.jpg?s3=1)
Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank
Největším varováním je, že výdaje rostou téměř dvakrát rychleji než příjmy
Říjnové hospodaření státního rozpočtu potvrzuje, že se české veřejné finance opět vydávají směrem k hlubším deficitům. Schodek za prvních deset měsíců letošního roku dosáhl 230,9 miliardy korun, což představuje meziroční zhoršení o 47,8 miliardy korun. Ještě varovnější je ovšem skutečnost, že po očištění o peníze z Evropské unie a související výdaje se deficit meziročně prohloubil dokonce o 68,4 miliardy korun na 243,4 miliardy. Právě toto číslo podává výstižnější obrázek o zhoršování hospodaření státu, neboť odstraňuje zkreslení plynoucí z rozdílného načasování evropských plateb.
Zatímco příjmy státního rozpočtu meziročně vzrostly o 2,8 procenta, výdaje se zvýšily o pět procent. Výdaje tedy rostou tempem téměř dvojnásobným oproti příjmům. Takový vývoj je dlouhodobě neudržitelný, zvláště pokud ekonomika neprochází hlubokou recesí, která by mimořádné rozpočtové schodky mohla alespoň částečně ospravedlňovat.
Určitou polehčující okolností je, že letošní příjmy negativně ovlivňuje ukončení daně z neočekávaných zisků a přesun části daňových výnosů ve prospěch obcí a krajů. Po očištění o tyto dva vlivy rostou daňové příjmy poměrně svižným tempem 6,9 procenta. Český stát tedy netrpí primárně tím, že by nedokázal vybírat daně. Jeho zásadním problémem zůstává pokračující růst výdajových nároků.
Zvláště výrazně se do rozpočtu propisuje růst sociálních výdajů, platů státních zaměstnanců, obranných výdajů a nákladů na obsluhu státního dluhu. Posledně jmenovaná položka představuje nepříjemné dědictví vysokých deficitů minulých let. Za pouhých deset měsíců letošního roku stát vydal na obsluhu dluhu již 82,1 miliardy korun, meziročně o 8,6 miliardy více. Jsou to peníze, které nemůže použít například na dopravní infrastrukturu, zdravotnictví nebo školství.
Pozitivní zprávou je alespoň poměrně výrazné zvýšení investičních výdajů o 15,1 procenta na 198,5 miliardy korun. Investice do infrastruktury či obrany mohou podpořit dlouhodobý růstový potenciál ekonomiky. Je však třeba rozlišovat mezi investicemi, které skutečně zvyšují produktivitu a budoucí prosperitu, a výdaji, jež jsou jako investiční pouze účetně klasifikovány. Samotné zvýšení investičních výdajů ještě automaticky nezaručuje odpovídající ekonomickou návratnost.
Celoroční schodek 310 miliard korun, s nímž letošní státní rozpočet počítá, zůstává dosažitelný. Do jeho naplnění zbývá prostor 79,1 miliardy korun. Listopad a zejména prosinec však bývají charakteristické výraznějšími rozpočtovými výdaji, včetně dočerpávání investic. Nelze proto vyvozovat, že dosavadní vyčerpání necelých tří čtvrtin plánovaného schodku představuje důkaz dobrého hospodaření.
Navíc letošní rozpočtové plnění částečně zkresluje předsunutá platba zdravotního pojištění za státní pojištěnce, jejíž část se v závěru roku zúčtuje. Rozhodující proto bude až skutečné hospodaření v posledních dvou měsících roku, nikoliv jednoduché mechanické přepočítávání dosavadního deficitu.
Z dlouhodobého hlediska je podstatnější jiná skutečnost. Pokud se letošní plánovaný schodek naplní, bude o téměř dvacet miliard korun vyšší než skutečný loňský deficit. A na příští rok vláda připravila rozpočet se schodkem dokonce 386 miliard korun. To znamená, že místo postupného ozdravování státních financí Česko směřuje k dalšímu výraznému prohloubení nominálního deficitu.
Takový vývoj je zvláště riskantní v prostředí rostoucích cen energií, zvýšených inflačních rizik a potenciálně vyšších úrokových sazeb. Pokud budou investoři požadovat vyšší výnosy českých státních dluhopisů, může se financování zadlužení dále prodražovat. Vyšší náklady dluhu pak budou vytvářet dodatečný tlak na další deficity, čímž vznikne začarovaný kruh.
Říjnová čísla tedy představují další varování, že české veřejné finance postrádají dostatečně přesvědčivou trajektorii dlouhodobé konsolidace. Problémem není samotná existence rozpočtového schodku, nýbrž riziko, že se vysoké schodky stanou trvalým standardem i v hospodářsky relativně příznivých časech. Tím si stát postupně vyčerpává prostor pro reakci na příští skutečnou ekonomickou krizi.
Svatomartinská husa letos zdraží do deseti procent, pozor ať vám v restauraci nepřinesou kachnu
Češi tradiční zálibou v husách živí hlavně maďarské chovatele, domácí produkce totiž nestačí
Svatomartinská husa letos Čechům zpravidla zdraží v rozsahu do deseti procent. Zatímco loni ceny tuzemských hus rostly plošněji, letos někteří chovatelé dokonce drží loňské ceny. Například na farmě v Rohozné na Jihlavsku stojí kilogram husy stejně jako před rokem 260 korun. Pětikilová husa tak vyjde na 1300 korun. Jinde se ceny pohybují kolem 300 až 380 korun za kilogram. Většina zákazníků by se letos měla setkat se stagnací cen nebo zdražením nejvýše do pěti až právě deseti procent. Výraznější cenové skoky však nelze v jednotlivých případech vyloučit.
V restauracích letos porce svatomartinské husy s knedlíky a zelím běžně stojí přibližně 400 až 600 korun, v dražších podnicích i přes 750 korun. Kompletní několikachodové menu může stát přes tisíc korun na osobu. Čtyřčlenná rodina tak za svatomartinskou hostinu v restauraci snadno zaplatí tři až čtyři tisíce korun včetně nápojů. Doma lze obdobnou hostinu připravit přibližně za polovinu, zejména při nákupu levnější dovážené husy.
Přitom tradiční český svátek do značné míry živí zahraniční zemědělce. Především maďarské. Právě z Maďarska pochází podle údajů drůbežářů z loňského roku zhruba 60 procent českého dovozu hus a kachen. Další se dovážejí z Polska, Slovenska nebo Francie. Tuzemská produkce totiž zdaleka nestačí poptávce.
Loni se v Česku vylíhlo přibližně 145 tisíc hus, přičemž počet vykrmených hus dosáhl pouze 127 tisíc, nejméně za poslední desetiletí. Tuzemská produkce tak představuje řádově stovky tun ročně. Naproti tomu v samotném listopadu se do Česka dováží přes dva tisíce tun masa vodní drůbeže, převážně hus. Jde tedy o několikanásobek roční domácí produkce, byť dovozní statistika zahrnuje rovněž kachny.
Problémem českých chovatelů přitom není nedostatečný zájem zákazníků, ale zejména ekonomika samotného chovu. Husa se vykrmuje déle než kuře, produkce je náročnější na práci a tuzemské farmy zpravidla nedosahují úspor z rozsahu, jaké umožňují velkochovy v zahraničí. Významnou překážkou jsou také omezené kapacity specializovaných jatek. Levnější maďarská husa tak může české konkurenci cenově výrazně utíkat.
Svatomartinská husa je zároveň učebnicovým příkladem sezonního trhu. Poptávka prudce stoupá během několika listopadových dnů, nabídku však nelze krátkodobě zvýšit. Husu není možné vykrmit během týdne. Proto se české farmy často vyprodají dlouho před samotným svátkem a zákazníci si musí objednávat předem. Někteří chovatelé dokonce odstupňovávají ceny podle termínu objednávky. Kdo nakoupí včas, může ušetřit i stovky korun.
Zajímavý je rovněž dopad na gastronomii. Svatomartinské hody pomáhají restauracím zvýšit tržby v listopadu, který jinak nepatří k nejsilnějším měsícům. Podniky navíc nevydělávají pouze na huse, ale také na polévkách, předkrmech, dezertech a především vínu. Vyšší účet za slavnostní hostinu ovšem automaticky neznamená vyšší ziskovou marži, protože roste také cena surovin a náklady na přípravu.
Právě svatomartinské víno představuje další významný byznys. Letos má na trh zamířit přibližně 1,6 milionu lahví, oproti loňským 1,9 milionu. Příčinou je mimo jiné slabší úroda hroznů. Při modelové maloobchodní ceně 150 korun za láhev odpovídá letošní objem potenciálním tržbám kolem 240 milionů korun. To přitom nezahrnuje další útraty za gastronomii, dopravu či ubytování.
Rostoucí popularita svatomartinského hodování může posilovat nekalé praktiky. Jejich zdrojem může být například výrazný cenový rozdíl mezi husou a kachnou – zatímco husa vyjde třeba na 260 Kč/kg, kachna jen na 180 Kč/kg. Restauratér, který zákazníkovi místo deklarované husy podá levnější kachnu, tedy může snížit své náklady na suroviny o desítky procent. Rozpoznat takovou záměnu přitom nemusí být pro běžného strávníka jednoduché. Nelze ovšem tvrdit, že jde o plošně rozšířený podvod. Kontroly českých restaurací nicméně ukazují, že záměny deklarovaných druhů masa nejsou v tuzemské gastronomii neznámým jevem.
Svatomartinské oslavy celkově ukazují, jak lze historickou tradici proměnit ve významnou obchodní příležitost. Vydělávají na ní restauratéři, vinaři, obchodní řetězce i cestovní ruch. A paradoxně také zahraniční chovatelé, kteří dokážou zásobovat český trh levněji než domácí farmáři.
Český průmysl je v nejlepší kondici od začátku války na Ukrajině. Překonává celou eurozónu, a to nejvýrazněji za více než 10 let, ČNB však nyní zřejmě zvýší úroky
Český průmysl je nyní v nejlepší kondici za celou dobu války na Ukrajině. Ukazatel podmínek v tuzemském zpracovatelském průmyslu v říjnu vykázal nejvýraznější zlepšení od února 2022, tedy právě od měsíce, kdy Rusko zahájilo invazi na Ukrajinu. Index nákupních manažerů ve zpracovatelském průmyslu, který sestavuje společnost S&P Global, vzrostl ze zářijových 53,5 na 55 bodů. Výsledek překonal očekávání všech analytiků, kteří podle agentury Bloomberg v konsensu – dle střední hodnoty odhadů – předpokládali pokles indexu na 53 bodů. Skutečnost ovšem dokonce překonala i nejoptimističtější z jedenácti analytických prognóz, která počítala s hodnotou 54 bodů.
Ještě významnější než samotná hodnota indexu je struktura průmyslového oživení. Nové zakázky rostou nejrychleji od února 2022, exportní objednávky dokonce od srpna 2021. Průmyslová výroba roste jedenáctý měsíc v řadě a podniky nabírají zaměstnance nejrychleji od ledna 2022. Firmy navíc rozšiřují výrobní kapacity a zvyšují nákupy vstupů nejvýrazněji od dubna 2022.
Zajímavé je též mezinárodní srovnání. Český zpracovatelský průmysl v daném ukazateli překonává eurozónu již osmý měsíc v řadě, přičemž rozdíl v jeho prospěch je největší od března 2016 (viz graf agentury Bloomberg níže). To naznačuje, že tuzemští výrobci dokážou získávat zakázky i nad rámec oživení evropského průmyslu. Nelze vyloučit, že české podniky díky své konkurenceschopnosti přebírají část zakázek dražším západoevropským výrobcům.
Je však třeba rozlišovat mezi výsledky předstihového indikátoru indexu nákupních manažerů a skutečným vývojem průmyslové produkce. Lze totiž očekávat, že zářijová průmyslová výroba meziměsíčně klesla a za celé třetí čtvrtletí průmysl vykázal mezikvartální pokles.
Není to nutně rozpor. indexu nákupních manažerů zachycuje především směr změn podnikatelských podmínek, nikoliv přímo objem vyrobeného zboží. Říjnové citelné zlepšení tak může předznamenávat příznivější skutečná data až za závěrečné čtvrtletí letošního roku. Zároveň nelze přehlížet, že průmysl stále zatěžují vysoké ceny energií, problémy dodavatelských řetězců a zpřísněné finanční podmínky.
Citelné průmyslové oživení každopádně přichází ve chvíli, kdy Česká národní banka zřejmě přistoupí k dalšímu zvýšení úrokových sazeb. Centrální banka tento čtvrtek pravděpodobně zvýší základní sazbu o čtvrt procentního bodu, ze 3,75 na čtyři procenta.
Takový krok by podporují nejen silnější průmyslová aktivita, ale především přetrvávající domácí inflační tlaky. Jádrová inflace v září dosáhla 3,1 procenta a zrychlila také její krátkodobá dynamika. K domácím cenovým tlakům se navíc přidávají rizika zdražování energií a potravin.
Samotná čísla indexu nákupních manažerů tato rizika potvrzují. Ceny průmyslových vstupů rostly v říjnu nejrychleji za čtyři měsíce a ceny hotových výrobků nejvýrazněji za tři měsíce. Firmy upozorňují zejména na zdražování energií, dopravy a surovin. Zlepšující se poptávka přitom může podnikům usnadňovat přenášení vyšších nákladů na odběratele.
Zásadní bude také středeční předběžný odhad říjnové inflace. Lze předpokládat její pokles ze zářijových 2,5 na 2,4 procenta. Takové zpomalení by však bylo do značné míry důsledkem příznivé srovnávací základny u potravin, nikoliv skutečného odeznění inflačních tlaků. Jádrová inflace nejspíše nadále zůstane nad třemi procenty.
Ještě varovnější je výhled na další měsíce. Inflace totiž začne od listopadu opět zrychlovat a v únoru příštího roku bude atakovat úroveň čtyř procent. Celoroční inflace bude v roce 2027 nejspíše začínat trojkou.
Česká ekonomika se tak dostává do nepříjemné kombinace oživující průmyslové aktivity a zrychlujících cenových tlaků. Zatímco silnější výroba, export a zaměstnanost podporují hospodářský růst, vyšší inflace může centrální banku přimět držet úrokové sazby na zvýšené úrovni podstatně déle.
Po očekávaném listopadovém zvýšení základní sazby ČNB lze předpokládat její dlouhodobější stabilizaci na čtyřech procentech, byť finanční trhy zaceňují možnost jejího dalšího růstu až k pěti procentům, což však analytici považují za přehnané – a v podobném duchu se zatím vyjadřují také bankovní radní ČNB.
Pro české domácnosti je proto současný vývoj dvojsečný. Oživení průmyslu podporuje pracovní místa a příjmy, současně však rostoucí cenové tlaky například oddalují vyhlídku na levnější hypotéky. Pokud by se navíc naplnil výrazně jestřábí scénář finančních trhů, úvěrové financování bydlení by mohlo dále zdražit.
Dobrovolné poplatky za ČT a ČRo? Pokud lidé nezaplatí, peníze stejně musí zajistit stát, tedy daňový poplatník
Premiér Andrej Babiš představil další možnou podobu financování České televize a Českého rozhlasu. Koncesionářské poplatky by podle něj mohly být dobrovolné, stát by však oběma institucím garantoval určitou částku. Peníze by přitom neměly pocházet přímo ze státního rozpočtu. Premiér současně hovoří o inspiraci skandinávským modelem. Z ekonomického hlediska však jeho návrh vyvolává zásadní otázku: pokud občané nebudou muset platit, a přesto má být financování garantované, odkud se chybějící miliardy vezmou?
Současný systém je relativně jednoduchý. Domácnosti, na které se vztahuje poplatková povinnost, odvádějí České televizi 150 korun a Českému rozhlasu 55 korun měsíčně. Dohromady tedy 2460 korun ročně. Peníze putují přímo veřejnoprávním médiím, nikoli přes státní rozpočet. Stát prostřednictvím zákona určuje výši poplatků a okruh plátců, samotné financování však není závislé na každoročním přidělování prostředků vládou.
Babišův návrh by tuto logiku zásadně změnil. Pokud by se platby staly dobrovolnými, domácnosti by mohly legálně přestat platit, aniž by ztratily přístup k vysílání. Z ekonomického hlediska by tak vznikl klasický problém černého pasažéra. Pro jednotlivce by bylo výhodné neplatit za službu, kterou může nadále využívat a kterou financují ostatní.
Z toho důvodu je problematické předpokládat, že dobrovolné příspěvky dlouhodobě zajistí dostatek prostředků na provoz obou médií. Výnos dobrovolných plateb zkrátka bude nejistý a může být výrazně nižší než dnešní příjem z povinných poplatků.
Pokud stát současně zaručí určitý objem financování, musí případný výpadek dorovnat. Pro ilustraci: jestliže by Česká televize a Český rozhlas měly garantovaný roční příjem osm miliard korun a dobrovolné příspěvky by vynesly pouze dvě miliardy, zbývajících šest miliard by muselo přijít odjinud. Pokud je garantuje stát, musí pro ně zajistit odpovídající zdroje.
Premiérovo tvrzení, že peníze nemají plynout přímo ze státního rozpočtu, přitom tento problém samo o sobě neřeší. Stát může vytvořit zvláštní fond, účelový účet či jiný mechanismus, přes který budou prostředky do obou institucí proudit. Pokud však bude tento fond financován z daní nebo státních transferů, ekonomická podstata se nezmění. Financování mimo státní rozpočet totiž automaticky neznamená financování mimo veřejné finance.
Ani případné vytvoření účelové daně by neznamenalo dobrovolnost. Šlo by pouze o nahrazení jedné povinné platby jinou. Což odhaluje rozpor mezi dobrovolnými poplatky a skandinávským modelem, kterým se Babiš hodlá inspirovat.
Ve Švédsku byly tradiční televizní poplatky nahrazeny zvláštní povinnou platbou vybíranou prostřednictvím daňového systému. Její výše závisí na příjmu a má zákonem stanovený strop. Vybrané prostředky směřují na oddělený účet určený veřejnoprávním médiím. Podobný princip účelového zdanění využívá Finsko. V Norsku se naopak veřejnoprávní vysílání od roku 2020 financuje prostřednictvím státního rozpočtu. Žádná z těchto variant však není založena na dobrovolných platbách obyvatelstva.
Skandinávská inspirace tedy může znamenat konec tradičních koncesionářských poplatků, nikoli konec povinného podílení se občanů na financování veřejnoprávních médií.
Z pohledu domácností by Babišův návrh mohl přinést okamžitou a viditelnou úsporu. Pokud by nemusely odvádět dnešních 205 korun měsíčně, ročně by jim zůstalo 2460 korun. To však ještě neznamená stejnou úsporu pro společnost jako celek. Pokud by stát chybějící peníze zajistil prostřednictvím obecných daní, náklady by se pouze přerozdělily mezi daňové poplatníky. Část by je nesla prostřednictvím daní z příjmů, část prostřednictvím spotřebních daní a DPH. Při dluhovém financování by se navíc část nákladů přesunula do budoucnosti.
Změna by tedy mohla ovlivnit nejen způsob výběru prostředků, ale i to, kdo na provoz médií přispívá více a kdo méně. Zatímco dnešní domácí poplatek představuje pevnou částku, stejné pro nízkopříjmové a vysokopříjmové domácnosti, daňové financování může více zohledňovat příjmy a spotřebu jednotlivých domácností – tedy relativně více zatížit vysokopříjmové domácnosti, a to v souladu s daňovou progresí, která je v českém daňovém systému zabudována.
Ekonomický závěr je jednoznačný. Dobrovolné poplatky samy o sobě nezaručí úsporu veřejných prostředků. Pokud mají Česká televize a Český rozhlas zachovat garantovaný objem financování, musí někdo jejich provoz zaplatit. Stát může změnit způsob, jakým peníze vybírá a rozděluje, nemůže však účetním přesunem odstranit samotné náklady.
Podstatou Babišova návrhu tak nemusí být konec financování veřejnoprávních médií občany, nýbrž konec jeho přímé a viditelné podoby. Místo povinného poplatku by občané mohli platit nepřímo prostřednictvím daní.
Spojení Tesca a Albertu může Čechům zdražit potraviny, zvýšit tlak na zemědělce
Nejvíce ohroženi jsou lidé v menších městech; antimonopolní úřad může nařídit prodej některých obchodů
Převzetí českých a slovenských prodejen Tesco nizozemskou skupinou Ahold Delhaize, která provozuje síť Albert, představuje jednu z nejvýznamnějších změn na tuzemském maloobchodním trhu za poslední desetiletí. Hodnota transakce včetně převzatých závazků činí přibližně 41,4 miliardy korun. Pro české domácnosti je však nejdůležitější otázka, zda jeho uskutečnění nepovede k dražším potravinám.
Největší riziko zdražování nemusí hrozit celostátně, nýbrž v konkrétních městech a čtvrtích, kde Tesco a Albert dosud představují významné vzájemné konkurenty. Jejich spojením může zákazník přijít o možnost vybírat mezi dvěma nezávislými obchodníky, přestože počet prodejen v okolí zůstane stejný.
Příkladem je jihočeský Tábor. Na Soběslavské ulici tam působí hypermarket Tesco a hypermarket Albert. Oba obchody tak oslovují prakticky totožné zákazníky. Po převzetí by ovšem měly společného vlastníka. Cenová rivalita mezi nimi by proto mohla výrazně zeslábnout. V Táboře sice působí také Lidl, Kaufland či další řetězce, přesto jde o jednu z lokalit, kterou by měl antimonopolní úřad důkladně prověřit.
Ještě znatelněji může fúze dolehnout na menší města, kde je výběr supermarketů podstatně omezenější. Tam může společný vlastník dvou významných prodejen získat výrazně větší cenovou sílu.
Vodítko ostatně poskytuje i historie. Když Ahold v roce 2014 přebíral prodejny Interspar, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže zjistil riziko podstatného omezení konkurence v České Lípě, Litoměřicích, Táboře a Třebíči. V těchto městech se společné tržní podíly spojovaných řetězců pohybovaly přibližně kolem poloviny místního trhu. Úřad proto povolil transakci až po přijetí závazku odprodat vybrané prodejny nezávislým konkurentům.
Také nyní může nastat podobný scénář. Regulátor by mohl podmínit souhlas s převzetím Tesca prodejem některých obchodů jiným řetězcům. Právě takové řešení by mohlo zabránit tomu, aby zákazníci v určitých lokalitách zůstali odkázáni na příliš malý počet skutečných konkurentů.
Případné zdražení přitom nemusí být na první pohled patrné. Obchodníci nemusejí zvyšovat běžné cenovky. Stačí omezit četnost slevových akcí, zmenšit jejich rozsah nebo zpřísnit podmínky věrnostních programů. Zákazník tak může za stejný nákup zaplatit více, aniž by zaznamenal výraznější zdražení jednotlivých výrobků.
Na druhou stranu, větší řetězec získá silnější vyjednávací pozici vůči dodavatelům, takže může efektivněji organizovat logistiku a snížit provozní náklady. Pokud tyto úspory promítne do konečných cen, mohou zákazníci naopak ušetřit. Zároveň ale hrozí zesílení tlaku na české zemědělce a potravináře, zejména menší dodavatele.
Rozhodující proto bude, zda úspory z rozsahu převáží nad oslabením konkurence. Pro spotřebitele je nejnebezpečnější situace, kdy řetězec získá nižší nákupní ceny, ale díky silnějšímu postavení na místním trhu už nebude muset dosažené úspory předávat zákazníkům. (3.11.2026)