Tak to bylo před 60 lety: Astronautika v ČSSR

Teprve od 4. října 1957 se počítá kosmický věk lidstva, a přece již člověk vztáhl ruku hluboko do vesmíru. Naplno se už rozehrály síly, jejichž vliv na život společnosti, na kulturu a civilizaci i na lidské myšlení bude zcela nepochybně mnohem pronikavější a závažnější než všechny epochální zvraty v minulosti.

Krok za krokem, plánovitě a s neuvěřitelnou jistotou otevírá sovětská věda a technika etapy pronikání do kosmického prostoru a razí tím i cestu novodobým dějinám. Jsou to výkony tak oslnivé a mají tak výrazný předstih, že překrývají vše ostatní, co se děje v astronautice. Je proto docela přirozené, že se situace jeví často tak, že existuje astronautika sovětské, pak dlouho nic, potom astronautika v USA a pak už vůbec nic. Z hlediska významu a váhy dosažených výsledků není to dojem klamný, bylo by však omylem se domnívat, že se na problémech spjatých s pronikáním do kosmického prostoru nepracuje i v jiných zemích, třebaže v podmínkách nesrovnatelně skromnějších a s výsledky těžko souměřitelnými. A zcela falešný by byl názor, že menším zemím u vědomí nemožnosti soutěžit na čelné frontě nezbývá než složit ruce v klín, že jejich úsilí a snahy postrádají účelu a smyslu.

Útok na vesmír je výzva lidstvu jako celku. Problémy, které je třeba řešit, jsou tak nesmírné, že je tu dosti místa pro spolupráci všech národů, velkých i menších. Každý má možnost ba přímo povinnost přispívat podle svých sil k jejich řešení, neboť jen tak může získat morální právo podílet se v budoucnosti na dosažených výsledcích.

První sovětský sputnik, který rázem změnil utopické představy v hmatatelnou skutečnost, mocně podnítil v celém světě práce spjaté s pronikáním do kosmického prostoru a s využíváním raket k výzkumu vysokých vrstev atmosféry. Tak například Kanada vypustila v Mezinárodním geofyzikálním roce ze základny ve Fort Churchill na 120 meteorologických raket a těžšími raketami konala výzkum ionosféry a kosmických paprsků ve výši nad 200 km. Francie má za sebou sérii výzkumů pomocí rakety Veronika, konstruované výhradně k vědeckým účelům; byly vypuštěny na Sahaře a konaly se jimi např. pokusy s vypouštěním sodíkového mraku. Japonsko užívá raket Kappa k studiu vyšších vrstev atmosféry a získalo už řadu údajů o teplotě, proudění vzduchu a slunečním záření. Pokusy s raketami pro výzkum vysoké atmosféry připravují astronautické společnosti v Argentině, Holandsku, Polsku a Švédsku. Velká Británie kromě výzkumných raket vypouštěných v jižní Austrálii podnikla řadu rozmanitých raketových sondáží připravených universitami v Belfastu, Birminghamu a v Londýně. Pozoruhodná je činnost Indické astronautické společnosti, která už roku 1958 vypustila dvoustupňovou raketu do výše 20 km a později uskutečnila výstup do výše 150 km.

Práce v astronautice však naprosto není omezena jen na raketovou techniku a není ani vlastním raketovým výzkumem podmíněna. Astronautiku nelze totiž chápat jako jeden vědní obor, ale mnohem spíše jako směr a nové zaměření velkého počtu disciplín na řešení problémů pohybu umělých těles s přístroji anebo s lidskou posádkou v kosmickém prostoru. Tyto problémy zasahují téměř do všech oborů vědy a techniky, klenou se od magnetohydrodynamicky ke kosmologii, od výzkumu materiálu k biologii a psychologii a bylo by snáze vypočítat vědní oblasti, kterých se netýkají, než ty, jimž dávají novou náplň. Má tedy každá země s obecně vyspělou úrovní vědecké práce dosti příležitostí podílet se na výzkumech spjatých s kosmickými lety. Žádoucí je to nejen z astronautického hlediska, ale i z hlediska prospěchu jednotlivých vědních oborů, kterým nová, astronautická tematika přináší velmi cenné podněty a působí na jejich vnitřní rozvoj.

A je to nezbytné i pro budoucnost mezinárodní spolupráce v astronautice, která je nutnou podmínkou pro dosažení dalších, perspektivních cílů pronikání do vesmíru. Jen stát, který se může opřít o vlastní výsledky, může získat v této spolupráci plnoprávné a platné slovo a zaujmout patřičné místo v mezinárodních organizacích.

Všechny tyto důvody se pochopitelně uplatnily i u nás a vedly k tomu, že byly položeny alespoň základy k organizované a cílevědomě práci v astronautice. Začátkem roku 1959 byla při technické sekci Čs. akademie věd ustavena Astronautická komise, jejímž úkolem je soustředit, koordinovat a řídit práce v různých vědních oborech, které mají blízký vztah k astronautice, a pečovat o spolupráci se zahraničím.

Cílem Astronautické komise ČSAV je vybudování samostatného Astronautického ústavu ČSAV. Zatím jsou některá odvětví astronautiky pěstována na pracovištích Akademie, jako v Astronomickém ústavu, Ústavu radiotechniky a elektroniky, Geofyzikálním ústavu, Fyziologickém ústavu atd.

Na X. kongresu Mezinárodní astronautické federace v Londýně (1959) byla Komise přijata za člena této mezinárodní vědecké instituce a dostalo se jí i zastoupení v desetičlenném přípravném výboru Mezinárodní astronautické akademie.

XI. kongresu Mezinárodní astronautické federace ve Stockholmu (1960) se zúčastnila jednání tříčlenná delegace Astronautické komise ČSAV. Českoslovenští delegáti tu přednesli tři referáty a byli pověření řadou funkcí.

Na tomto kongresu bylo ohlášeno zřízení dvou nových institucí při Mezinárodní astronautické federaci a to Mezinárodní astronautické akademie a Mezinárodního ústavu pro právo kosmického prostoru. Mezinárodní astronautická akademie má tři sekce: sekci základních věd, sekci inženýrských věd a sekci biologických věd. Mezi prvními čtrnácti členy v první sekci je doc. dr. V. Guth, člen korespondent SAV, a mezi osmnácti členy druhé sekce je prof. R. Pešek, člen korespondent ČSAV. Prof. Pešek byl kromě toho zvolen předsedou první sekce Akademie. Mezinárodní ústav pro právo kosmického prostoru má deset pracovních skupin, do nichž byli zvoleni tři čs. právníci: dr. Kopal, dr. Bušek a dr. Potočný.

Dr. Kopal byl kromě toho zvolen předsedou komise pro reformu stanov Mezinárodní astronautické federace.

Na závěrečném zasedání rady Mezinárodní astronautické federace byli voleni funkcionáři na příští rok. Znovu byl zvolen presidentem MAF akademik Sedov a jedním z pěti místopresidentů zástupce ČSSR prof. Pešek.

Významného uznání se naší vědě dostalo i od Mezinárodního výboru vědeckých unií, při němž byl v r. 1958 vytvořen Výbor pro výzkum kosmického prostoru COSPAR (Commitee on Space Research). Členem výkonného výboru této organizace byl zvolen náš vědecký pracovník prof. Emil Buchar, člen korespondent ČSAV.

Kromě toho se na XIV. valném shromáždění OSN r. 1959 stalo Československo členem tehdy ustaveného Výboru pro mírové využití kosmického prostoru. Úkolem Výboru je zajistit pokračování výzkumu, zahájeného v Mezinárodním geofyzikálním roce, organizovat výměnu vědeckých zkušeností a napomáhat provádění kosmického průzkumu v jednotlivých státech. V pozadí těchto úkolů se ovšem rýsuje otázka velmi zásadní a pro budoucnost lidstva snad ze všeho vůbec nejdůležitější: bude velkolepý pokrok astronautiky sloužit výlučně mírovým účelům, anebo ho bude zneužito k válečným cílům? Otevře nesmírné perspektivy životu, anebo přivodí zmar a zkázu? Aby tato otázka byla s konečnou platností zodpovězena jediným možným, člověka důstojným způsobem, k tomu je jistě nutno udělat vše, co je v lidských silách. A přispět k tomu může nepochybně i to, získá-li si Československo výsledky své vědecké práce ve výboru OSN respekt, bude-li moci i v tomto směru platně podporovat snahy Sovětského svazu.

Dosavadní výsledky svědčí o tom, že naše věda se může všech těchto úkolů zhostit se ctí, v krátké době si už v nejednom směru získala dobré postavení ve světě. Svědčí o tom mimo jiné i skutečnost, že pouhých patnáct měsíců od svého založení mohla Čs. astronautická komise uspořádat už první vědeckou konferenci, které bylo předloženo 24 prací z různých vědních oborů a které se účastnili vědečtí pracovníci z SSSR, USA, Polska a Jugoslávie, v čele s presidentem Mezinárodní astronautické federace akademikem L. I. Sedovem.

Cenného úspěchu dosáhla naše věda v pozorování a výzkumu umělých družic Země a kosmických raket. Tento program byl pohotově a důkladně připraven v Mezinárodním geofyzikálním roce a zahájil ho magnetofonový záznam signálů první sovětské umělé družice, pořízený hned v prvních hodinách jejího letu. Pozorování družic se pak konalo na řadě stanic, které byly vybaveny světelnými dalekohledy, a do fotografického sledování byla zapojena síť kamer určená k výzkumu meteorů. Do konce roku 1959 bylo takto sledováno 9 umělých družic a shromážděno mnoho cenných výsledků. Na Skalnatém Plese, v Bratislavě a několika amatérům se podařilo zachytit i obraz umělé sodíkové komety, vytvořené druhým luníkem. Později se o dohodě se sovětskými vědci optická pozorování omezila jen na sledování průletu nových družic a zániku starých, jakož i na snahu zachytit fotograficky polohy družic při současném časovém údaji s přesností na pět tisícin vteřiny. Družice a rakety byly sledovány též rádiově, přičemž hlavním účelem bylo ověřit vhodnost různých metod pro přesná měření kmitočtů přijímaných signálů.

Údaje získané pozorováním se staly podkladem řady teoretických prací, z nichž většina byla otištěna v čelných zahraničních časopisech. Zvláštní pozornost si mezi nimi zaslouží zejména výpočet člena korespondenta ČSAV Emila Buchara, publikovaný v časopise Nature a znamenající cenný československý přínos k zpřesnění představ o tvaru a zploštění zemského tělesa. Až do jeho práce pocházely nejpřesnější údaje z výpočtů, které provedl sovětský geodet F. N. Krasovskij, jenž použil moderních geodetických a gravimetrických měření severní polokoule, jakož i nových měření konaných v SSSR. Výsledkem byly rozměry zemského elipsoidu, odpovídající do té doby nejlépe skutečnosti. Podle nich měří zemská osa 12 713,8 km, rovníkový průměr 12 756, 4 km a zploštění se udává zlomkem 1/298,3. Měření dosáhlo zřejmě maxima možné přesnosti, přesto však získané hodnoty byly zatíženy chybou několika desítek metrů.

Možnost dále zpřesnit údaje nabízela jen metoda nepřímého výpočtu. Zploštění Země, a tím i skutečnost, že podél rovníku je soustředěno více hmoty než kolem pólů, má vliv na gravitační pole Země a rušivě působí na pohyb tělesa, které kolem Země obíhá. Tento vliv byl už dlouho studován v případě Měsíce, přesnost výpočtů však nedostačovala; bylo zřejmé, že pokroku by bylo možno dosáhnout jen tehdy, kdyby kolem Země obíhalo nějaké těleso ve větší blízkosti, u něhož by se rušivý účinek zploštění Země projevil výrazněji. A takovým tělesem byla první sovětská družice. Hned první údaje potvrdily, že její dráha vzhledem k hvězdám není stálá a že se v důsledku gravitačního působení Země a jejího zploštění posouvá výstupný uzel dráhy asi o tři stupně denně k západu. Z výsledků pozorování na našich observatořích vypočítal prof. E. Buchar pohyb druhé sovětské družice a z něho jako prvý dospěl k novým hodnotám udávajícím zploštění Země. Podle jeho výpočtu je zemská osa kratší o 42 km než rovníkový průměr a tento údaj se může od skutečnosti lišit nanejvýš o 26 m. Lze počítat s tím, že v nejbližší době budou vypuštěny zvláštní geodetické družice; budou mít velké rozměry a budou obíhat v takové dráze, aby je bylo možno zaměřovat současně ze značně vzdálených míst na Zemi. Profesor E. Buchar rozpracoval teorii využití těchto družic např. k přesnému určení vzdáleností mezi kontinenty a k přesnému určení tvaru zemského tělesa.

Tyto práce vzbudily nemalou pozornost na vědeckých konferencích v Moskvě a v Drážďanech a prof. Buchar o nich přednášel i v Liblicích.

Naši astronomové vypracovali rovněž několik metod výpočtu drah družic a jejich úchylek; k měření výšek dráhy se užívá jednoduchého původního postupu dr. Kresáka, přičemž pozorovacími body jsou u nás Ondřejov a Bratislava. K rychlé orientaci o dráze rakety, potřebné pro rádiová i optická zaměřování, vypracoval doc. dr. Guth rychlou grafickou metodu a prof. dr. inž. Pešek sestrojil monogramy umožňující rychlý výpočet drah družic kolem kteréhokoli nebeského tělesa, přičemž se předpokládá, že na družici působí jedině přitažlivost tohoto tělesa, které má tvar koule.

Skutečnost, že lze v dohledné době očekávat uskutečnění letů na některé z nejbližších nebeských těles, podnítila znovu zájem o planetární astronomii; ta totiž může budoucím astronautům poskytnout mnohé cenné informace o podmínkách, s nimiž se podle všeho setkávají. Vedle starších metod výzkumu se zavádějí postupy zcela nové a s jejich pomocí lze s překvapivou přesností odhadnout, jak to vypadá na Měsíci, Marsu nebo Venuši. Některé z dosud ověřených otázek se podařilo zodpovědět členu korespondentu ČSAV F. Linkovi, který do výzkumu zavedl důvtipné a původní metody.

Zabýval se především atmosférou Měsíce. Bylo známo, že Měsíc neudržel svůj obal plynů a že atmosféra je zde velmi řídká; dokázat se však podařilo jen to, že není hustší než desetimiliardtina hustoty ovzduší při povrchu Země. To odpovídá asi hustotě atmosféry ve výši 180 km nad Zemí a zde jsou umělé družice už velmi značně brzděny. Kdyby podobné podmínky panovaly v okolí Měsíce, bylo by s nimi třeba při přistání rakety počítat. Doc. dr. Link vypracoval metodu, která umožnila získat v tomto směru jistotu. Postup vyšel z předpokladu, že existuje-li na Měsíci atmosféra alespoň tak hustá, jako je v ionosférické vrstvě F ve výši asi 400 km nad Zemí, bude ji možno v rádiovém oboru prokázat. Vstoupí-li Měsíc do cesty rádiovým paprskům vysílaným nějakou mlhovinou, dojde k jejich lomu, a tím se rádiový zákryt v porovnání s optickým zákrytem časově prodlouží; toto prodloužení je pak dostatečně citlivé, aby se jím daly prokázat stopy atmosféry ještě tisíckrát řidší, než jakou lze zjistit optickým pozorováním. Návrh metody spolu s příslušnými výpočty byl přednesen na radioastronomickém symposiu v Jodrell Bank u Manchesteru a pozorování pak byla skutečně vykonána v Anglii a ve Francii. Vyplynulo z nich, že hustota atmosféry na Měsíci může mít nanejvýš hodnotu 10^-13 ovzduší při povrchu Země a to už jsou jen pouhé stopy plynů, které na pohyb rakety nemohou mít patrný vliv. Toto zjištění vylučuje prakticky možnost přibrzdit let kosmické rakety postupným přibližováním k povrchu Měsíce a vyplývá z něho nutnost vybavit raketu motorem k zabrzdění letu pro přistání.

Další práce doc. dr. Linka podstatně rozhojnila dosavadní znalosti o Venuši a přinesla odpovědi na dvě pro astronautiku velmi důležité otázky: zda je na naší sesterské planetě atmosféra a jaká je její rotace.

Odpověď na prvou otázku nalezl docent Link v optických jevech pozorovaných při přechodech Venuše přes Slunce, k němuž došlo naposledy roku 1882. Již při prvém historicky zaznamenaném pozorování roku 1761 byla koncem černého kotoučku Venuše pozorována jasná tenká obroučka a někteří astronomové ji považovali za projev Venušiny atmosféry; tento jev pak byl pozorován i při dalších průchodech. Doc. Link jeho popisy shromáždil, rekonstruoval průběh jevů, podal jeho výklad a matematickým rozborem dospěl k poznatku, že hustota Venušiny atmosféry nad vrstvami mraků se rovná nejvýše jedné desetině hustoty atmosféry pozemské. Při povrchu planety bude ovšem tlak přiměřeně vyšší, v každém případě lze ale počítat s účinným brzděním rakety. Podrobný rozbor světelných úkazů při přechodech Venuše přes Slunce umožnil zodpovědět i otázku rotace Venuše, která byla do té doby marně řešena. Bez přímého důkazu se tradovala domněnka, že doba rotace Venuše se rovná době jejího oběhu kolem Slunce a že tedy tato planeta obrací ke Slunci stále stejnou tvář. Taková skutečnost by pro pobyt na Venuši nebyla právě příznivá, neboť by to znamenalo na jedné straně planety trvalý denní žár a na druhé věčnou mrazivou noc. Doc. Link však ukázal, že světelné úkazy při přechodech určují na Venuši dvě protilehlé oblasti nejnižší teploty a dvě oblasti teploty maximální, což znamená, že se na Venuši vyskytují polární rovníkové oblasti podobně jako na Zemi. To je možno vysvětlit jen tím, že doba rotace je kratší než doba oběhu kolem Slunce; vyplývá z toho i další pro astronautiku příznivá okolnost, totiž střídání dne a noci.

Tyto práce, které ve světě vzbudily nemalou pozornost, jsou jistě dobrým důkazem toho, že velmi cenné a pro kosmické lety důležité poznatky lze získat i nepřímými metodami, bez vlastního raketového výzkumu. Potvrzují to i výsledky výzkumu meteorů, který má u nás již dlouholetou tradici a z něhož lze získat velmi důležité údaje o podmínkách panujících ve vysokých vrstvách atmosféry. Stopy meteorů jsou fotografovány současně z několika stanic kamerami opatřenými rychle rotující clonou; to umožňuje vypočítat rychlost letu meteorů, studovat jejich chování od vstupu do vysoké atmosféry a z toho opět usuzovat na fyzikální podmínky panující ve výškách asi do 200 km nad Zemí. Tímto způsobem se podařilo zachytit i pád meteorického deště na Příbramsku v roce 1959. Zpracování získaných dat umožnilo odvodit i některé údaje důležité pro řešení problému návratu kosmických těles zpět na Zem. Důležité je zejména alespoň přibližně stanovení koeficientu přenosu tepla při rychlosti 21 km za vteřinu, který udává aerodynamický ohřev. Tento výpočet byl umožněn především pozoruhodnou skutečností, že dráha meteorického deště byla rekonstruována tak přesně, že jeden z úlomků meteoritu byl nalezen pouhých 12 m od předem v terénu vytyčené trasy. Bylo možno určit původní hmotu meteoritu na 6,6 t i celkovou hmotu, jež dopadla na povrch Země, a další údaje pak vedly k prioritním údajům o aerodynamickém ohřevu za kosmických rychlostí. Z výpočtu vyplývá, že jednotunová raketa vracející se do atmosféry rychlostí 11,8 km za vteřinu ztratila by vypařováním jen 10-11 % své hmoty, přičemž ve výši 19 km vypařování ustává. Tyto údaje nasvědčují tomu, že pouzdro s přístroji vracející se z kosmického prostoru je možno přibrzdit průchodem atmosférou, aniž ztratí podstatnou část své hmoty.

Obdobné problémy, ovšem při nižších rychlostech, se u nás studují i experimentálně. Proudění plynů při nadzvukových rychlostech se zkoumá v aerodynamickém tunelu; velmi vysokých rychlostí tu však lze docílit jen obtížně a nákladně, např. použitím helia místo vzduchu. Proto se staví rázové trubice, které umožňují snáze napodobit podmínky návratu kosmického tělesa. Toto zařízení se skládá z nádržky, kovové membrány a přímého potrubí. V nádržce je plyn o vysokém tlaku. Při pokusu se membrána poruší a plyn proudí trubicí. Před rozpínajícím se plynem běží rázová vlna, stlačuje vzduch a zvyšuje teplotu na velmi značné hodnoty. Rázová vlna proletí měřicím prostorem kolem modelu a potřebné údaje lze po zlomek vteřiny registrovat speciálními přístroji.

Podobně se u nás pracuje i na některých problémech týkajících se raketových motorů a dosažené výsledky v teoretické oblasti mají význam i v mezinárodním měřítku. Je to např. práce doc. dr. Bauera, důležitá pro řešení termodynamických pochodů v raketových motorech. Dosavadní teorie počítá s ideálním plynem, jehož specifická tepla jsou konstantní a pro který platí přesně stanovená stavová rovnice. V raketových motorech však nastávají podmínky, při nichž už se tato teorie značně odchyluje od skutečného stavu. Značné obtíže to činí zejména při výpočtu trysek proudových a raketových motorů. Doc. dr. Bauer vypracoval metodu, která umožňuje rozšířit použitelnost teorie do oblastí poměrně vysokých teplot, u vzduchu např. do 2500 ^oC, a tiskem vydal příslušné tabulky umožňující rychlý a přesný výpočet. Pozoruhodná je rovněž práce doc. J. Schmidtmayera, která obsahuje matematické rozpracování studií holandského astronautického odborníka Vertrega a skýtá podklady pro rychlý výpočet vícestupňových raket.

Obr. Psychologická zkouška budoucího astronauta, při níž je uzavřen po dobu 14 dnů v podtlakovém válci uspořádaném podobně jako kabina rakety. Astronaut se nemůže postavit ani si lehnout, jí kosmonautickou stravu a je vybaven minimálním hygienickým zařízením. Dokonalá zvuková izolace a osamocenost mohou způsobit po několika dnech duševní poruchy (halucinace). Těmito pokusy se získávají poznatky o podmínkách života v kosmické raketě a zároveň se zvyšuje duševní odolnost pokusných osob. Na obrázku je astronaut po 12 dnech pobytu v komoře.

Velmi pestré, složité a náročné problémy staví před vědecký výzkum kosmický let člověka. I nejdokonalejší přístroje mohou až dosud zprostředkovat informace jedině o úkazech a jevech, jejichž výskyt se předpokládal a k jejichž registraci byly přístroje stavěny. Lze se však oprávněně domnívat, že v kosmickém prostoru existují i jevy, o nichž dosud nic nevíme, a ty může objevit jen člověk přímým pozorováním. Je rovněž zřejmé, že člověk je mnohem všestrannější, než v dohledné době budou i nedokonalejší přístroje a kybernetická ústrojí; je schopen se ihned a na místě rozhodovat, umí rozlišovat mezi více a méně důležitým, v případě poruchy přístrojů může ihned zasáhnout a vedle objektivních údajů může zaznamenat i subjektivní pocity a vjemy. K vyslání člověka do vesmíru by však jistě došlo i tehdy, kdyby nebylo všech těchto důvodů. Zde jde o prestiž lidstva a působí tu ušlechtilá síla, která od počátku dějin žene člověka vpřed za poznáním bez ohledu na riziko a nebezpečí. Je ovšem třeba postarat se o to, ab riziko bylo co nejmenší -  a to je právě úkol vědeckého výzkumu, který vedle technických otázek musí řešit i řadu fyziologických, psychofyziologických a hygienických problémů.

Při kosmickém letu bude člověk vystaven různých vlivům, jejichž působení na organismus je třeba předem dobře znát; jen tak lze různými technickými prostředky zabránit poškození zdraví a kosmickou posádku co nejlépe připravit. Při kosmickém letu je třeba počítat jednak se znásobeným působením pozemských vlivů, jako je přetížení, hluk a vibrace, jednak s vymizením vlivů na Zemi obvyklých, např. s beztížným stavem a téměř absolutním tichem. Dále tu jsou problémy spjaté s výměnou látkovou, například otázka dýchání a příjmu potravy a problémy ochrany před vlivem různého záření. Velmi rozmanité jsou pak otázky psychofyziologické, například působení jiného střídání dne a noci na biologické rytmy, vlivy naprostého osamocení na psychický stav astronauta a možnost vzniku poruch prostorové orientace.

Všechny tyto otázky jsou předmětem intenzivního výzkumu, který potřebné poznatky získává buď modelováním podmínek kosmického letu, anebo pokusy na zvířatech, při čemž sledování zvířat přímo za letu v raketě nebo družici je jen jednou z mnoha možností. I menší státy bez vlastního raketového programu mohou tedy přispět k výzkumu podmínek vesmírných letů a dosáhnout pokroku i ve vlastním biologickém a lékařském bádání.

Práce o biologických problémech astronautiky je koordinována sekcí pro kosmickou medicínu, jež byla ustavena při Fyziologické společnosti a která je v těsném styku s Astronautickou komisí ČSAV. Brzy po svém ustavení měla už na 150 členů a v uplynulém roce se pod její patronací pracovalo v patnácti výzkumných ústavech a laboratořích na deseti tematech. Konal se výzkum vlivu hluku a vibrací, studovaly se problém spojené s rovnovážným ústrojím, pracovalo se v oboru záření a výživy, řešily se některé problémy výměny plynů v kosmické kabině, byly zkoumány možnosti jak stanovit výkonnost posádky za letu a astronautická hlediska se uplatnila i ve výzkumu mikrobiologickém a v dermatologii.

V Ústavu leteckého zdravotnictví byl zahájen výzkum fyziologie gravitačních vlivů, při čemž byly získány i první původní výsledky ve studiu beztížného stavu; k jeho vyvolání se užívalo parabolického letu letadla IL 14. Rozvinul se rovněž výzkum některých neurofyziologických a psychologických problémů, zejména studium reakcí mozku na mimořádné podněty. Organismus na ně může reagovat v zásadě trojím způsobem: dokáže situaci zvládnout, může se adaptovat, anebo dojde k nervové poruše. Úkolem biologického výzkumu tu je stanovit, do jaké míry se organismus může přizpůsobit a určit nejvhodnější způsob, jak této adaptace rychle a trvale dosáhnout. Tento úkol lze řešit jedině experimentem na zvířeti, úspěchu však lze dosáhnout jedině s pomocí velmi vyspělé metodiky. Pokusný model musí přiměřeným způsobem zjednodušovat zkoumanou situaci, přitom však musí umožnit uplatnění získaných výsledků ve fyziologii člověka. Pozoruhodné úrovně dosáhl tento výzkum ve Fyziologickém ústavu ČSAV, kde se některé problémy reakcí na mimořádné podněty studují na záchvatové nervové poruše, vyvolané u některých druhů zvířat silným zvukem. Výzkum ukázal, že náchylnost k této poruše lze jak zvýšit, tak i podstatně omezit, a byly vypracovány postupy, jimiž lze dosáhnout značné adaptace. Ukazuje to, že i budoucí astronauty bude možno do jisté míry „natrénovat“ tak, aby bez škodlivých následků snesli mnohem větší zatížení, než na jaké je organismus zvyklý.

Astronautickou problematikou se začaly u nás intenzívněji zabývat i jiné vědní obory a lze předpokládat, že se toto zaměření bude uplatňovat stále ve větším počtu disciplín. Dobré předpoklady byly už vytvořeny například v právních vědách, které se mohou pochlubit pozoruhodnou tradicí: vůbec první studii z oboru kosmického práva publikoval roku 1932 docent ČVUT dr. Mandl. V poslední době pak vzniklo několik velmi aktuálních studií zabývajících se právními problémy astronautiky a perspektivami jejich řešení. Velmi nadějně se začalo pracovat rovněž v oboru radiotechniky, a to jak v teorii zabývající se spojením na krátkých vlnách v kosmických tělesech, tak i v rádiovém sledování družic a kosmických raket. Lze počítat s tím, že v budoucnu vytvoří Ústav radiotechniky a elektroniky ČSAV síť pozorovacích stanic vybavených kmitočtovými etalony a přijímacím zařízením pro výzkum šíření rádiových vln. Napojení těchto stanic na soustavu jednotného času umožní podstatně rozšířit a prohloubit astronautická pozorování.

Dosavadní přínos naší vědy k řešení otázek pronikání do kosmického prostoru nelze jistě přeceňovat, je však přesto dobrým počátkem a opravňuje optimismus v posuzování dalšího vývoje. Tyto dobré vyhlídky potvrdil na I. čs. konferenci o raketové technice a astronautice i president Mezinárodní astronautické federace akademik L. I. Sedov. Vyslovil přesvědčení, že konference ukázala reálnou možnost menších států platně přispívat k řešení problémů astronautiky a že tyto možnosti dále porostou. Podle jeho názoru půjde vývoj tím směrem, že vedle stále těžších raket budou i nadále vypuštěny k výzkumným úkolům rakety s menším doletem a ty se stanou dostupné i menším státům. Za předpokladu příznivých mezinárodních podmínek pak jistě dojde i k tomu, že odborníci z těchto zemí se budou moci přímo podílet i na programu vypouštění těžkých raket, kterými disponují velmoci.

Prof. dr. inž. Rudolf Pešek, člen korespondent ČSAV, XX století, Orbis 1960

Obr. na úvod: Stav bez tíže lze na krátkou dobu uskutečnit i v letounu při letu po parabolické dráze. Vyrovnáním odstředivé i přitažlivé síly se oba vlivy zruší, takže vznikne stav podobný beztížnému.