Jedovatá zrádnost těchto cenných papírů vězela v tom, že tehdy byly poměrně nové, neozkoušené, takže finanční svět zmámily. Na snadný výnos bez rizika se nechali zlákat i protřelí finanční profesionálové. V lačné touze po zisku rozjeli obchody s toxicitou tak vehementně, že jí na několik let světový finanční systém zamořili. A nebýt masivních finančních injekcí v podání států a jejich centrálních bank, toxicita by ten systém úplně rozleptala, s nedozírnými následky snad pro celé lidstvo.

To však není případ dneška. Dnes zatím o plošném problému nemůže být řeč. Rozhodně ne v té míře, v jaké nastal v letech 2008 a 2009. Zmíněné problémové banky jsou totiž poměrně specifické. A právě tato jejich specifičnost je připravila o důvěru klientů. Což se však drtivé většině jiných bank neděje.

Specifičnost Silicon Valley Bank spočívala v tom, že se poměrně koncentrovaně zaměřovala na klientelu z řad startupů, tedy mladých technologických firem. Startupy jsou značně rizikové podniky, protože jich většina nepřežívá. Zhusta je tak financují takzvané fondy rizikového kapitálu, které – jak název napovídá – jsou ve svém byznysu ochotny jít do většího rizika než běžný financiér. Vyšší riziko znamená vyšší výnos, praví známá investiční poučka. Takže i když třeba nakonec devět z deseti startupů zkrachuje, ten jeden, který přežije, zajistí fondu rizikového kapitálu takový výnos, který více než kompenzuje souhrnnou ztrátu z devíti zkrachovalých projektů.

Jenže v době, kdy americká centrální banka musí bojovat s nejvyšší inflací za čtyřicet let, je startupový svět až příliš rizikový dokonce i pro fondy rizikového kapitálu. To proto, že boj centrální banky s inflací se vede zvyšováním úroků. Úrok je cena úvěru, tedy cena investice. Investice do startupů se z pohledu fondu rizikového kapitálu stala tak drahou, že už jim nevycházela ona „rovnice“, že z výnosu jednoho úspěšného startupu pokryjí ztrátu devíti zkrachovalých. Protože výnos se počítá až po odečtení nákladů investic.

Fondy rizikového kapitálu tak mnohem méně ochotně než v uplynulých letech své peníze do startupů investují. Ty tak musí vybírat z úspor, jež stihly nastřádat u svých bank – jako právě Silicon Valley Bank –, aby měly na další rozvoj. Protože zrovna Silicon Valley Bank, aby toho nebylo málo, tak úplně nezvládla úspory svých klientů prozíravě investovat, ocitla se v půli minulého týdne v situaci, kdy musela naplno veřejně „s pravdou ven“. Prodala pod cenou část svých investic, jen aby měla peníze na výplatu vkladů svých klientů. Jakmile prodávala takto pod cenou, bylo zřejmé, že je v tísni. Přišla o důvěru klientů. Přestali jí věřit, že se řádně postará o svěřené peníze. Provedli na ni „nájezd“ a během vlastně jednoho či dvou dní vklady houfně vybrali a banku vyřídili. Banka bez důvěry není ničím.

To Credit Suisse o svoji důvěryhodnost v očích klientů přicházela postupně, v řádu let, nikoli dní. Přišla o ní, protože po dlouhou dobu uplatňovala to, co lze zjednodušeně shrnout jako velice špatnou firemní kulturu plnou pokřivené morálky… Kdy by dále chtěl – a zvláště v tak pohnutém čase – mít peníze v bance, jež ani nemá v pořádku účetnictví, celkem jedno, zda úmyslně či z neznalosti?

Takže. Pád jedné banky, jež se specializuje na startupy a ještě k tomu dělá fatální kiksy při investování jejich peněz, není plošnou krizí. A pád jiné konkrétní banky – se skandály, kam se podíváš – také plošnou krizi nepředstavuje. K finanční krizi typu té z let 2008 až 2009, která byla vskutku systémová, je nyní daleko. Ale i kdyby nastala, zrovna v Česku můžeme být celkem v klidu. Vždyť ani při krizi let 2008 a 2009 nemusely být tuzemské banky kříšeny byť jen haléřem z veřejných peněz. O úspory nikdo nepřišel. Česko čelí potenciálním ekonomickým pohromám jinde než v bankovnictví.

Bitcoin „vstává z popela“

Prožívá svůj nejlepší týden za poslední více než dva roky, protože americká centrální banka musí opět „pumpovat dolary“, aby nepokrachovaly další banky.

Bitcoin „vstává z popela“. Nejstarší a nejrozšířenější kryptoměna světa v pátek překonala psychologickou hranici 27 tisíc dolarů. Poprvé od poloviny loňského června. Navíc má našlápnuto mít vůbec nejúspěšnější týden za poslední více než dva roky. Jeho zhodnocení od pondělí tohoto týdne činí zhruba 25 procent.

Vyšší týdenní zhodnocení vůči dolaru dosáhl bitcoin naposledy začátkem roku 2021 (viz graf níže). Tehdy rostl díky extrémně expanzivní měnové politice světově významných centrálních bank, které tak tlumily ekonomické dopady pandemie, a rostl také díky oznámení šéfa Tesly Elona Muska, že do kryptoměny ve velkém investoval a že za ni chce vozy tesla prodávat.

Nyní bitcoin roste zejména ze dvou důvodů, stejně jako četné další kryptoměny typu etheru či – Muskova oblíbeného – dogecoinu. A také stejně jako akcie firem kryptobranže, jako je například Coinbase, největší americká kryptoburza.

První z důvodů růstu bitcoinu a dalších kryptoaktiv a „krypto-akcií“ je to, že důsledkem pádů a otřesů bank jako Silicon Valley či Credit Suisse je pokles pravděpodobnosti, kterou mezinárodní investoři přisuzují dalšímu razantnímu zvyšování úrokových sazeb v USA. To nahrává rizikovějším aktivům typu právě bitcoinu, protože to značí, že úvěry by obecně mohly zlevnit dříve, než se dosud mínilo. Mohly by tedy zlevnit i investice. Včetně těch rizikových, třeba do právě bitcoinu. Zároveň to značí, že americká centrální banka vyhlíží rychlejší pokles inflace. Té inflace, která rozleptává budoucí výnos investic. Slabší vyhlížená inflace tedy znamená slabší rozleptávání výnosů vysokým úrokem, což nahrává opět právě třeba bitcoinu a kryptoaktivům, které část investorů vnímá jako svého druhu technologickou akcii.

Například banka Goldman Sachs v důsledku pádu Silicon Valley Bank přehodnotila svůj výhled ohledně postupu americké centrální banky při měnověpolitickém zasedání, jež se koná příští týden. Goldman Sachs dokonce uvedla, že klíčová sazba centrální banky USA zůstane beze změny. Ještě těsně přes pádem Silicon Valley Bank byl přitom trh přesvědčen, že centrální banka úroky zvedne, a to dokonce hned o 0,5 procentního bodu. Japonský finanční dům Nomura dokonce prognózuje snížení úrokové sazby americké centrální banky, a to o 0,25 procentního bodu, což je ale odhad zřetelně se vymykající konsensu trhu.

Nutno však říci, že Evropská centrální banka, jež zasedala už včera, prognózy trhu ve věci přehodnocení měnové politiky nenaplnila. Klíčovou sazbu zvedla o 0,5 procentního bodu; otřesy zejména Credit Suisse ji tedy nechaly chladnou. Nenaplňuje se tudíž zatím sázka trhů, že pády a otřesy bank centrálním bankám zamezí pokračovat s dosavadní razancí v utahování měnové politiky, k němuž přistoupily v rámci svého boje s inflací.

Na druhou stranu je pravda, že centrální banky jen tak se založenýma rukama nesedí. Vždyť švýcarská centrální banka v noci ze středy na čtvrtek odklepla ústavu Credit Suisse možnost čerpat z její obří půjčky v přepočtu až 1200 miliard korun. Americká centrální banka zase v reakci zejména na kolaps Silicon Valley Bank přišla s programem výhodných půjček bankám.

Bude-li ovšem nyní americká centrální banka stavět banky v USA na nohy tak, že jim poskytne výhodnější půjčky, než jaké by získaly na trhu, a že se i spokojí s horším ručením za ně, než jaké by žádal trh, jde aspoň po přechodnou dobu o finanční injekce. Fed tak do určité míry schizofrenně bojuje s inflací a zároveň ji těmito injekcemi do jisté míry roztáčí. Nový program výhodných půjček americké centrální banky je jen kvantitativním uvolňováním – tedy masivním vytvářením nových dolarů – pod jiným názvem, říkají stratégové banky Citigroup. Pády amerických bank lze vnímat jako přirozenou proti-inflační reakci trhu, dlouhodobě žádoucí, zatímco ony nové dolary umělý, netržní, pro-inflační zásah.

Což je druhý zásadní důvod, proč má bitcoin vykazuje od tohoto pondělí své vůbec nejvýraznější zhodnocení za poslední více než dva roky, i když třeba loni v listopadu jej už mnozí odepisovali. Tehdy se jeho cena propadla i pod 15 500 dolarů.

Alespoň část trhu ovšem nyní vidí v opatřeních, jimiž Fed křísí churavějící banky, jen další „tištění dolarů“, které nafukuje rozvahu americké centrální banky.

Bitcoin před čtrnácti lety, v době světové finanční krize, vznikl právě jako reakce na záchranné, netržní půjčky padajícím bankám a finančním institucím. Půjčky, které zachraňují finančníky, ale znehodnocují dolar (či další tradiční měny), a tak poškozují řadové občany. Tento étos nyní, v době aktuálních bankovních pádů a otřesů, získává nový impuls. A povzbuzuje proto bitcoin k růstu. (18.3.2023)