O tom, zda je byt dobrý, rozhoduje především disposice. Disposicí rozumíme uspořádání všech prostorů, které byt obsahuje, se zřetelem k jejich tvaru, velikosti a vzájemné sestavě.
Disposice je různá podle toho, jde-li o byt v rodinném domě (pro jednu rodinu) přízemním nebo patrovém či o bytový dům (dříve nazývaný činžovním domem), v němž je bytů několik, jde-li o byt pro svobodného nebo pro rodinu. Byt pro rodinu se liší podle velikost rodiny (počtu členů), má však být přizpůsoben i stáří rodiny (rodina bezdětná, s dětmi nedospělými, dospělými, se starými rodiči, jejichž děti již mají vlastní byty, apod.). Disposice se liší i podle technické vybavenosti, je-li vytápění kamny či ústřední, je-li v bytě vodovod, plyn, má-li byt zařízení k opatřování teplé vody místní (ohřívače v každém bytě) nebo centrální atd.
Dobrá disposice je předpokladem, aby byt dokonale vyhovoval bydlícím a vyžadoval od nich nejméně námahy a času k udržení pořádku a čistoty.
Základní součásti bytu tvoří vstup, předsíně, místnosti s hygienickými (zdravotními) zařízeními, kuchyň, pokoje, prostory skladovací. Každá tato místnost nebo prostor má svůj účel určující rozměry i eventuální zařízení, které tvoří nedílnou součást bytu, vyžaduje jistou vzájemnou souvislost, vhodný přístup. Na tom závisí kvalita bytu. Požadavků je mnoho. Jejich splnění není proto snadné, tím spíše, že se musí splňovat i hospodárně.
Vstup slouží k odložení vrchního oděvu (plášťů apod.), zaprášené a zablácené obuvi. Kromě toho cizí příchozí nevstupuje ihned do obytného prostoru. Proto jen výjimečně může být vstup součástí obytného prostoru a může být oddělen pouze pohledově (závěsem) od obytné místnosti. I potom však musíme uvážit, kam odkládat znečištěné, hlavně vlhké části oděvu. Ve vstupu je výhodná skříň nebo kout na čisticí potřeby, skříň na svrchní odložený oděv. Patří do něho zrcadlo s malou skřínkou (na kartáč a na hřeben apod.). Účelný je i koberec, který zachycuje prach, někdy i bláto (s podrážek). Je-li přístup přímo zvenku (např. u rodinných domků), tvoří i ochranu před zimou; pak je účelné ještě zádveří tak velké, abychom v něm mohli pohodlně otevírat dveře, jsou-li zavřeny dveře druhé.
Předsíň je často zároveň vstupem. Někdy bývá v bytě kromě vstupní předsíně ještě jedna, vnitřní předsíň, z níž se vchází např. do šatny a do ložnice. Nejčastěji je to tehdy, když vstup tvoří pouze minimální prostor. Předsíň je zpravidla i komunikací mezi ostatními místnostmi. Jako taková ubírá plochu obytným prostorům; má být proto buď co nejmenší, nebo vyřešena tak, aby se jí dalo co nejvíce využít pro skříně a pro skříňové stěny. Pak přejímá hospodárně skladovací účel komory a šatny. Velká předsíň je snad příjemná, ale nezapomínejme, že její pořízení je nákladnější a že se zvětšováním zvětšuje podlaha a její čištění.
Záchod je nezbytnou součástí hygienických zařízení každého bytu. Musí být dobře větrán přímo oknem nebo nepřímo větracími průduchy; od obytné místnosti musí být oddělen předsíní z důvodů hygienických i zvukových, proto vstup do něho je vždy z předsíně. Záchodová mísa má být splachována, aby v ní byla vodní uzávěrka proti zápachu (sifon); jinak by musel být záchod umístěn mimo byt, jako je tomu ve starých bytech vesnických a ve městech, kde není vodovod a kanalizace. Je to obtížné pro bydlící a nezdravé pro churavé. V nových bytech má být záchod vždy v bytě; lze jej zařídit tzv. klapkovou mísou, malou předsíňkou a splachování obstarávat třebas ruční nádobkou, není-li vodovod v budově. Zapomíná se na to zvláště v rodinných domcích.
Do záchodu, není-li blízko koupelna, patří umývátko k mytí rukou.
Jen v malých bytech, kde bydlí málo osob, je možno z důvodů úsporných spojit koupelnu se záchodem. V takovém případě má mít záchodová mísa hluboký a široký vodní polštář, aby se co nejvíce zmenšil zápach při používání záchodu. Z praktických důvodů se mísa zakrývá víkem.
Koupelna patří k dalším prostorám s hygienickými zařízeními v bytě. O jejím účelu jsou i mezi odborníky nepřesné názory. Zcela mylnou představou je, že místnost s vanou, s umyvadlem a s koupelnovými kamny je dokonalým řešením.
Účelem bytové koupelny je umožnit denně omývat tělo, večer odstraňovat s těla špínu, ráno se pak sprchovat, aby se kůže očistila od sekrecí usazených přes noc, a konečně mýt si ruce během dne, kdykoli je toho třeba (před jídlem a po něm, po použití WC, při příchodu ze zaměstnání apod.).
Teprve po splnění těchto možností přichází v úvahu koupání ve vaně, které je při správném udržování čistoty těla denním sprchováním zbytečné a omezuje se buď pouze na léčebné „zahřívání těla“, což lze obstarat i jinak, nebo na jistý druh čištění těla, příjemného, ale v podstatě luxusního, ba nesprávného, je-li určeno k odstraňování „týdenní“ špíny.
Kromě toho se často v koupelně také pere lehké prádlo, zvláště dámské a dětské. Na venkově nebo v rodinných domcích bývá z úsporných i provozních důvodů koupelna spojena s prádelnou.
Správný přístup do koupelny (nebo do umývárny) závisí na způsobu vytápění bytu. Je-li místní vytápění (kamny), neměl by být vchod ze studené předsíně, nýbrž z místnosti vytápěné. Spí-li se v bytě v několika místnostech, nemá být koupelna přístupná pouze z jedné ložnice. Vstup přímo z ložnice je sice příjemný, ale hluk při používání koupelny zpravidla ruší spáče z ostatních místností; při nejmenším je v takovém případě nutný druhý vstup (např. z předsíně); dveře by měly být těsné a dosti těžké, aby lépe isolovaly hluk.
Koupelna má být dobře větraná buď oknem, nebo ventilačním průduchem. Koupelna umístěná uprostřed půdorysu (mezi ostatními místnostmi) je teplejší, než je-li položena při venkovní zdi nebo dokonce v rohu budovy. Proti přístupu z kuchyně nebo z obytného pokoje, v němž se nespí, nejsou celkem námitky. Obzvlášť v koupelně, v níž je pouze sprchová vanička, nevyvinuje se větší množství páry (z horké vody), a není tedy nebezpečí, že bude pára vnikat do sousední místnosti, otevřou-li se dveře. Jinak jsou zápachy v koupelně působeny především příliš navoněnými mýdly, zubními pastami nebo špatným udržováním čistoty (ručníky a osušky), čemuž se lze vyhnout.
Kuchyně, její účel a zařízení je podrobně popsáno v samostatné kapitole. Nejvíce nejasností je o přístupu do kuchyně a o její souvislosti s ostatními místnostmi. Dnes, kdy práce v kuchyni obstarávají pouze členové rodiny, ztratil požadavek přímého přístupu z předsíně hlavní odůvodnění. Zcela dobře může být kuchyň přístupná i z obývacího pokoje. Někdy se tím poněkud prodlouží vzdálenost ke vstupu do bytu, takže pak máme delší cestu, vynášíme-li kuchyňské odpadky, které se nemají vhazovat do záchodové mísy, jdeme-li z kuchyně otevřít vstup příchozím nebo vylévat kuchyňské tekuté odpadky do záchodu, což však je v provozu bytu méně důležité.
Přepokládá-li se, že se bude spát i v obytném pokoji, a je-li kuchyň z něho přístupná, má být do kuchyně ještě aspoň nepřímý přístup třeba přes koupelnu nebo přes komoru.
Plocha kuchyně má být jen tak velká, jak je pro práci v ní účelné. Mají-li jíst v kuchyni jednotliví členové rodiny mimo normální dobu jídel, tj. když se v obytném pokoji, kde je jídelní stůl, pracuje nebo spí, zařídíme v kuchyni sklopnou nebo vysouvací desku, takže se nemusí zvětšovat plocha kuchyně.
Obytná kuchyně má závady provozní, v udržování čistoty i závady hygienické. Jelikož ji lze dobře nahradit obytným pokojem s kuchyňským koutem, neměla by se v nových bytech zřizovat.
Kuchyňský kout znamená pracovní prostor samostatně větraný a zpravidla i samostatně osvětlený oknem (někdy přes jídelní kout). Je spojen s obytným prostorem (někdy s jídelním koutem) volným otvorem, který se nejvýš uzavírá závěsem.
Umístit jídelní stůl do kuchyně je provozně přijatelné pouze tehdy, je-li stůl zcela oddělen od pracovní části kuchyňské, jinak se značně ztěžuje udržování čistoty (zvláště podlahy). Jiné spojování kuchyně s obytným prostorem bude možné až v budoucnu, tj. až se bude kuchyň zařizovat tak, že se ruční práce sníží na minimum a že se budou automaticky odstraňovat páry a pachy, vznikající při vaření.
Provozně nesprávná je disposice, v níž je přístup z kuchyně k jídelnímu stolu před předsíň. I když není celková cesta příliš dlouhá, je nevýhodné otevírání dvojích dveří. Pro rodinu s malými dětmi je nutné přímé spojení kuchyně dveřmi s obytným pokojem nebo spojení obytného pokoje s kuchyňským koutem. Proto by mělo být pravidlem přímé spojení kuchyně s obytným pokojem.
Obytné místnosti (pokoje) slouží k práci, k odpočinku (k posezení, k pohovoru), k jídlu a ke spaní. Nejvýhodnější je rozdělení na větší obytný pokoj a na menší ložnice. V bytě o jednom nebo dvou pokojích je třeba počítat s tím, že se v obou místnostech také spí. Kvalitnější byt je takový, který má místo jedné velké ložnice dvě ložnice malé. Velikost ložnic by proto měla být jen taková, aby se do nich vešlo nejnutnější zařízení. Do jedné ložnice by se měla dát umístit dvě lůžka pro dospělé a lůžko dětské. Vždy je výhodné, je-li v ložnici pracovní místo – byť i malé (malý stolek se židlí). Skříně v ložnici nemusí být, je-li jich dostatečný počet v jiném prostoru. Měli bychom bezpodmínečně souhlasit se zásadou: raději velmi malé ložnice, ale větší počet.
Žádná ložnice nemá být přístupná jen přes jinou ložnici nebo přes obytný pokoj, v němž se též spí, aby spící nebyli ostatními rušeni.
V obytném pokoji se obvykle umisťuje jídelní stůl. Správné místo je co nejblíže ke kuchyni a stranou od ostatních částí obytného pokoje. Velmi vhodný je jídelní kout, který má podobné vlastnosti jako kout kuchyňský. Od obytného pokoje se dá oddělit závěsem a má být na místě, které přímo souvisí dveřmi s kuchyní. Je zvlášť výhodné, je-li obytný pokoj i ložnicí.
U bytu o jednom pokoji, který je tedy současně obytným pokojem a ložnicí, má být část s lůžkem oddělena pohledově (závěsem apod.). Je to zvlášť důležité, vyskytne-li se v rodině nemoc. Výhodný je v tom případě spací kout, tj. prostor samostatně osvětlený a větraný a spojený otvorem zakrytým závěsem s obývací částí. Každá obytná místnost, v níž se také spí, má mít bezpodmínečně větrací zařízení.
Skladovací prostory jsou v podstatě trojího druhu: na potraviny, na věci v běžném provozu a na věci sezónní a zřídka používané.
K ukládání potravin slouží především spíže. Jsou to menší komory větrané buď okny, nebo průduchy. Nejlépe se potraviny uchovají, jsou-li spíže při severním průčelí. Ale ani pak, zvlášť v domech o několika podlažích, nedá se zaručit, že se v nich nebudou kazit nekonservované potraviny. K tomu je vždy nutná chladnička, pro niž by proto mělo být v každém bytě vyhrazeno místo. Teplá spíž, tedy především uprostřed půdorysu, nehodí se ani v zimě k delšímu uchovávání choulostivějších konserv a zavařenin apod. Má proto význam především pro suché zásoby nebo k uchovávání nechoulostivých potravin na kratší dobu.
Spížní skříň je větraná skříň (obvykle dvěma otvory v průčelí) přístupná nejčastěji z kuchyně. To je její hlavní nevýhodou, neboť otevřenými dveřmi vniká do skříně vlhký kuchyňský vzduch působící v zimě orosování. Proto také spížní skříň má být vždy od kuchyně oddělena neprodyšnou příčkou netrpící vlhkem (tedy ne dřevěnou). Spížní skříň je vhodná jen pro nejmenší byty. Tvoří-li ji malá parapetní skřínka v kuchyni, může doplňovat spíž obyčejnou.
K uskladňování běžně používaných věcí (šatů, prádla, atd.), jsou určeny komory, nejlépe opatřené policemi a věšáky, dále skříňové komůrky, což jsou hluboké vestavěné skříně, do nichž lze vstupovat. K nejvýhodnějším zařízením patří skříňové stěny; využívají prostoru po celé výšce místnosti a mohou být postaveny v kterékoli místnosti (v předsíni, v obytném pokoji, v ložnici), je-li na to při tvoření disposice pamatováno. Skříňovou stěnu si může sestavit i bydlící sám z vhodného vlastního nábytku. Na některých místech, zvláště v chodbách, lze zřizovat mezistrůpky ve výšce horní hrany dveřní zárubně. Vzniká tak prostor vhodný k ukládání věcí sezónních a zřídka používaných.
Vyjmenované uskladňovací prostory by měly v bytě postačit. Vyloučily by z nábytkového zařízení normální skříně. Odpovídaly by vývoji kulturního a ekonomického bydlení, které lze uskutečnit pouze podle zásady: více obytných místností, které pak nemohou být velké. Nebudou-li v malých místnostech poměrně rozměrné jednotlivé normální skříně (nízké skřínky jsou málo skladné a prostorově nehospodárné), nebude v nich prostorový dojem tříštěn ani zmenšován.
Nikdy nesmíme zapomenout, že není dobrý byt, v němž nelze umístit nábytek a uskladnit věci pro kulturní a zdravé bydlení toho počtu osob, pro které je byt navržen. Velmi často se tato okolnost nezkoumala, a proto vznikaly oprávněné stížnosti na špatné byty.
Doplňkovými prostorami jsou balkony, lodžije, verandy, terasy, arkýře. Nejsou nutné, ale splňují užitečné nebo příjemné úkoly.
Balkon rozeznáváme „slunečný“ nebo „hospodářský“. Slunečný je na slunečné straně u některé obytné místnosti. Rozměr má mít aspoň takový, aby na něm mohl být dětský kočárek nebo rozkládací lenoška pro odpočinek dospělých.
Hospodářský balkon je buď u kuchyně, nebo u předsíně; má mít neprůhledné zábradlí. Suší se na něm drobné prádlo, čistí zaprášené předměty, přechodně ukládají horké nebo páchnoucí věci apod.
Lodžije má obdobný účel jako slunečný balkon. Jelikož je zapuštěna na líc průčelí, je více chráněna před větrem a před deštěm.
Veranda je vlastně lodžije umístěna v přízemí, takže je z ní možný pohodlný přístup třeba do zahrady; to bývá předností rodinného domku.
Terasy mají význam prakticky jen tehdy, jsou-li pohodlně přístupné, tj. jsou-li ve stejné výši jako obytná místnost.
Arkýř je účelný tehdy, je-li možno v něm umístit sedací kout a je-li z něho krásná vyhlídka. Jinak zdražuje zbytečně pořizovací náklady.
Orientace ke světovým stranám je důležitá. Byt, do něhož nemohou vnikat přímé sluneční paprsky, je zdravotně méněcenný a je zpravidla nevlídný. Nejvhodnější strany pro obytné místnosti jsou proti jihu mezi jihovýchodem a jihozápadem. Mohou být ze všech poloh nejvíce osluněny v zimě, kdy je to nejpříjemnější, nejméně v létě, kdy je toho nejméně třeba. V každém bytě by měla mít alespoň jedna obytná místnost takovou polohu, aby do ní mohly i v zimě vnikat sluneční paprsky. To je dáno polohou ke světovým stranám. Skutečné oslunění závisí ještě na klimatu. Východní strana není na příklad výhodná tam, kde jsou v zimě ranní mlhy nebo kde je často obloha zatažena, protože z východní strany může v zimě do místnosti svítit slunce jen časně ráno.
Dříve se vyžadovalo, aby kuchyně byla obrácena k severu, aby nebyla v létě příliš horká. Dnes, kdy se doba vaření zkracuje, a zvlášť, není-li v kuchyni uhelný sporák, není již tento požadavek tak důležitý. Pro ostatní místnosti nejsou zvláštní požadavky. Pouze spíž má být obrácena k severu. Obecně je známo, že ložnice je nejpříjemnější na východní straně, že místnosti k západu jsou v létě nepříjemně horké, necloníme-li v nich včas okna; i tak jsou méně příjemné než místnosti na východní straně.
Obzvláště místnosti obrácené k severním stranám mají mít před sebou hodně volného prostoru, aby se aspoň zčásti nahradilo oslunění velmi dobrým osvětlením denním světlem.
Velikost a složení bytu závisí na velikosti rodiny, tj. na počtu jejích členů a na jejich stáří. Důležité je hlavně stáří dětí. Jsou-li děti v období dospívání, tedy asi od 10-12 let, mají spát v oddělených místnostech i odděleně od rodičů. Jsou-li děti ve věku předškolním nebo chodí-li již do školy, kdy místo hraní nastupuje soustavná práce a učení, kladou se na byt opět jiné požadavky. Tak byt o dvou pokojích může ještě vyhovět rodině s malým děckem spícím s rodiči a se dvěma dospívajícími dětmi stejného pohlaví, po případě rodině se dvěma dospívajícími dětmi různého pohlaví; pak ale musí spát v jedné místnosti otec se synem a v druhé matka s dcerou. Proto je pro rodinu s dospívajícími dětmi velmi účelný byt o dvou pokojích a pokojíku (o malé ložnici pro jedno lůžko).
Jiné požadavky na byt mají bezdětní manželé, jiné rodina pensisty, jehož děti jsou již mimo domov.
Nemůže proto vyhovět jedna velikost a jeden typ bytu. Nejhospodárnější jsou taková sídliště, která mají všecky typy bytů v přiměřeném počtu. Pak se rodiny mohou postupně stěhovat do bytů, které jim vyhovují. Byty pak nemusí být ani přelidněné, ani naopak nevyužité.
Podle množství bytů v jedné budově rozeznáváme domy bytové, v nichž je z jednoho schodiště přístupno několik bytů, a individuální domy rodinné s jedním bytem, které mohou stát osamoceně (isolovaně) nebo mohou tvořit dvojdomky či domy řadové. Nejvolnější jsou isolované domky; jsou ovšem větší tepelné ztráty i větší náklady na vytápění.
Bytové domy jsou levnější než domky rodinné, takže mohou mít dokonalejší technická vybavení (ústřední topení apod.). Rodinný domek je výhodný především pro rodiny s dětmi, zvláště je-li u něho zahrádka, pokud možno přímo přístupná z obytného pokoje. Udržování zahrádky a okolí rodinného domku vyžaduje vždy práce, které se nevyskytují u bytů v domech bytových. Kromě toho bytový dům s mnoha byty může mít domovníka nebo jiného zaměstnance, který udržuje čistotu, čistí chodník apod.
Bytové domy jsou nevýhodné proto, že v nich žije mnoho lidí na poměrně malé prostoře; to je méně hygienické, usnadňuje to šíření nakažlivých nemocí, lidé se vzájemně obtěžují hlukem, zvláště v domech o několika podlažích, bydlící jsou vzdáleni od okolní zeleně a ztěžuje se jejich styk s venkovním prostorem. Je třeba si uvědomit, že zdravé bydlení vyžaduje, aby bydlící nezapomínali na pobyt venku na čistém vzduchu. Dobré bydlení nesplní pouze dobrý byt. Proto se dnes budují obytné čtvrtě obklopené plochami zeleně. Do bydlení bychom měli vždy zahrnovat i pobyt venku v okolí bytu. Ideálem jsou obytné domy uprostřed zeleně, jen s nejnutnějšími dopravními cestami, bez honosné vnější architektury, ale vlídné ve svých vnitřních prostorách, i ve svém zevnějšku, tak jako jsou naše krásné chalupy na vesnicích nebo mnoha prostých starých domů v městečkách.
Dr. V. Krch, Naše domácnost, Nakladatelství práce 1959
