Stav ekonomiky EU je neutěšený, konstatuje Draghi ve své zprávě

Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank

Ta je sice správným popisem řady problémů, leč s receptem, jak na ně, už je to horší

Draghiho čerstvá zpráva o neutěšeném stavu ekonomiky EU je v dílčích aspektech své kritiky samozřejmě správná. Ostatně konečně uceleně pojmenovává řadu problémů, na které někteří ekonomové už přes deset let soustavně upozorňují – a dokládají těžko zpochybnitelnými daty. Zarážející tedy je, kolik času se promrhá, než se dá vůbec dohromady jejich autoritativní pojmenování.

Jenže u souhrnného pojmenování řady dílčích problémů přínosnost Draghiho zprávy vlastně končí.

Ze dvou zásadních důvodů.

Zaprvé, Draghi nijak nezpochybňuje „posvátné krávy“ současného směřování Bruselu. Přitom praktický každý ekonom, když jen pohlédne třeba na graf níže, jejž Draghi jistě dobře zná, musí konstatovat, že prostá analýza nákladů a přínosů ambiciózní dekarbonizace EU v její prospěch může hovořit jen těžko.

Drtivou většinu emisí má dnes na svědomí svět mimo EU, které se navíc emise daří už od 80. let snižovat (zatímco ve světě prudce rostou).

Z toho plyne, že další snížení emisí v EU bude relativně vysoce nákladné, jak ekonomicky, tak sociálně, aniž by samo o sobě jakkoli významněji globální emise mohlo snížit, ba alespoň zbrzdit jejich nárůst. Ekonom Draghiho kalibru by se neměl opírat o politické, ba ideologické proklamace typu té, že snad EU svým ambiciózním úsilím o redukci emisí bude vzorem zbytku světa. Změřil někdo tento údajný vliv? A mohli bychom výsledky takového měření vidět?

Zadruhé, Draghi nejen že se vyhýbá objektivně zcela adekvátnímu zpochybnění „posvátných krav“, ale navíc ještě nabízí jako klíčové recepty, které jsou politicky neprůchodné, což sám opět musí dobře vědět. Ostatně více než výmluvné je to, že Draghi jako klíčové řešení ve zprávě navrhne další masivní společný dluh EU, načež se hlavní financiér takového potenciálního řešení – německý ministr financí – pár hodin po jejím vydání ostře ozve, že nic takového nepřipadá v úvahu, neb Německo nemíní platit za ostatní…

Škoda z hrozících povodní může dosáhnout i středních stovek miliard korun

Musely by ale být ještě ničivější a rozsáhlejší než ty z roku 2002.

Mohou mít nyní hrozící povodně zásadní dopad na českou ekonomiku a třeba i státní rozpočet? To je zatím, samozřejmě, předčasná otázka. Jednak je třeba doufat v co nejmenší, ideálně prakticky žádné škody, jednak je těžko odhadovat dopady děje, jehož celkovou intenzitu a rozsah působení ještě ani plně neznáme. Nicméně některé opatrné úvahy lze uskutečnit už nyní, a to díky historické zkušenosti.

Tak například katastrofální povodně, které roku 2002 zasáhly Čechy, zásadnější makroekonomické dopady neměly. „Makroekonomické dopady [srpnových záplav], včetně fiskálních, nebudou zřejmě zásadního charakteru,” uvádí Česká národní banka ve zprávě z října 2002 ke zhodnocení vlivu záplav (viz https://cnb.cz/cs/menova-politika/zpravy-o-inflaci/tematicke-prilohy-a-boxy/Zhodnoceni-vlivu-srpnovych-zaplav-na-ekonomicky-vyvoj-v-CR…).

Zpráva ČNB i tak počítala s tím, že dojde k určitému oslabení průmyslové produkce ve třetím čtvrtletí 2002. V zemědělství dopad podle ní neměl být příliš významný, neboť povodně tehdy zasáhly méně významné zemědělské oblasti v pokročilém stádiu sklizně. Centrální bankéři počítali ovšem s přechodným snížením výkonnosti sektoru služeb, zejména v dopravě, spojích, maloobchodu a cestovním ruchu. Naopak čekali již ve druhé polovině roku 2002 pozitivní impuls pro činnosti spjaté s opravami majetku poškozeného záplavami a pro stavebnictví.

Celkově zpráva počítala se zpomalením růstu HDP v rozsahu 0,2 až 0,3 procentního bodu v roce 2002. Pro rok 2003 ovšem předpokládala naopak dodatečný pozitivní impuls z povodní, zhruba v rozsahu zmíněného poklesu roku 2002. Už střednědobě tak ekonomika prakticky „zůstala na svém“.

Přitom v roce 2002 způsobily povodně v Čechách škodu 73 miliard, což odpovídá 2,7 procenta tehdejšího HDP. Pro srovnání, o pět let dříve při povodních na Moravě pak škoda představovala 63 miliard, tedy 3,2 procenta tehdejšího HDP. Pokud by hrozící letošní povodně, vyhlížené bohužel s rostoucími obavami, představovaly svojí intenzitou, ničivostí a zásahem území jakýsi průměr let 1997 a 2002, způsobí škody čítající necelá tři procenta letošního HDP. To odpovídá škodám za 235 miliard korun (shodou okolností částka zhruba odpovídající navrhovanému schodku státního rozpočtu pro příští rok).

Bohužel, extrémní povodně hrozí podle nejnovějších zpráv jak Čechám, tak Moravě, takže by jejich dopad mohl být ve vztahu k HDP mnohem silnější než v roce 1997 i než roku 2002. Což znamená, že škody v nízkých jednotkách stovek miliard nemusí představovat ani nijak zvlášť pesimistický odhad a spíše se mohou pohybovat nad úrovní 250 miliard, a to v krajním případě i na dvojnásobku této úrovně.

Komu tento údaj přijde až příliš vysoký, nechť zví, že povodně v Německu před třemi lety způsobily podle zajišťovny Munich Re finanční škody za 33 miliard eur. To je v úpravě o inflaci a přepočtu dle dnešního kursu zhruba 970 miliard korun. Po úpravě o rozdílnou cenovou hladinu to značí, že pokud by povodně takového rozsahu, intenzity a ničivosti zasáhly Česko, budou škody činit zhruba 720 miliard korun. V takovém případě by zanechaly zřejmě již citelnější neblahý makroekonomický otisk.

Pokud ale nebudou tak katastrofální jako ty z doby před 22 lety, tento otisk naštěstí předpokládat nelze. To však nic nemění na závažnosti nynější situace, která – jak rovněž říká historická zkušenost – bohužel může přinést i ztráty, na zdraví a životech, jež ani penězi vyčíslit nejde. (14.9.2024)