Tak to bylo před 60 lety: Velké umění malých herců

30 let zahraniční činnosti divadla S + H

I když to všechno začalo už dříve, rozhodující byl rok 1930, kdy Josef Skupa povoláním malíř, zaměstnáním středoškolský profesor a vším ostatním loutkař, pocítil toto své osudové určení a odvrhuv všechny společenské předsudky své doby, stal se principálem profesionálního loutkového divadla. Měl k tomu mnoho dobrých důvodů a dva zejména – Spejbla a Hurvínka. Geneze těchto dvou, až neloutkově živých postav, je všeobecně známa, nicméně považuji za nutné zdůraznit některé okolnosti jejich vzniku.

Není náhodou, že Spejbl – postava s lysou hlavou, odstávajícíma ušima a vyvalenýma, nehybnýma očima, oblečená do fraku a bílých rukavic, ale s dřeváky na nohou – přichází na svět brzy po skončení první světové války. Je to neobyčejně zdařilý výraz uměleckého reagování na společenskou situaci, na nový typ měšťáka, který se právě v oné době počíná objevovat ve veřejném i soukromém životě – onoho nevzdělaného či polovzdělaného snoba, marně zakrývajícího své hlupství honosným zevnějškem a autoritářským despotismem.

Ale úmysl pranýřovat zvoleným jevištním typem tyto měšťácké vlastnosti nemohl vyznít naplno bez adekvátního jevištního partnera, jímž pochopitelně nemohly být staré, tradiční postavy loutkového divadla. A tak po šesti letech Spejblova junácky osamělého života přichází na svět jeho protipól – pohyblivý, zvídavý, po pravdě i vědění toužící protivník a přitom syn – Hurvínek.

A právě tento otec a tento syn, žijící dohromady i každý zvlášť v současné společnosti, vytvořili nevšední divadelní dvojici, která se zdála být předurčena k renesanci loutkového divadla pro dospělého diváka, jehož vztah k tomuto druhu divadelního umění poklesl od dob obrozeneckých hluboko pod nulu. Skupa jako by byl odvalil onen pohádkový kámen s pramene živé vody. Bezprostřední, aktuální, živelný humor a stále mladý duch obou jeho postaviček ve spojení s brilantní marionetářskou technikou, která byla vždy spolehlivou vizitkou celého jeho souboru – to jsou příčiny popularity Divadla Spejbla a Hurvínka nejen doma, ale i daleko za hranicemi naší vlasti. A jsou to také příčiny onoho pozoruhodného, v československém divadelnictví vskutku ojedinělého jubilea, jehož se toto divadlo dožívá – třiceti let soustavné zahraniční činnosti, přerušené pouze dobou příprav, provedení a likvidace následků druhé světové války, konkrétně lety 1937 až 1947.

Jako jednomu z bývalých spolupracovníků divadla Spejbla a Hurvínka mi nepřísluší hodnotit dosah této činnosti ani význam jejího výročí, ale jako přímému účastníku téměř poloviny z oněch 700 představení, která toto divadlo sehrálo za hranicemi naší vlasti, mi přináleží konstatovat alespoň průběh této činnosti i její ohlas.

Statistika praví, že za oněch třicet let sehrálo Divadlo Spejbla a Hurvínka téměř 700 představení před cca 250 000 diváků osmnácti evropských států. Tyto mrtvé cifry mají však svou mnohem zajímavější náplň, o niž bych se chtěl aspoň částečně podělit s čtenářem této stati.

Šest předválečných let této zahraniční činnosti lze nazvat lety učednickými. V roce 1929 ještě amatérské a pak už profesionální loutkové divadlo, pokřtěné Radbuzou, Vltavou i Seinou, sbíralo v těchto letech první dojmy, zážitky i zkušenosti a ověřovalo si působivost svých loutek na zahraničního diváka. Sbíralo je soustavně, leč zatím spoře – 1929 Paříž, 1930  Liège, 1931 Lublaň, 1932 Vídeň, 1933 Itálie, 1935 první delší zájezd do tehdejších Baltických států Estonska, Lotyšska a Litvy a 1936 ještě Vídeň. Pak desetiletá přerva z důvodů již zmíněných, Skupovo zatčení, věznění, útěk z hořící nacistické věznice v Drážďanech a konečně osvobození. Skupa sbírá znovu síly i soubor a na podzim 1945 Spejbl a Hurvínek znovu zahajují – tentokrát už ve vlastním divadle v Praze. Domov i cizina si ještě léčí válečné jizvy, když na jaře roku 1947 vyráží Skupa se svým divadlem znovu za hranice – přes rozbitý Norimberk, Würzburg a Essen do Rotterdamu a dál do Londýna. Téměř čtyřnedělní pohostinské hry v Londýnbě znamenají už mezinárodní úspěch první řádu a jejich výsledkem je pozvání k dalším pohostinským vystoupením v Anglii a Skotsku roku následujícího. Za rok nato se hlásí Polsko – Varšava, Lodž, Krakov, Poznaň a Vratislav, a na podzim téhož roku – Moskva. V roce 1950 znovu Polsko a 1953…

Tento rok znamená důležitý mezník v činnosti Divadla S + H nejen v cizině, ale i doma. Srdeční infarkt vyřazuje Skupu na dlouho dobu z divadelní práce. Život jeho i život Spejbla a Hurvínka visí na vlásku. Skupu zachraňují lékaři, Spejbla a Hurvínka Miloš Kirschner. Dosavadní spolupracovník Skupův a žák, který soustavně sledoval práci svého učitele a tu a tam si „střihl“ Hurvínka i Spejbla, je najednou postaven před úkol tak říkajíc životní – zahrát oba na Světovém festivalu mládeže v Bukurešti.

Dala by se kolem toho napsat kniha, ale spokojme se opět pouhým konstatováním – nejpopulárnějšími osobnostmi bukurešťského festivalu se stávají dva Čechoslováci – Emil Zátopek a Hurvínek.

Skupa se vrací do divadla, ale hrát nemůže. Tím více se jako opravdový umělec a obezřetný hospodář věnuje Kirschnerovi, který pozvolna přebírá celý repertoár Spejbla a Hurvínka. Děje se tak bez jakéhokoli hluku a někteří senzacechtiví „přátelé“ divadla jsou poněkud konsternováni, když na jaře roku 1956 čtou otevřený list, vyvěšený ve foyeru divadla.

„Drazí přátelé našeho divadélka,“ stojí psáno v tomto listě, „oznamuji Vám, že již delší dobu jak v Praze, tak i na zájezdech po Československu i v cizině alternuje se mnou oba hlasy Spejbla a Hurvínka s. Miloš Kirschner. Začalo to v době mého náhlého srdečního ochuravění a s. Kirschner zdokonalil postupem doby svůj výkon tak, že nyní za mne vystupuje skoro výhradně. Konečně jsem si tedy našel a vychoval svého pokračovatele, jak mi mnozí z Vás radili. Se s. Kirschnerem zůstávám v úzké spolupráci a jsem rád, že Spejbl a Hurvínek žijí a budou žít dál ku potěše Vaší i mojí. Srdečně Váš – národní umělec Josef Skupa.“

To už má Kirschner za sebou stovky úspěšných představení doma i za hranicemi – 1954 Maďarsko, 1955 Francii a Anglii a divadlo se připravuje na téměř tříměsíční zájezd do Švédska, Německé demokratické republiky a západního Berlína. Stále ještě bez Skupy, který sice přijíždí do Berlína a Drážďan, aby se tu pozdravil se svými přáteli z nacistického vězení, ale nehraje ani jednou, nýbrž se jenom těší ze zpráv o Švédsku, kde „Skupas dockteater“ zaznamenalo neobyčejný úspěch, stejně jako na čtyřnedělním turné po NDR. Skupa se cítí neobyčejně svěží a zůstává s divadlem v západním Berlíně.

„Hurvínek získává všechna srdce,“ nadepsal svůj článek o premiéře nejrozšířenější berlínský list „Berliner Morgenpost“, a „Der Abend“ dokonce konstatoval, že „toto pražské loutkové divadlo je pestré jako svět, barvité jako cirkus, zajímavé a napínavé jako plastický film a roztomilé, jak vůbec něco může být“.

„Starej“ – jak se Skupovi u nás odedávna říkalo – zářil, byl samý žert a vtip, pln chuti do života a nových plánů do budoucna. To bylo v prosinci 1956. A neuplynul ani měsíc – a před našima stále ještě nevěřícíma očima se s krutou neúprosností zasunovala pohyblivá stěna žároviště strašnického krematoria za jeho tělesnými pozůstatky.

Odešel český loutkař a zjevné i tajné slzy tisíců prostých lidí, kteří přešli onoho dne kolem jeho rakve v Domě umělců, svědčily o tom, že nežil nadarmo. Svědčily o tom i soustrastné projevy z celého světa.

Příznivci a obdivovatelé se loučili s národním umělcem Josefem Skupou, ale nehodlali se rozloučit s jeho odkazem – se Spejblem a Hurvínkem. Proto věnoval profesor Skupa poslední léta svého života výchově svého pokračovatele, proto napsal i onen otevřený list. Cítil, že ti dva, kterým vdechl život, jsou už natolik silní, aby si jej uhájili za pomoci těch, kteří zůstali a kteří s nimi po léta žili a pracovali.

A divadlo je zase plné, do jeho čela se staví zasloužilá umělkyně Jiřina Skupová, dosavadní Kirschnerova anonymita se zvolna ztrácí a už za dva měsíce po Skupově nenávratném obchodu prokazuje divadlo svůj raison d´étre i v cizině. Na pozvání západoněmeckého města Braunschweigu odjíždí, aby se zúčastnilo tamního loutkářského festivalu, nazvaného „Týden evropského loutkářství“.

Nebyla to cesta, na kterou jsme se vydávali bez obav. Vždyť festivalu se účastnily soubory z Německa, Francie, Švýcarska, Rakouska, Švédska – a Divadlo S + H bylo jediným reprezentantem tábora lidově demokratického. Ale snad to přece jenom i tentokrát bylo „ono“, neboť místní tisk po tomto vystoupení na festivalu napsal:

„Vrcholným bodem celého ´Týdne´ byla představení francouzské Compagnie de Marottes a Pražského marionetového divadla prof. Skupy. Spejbl a Hurvínek tu byli nadšeně oslavováni. Však to také byla pestrá směs, kterou nám pražští loutkaři předložili – loutkové varieté, v němž virtuozní umění, vysoká hudebnost a slovní vtip zazářily v oslnivé formě. Technická perfektnost tohoto divadla je vskutku neobyčejná. Vše tu běží s takovou uměleckou precizností a s takovým půvabem a vtipem, jaké lze velmi zřídka spatřit a zažít. Ale při tom všem: za technickou perfektností stojí lidská práce a srdce a nade vším aparatismem přítomnosti je cítit starou tradici českého lidového loutkářství. A když se na konci představení obě neodolatelné loutky ´otec a syn´ Spejbl a Hurvínek děkovaly před oponou za jásavý potlesk a pochvalu, obecenstvo v pravém slova smyslu šílelo nadšením.“

Při slavnostním večeru na ukončení festivalu primátor města Braunschweigu píše Hurvínkovi do pamětní knihy „Přijeďte zas ve službách míru“ a divadlo odjíždí na další turné Porúřím – Bochum, Gelsenkirchen, Duisburg, Kolín na Rýnem, Hamborn a Oberhausen. A do západního Berlína, kde opět končí zájezd, si vedle nesčetných „Auf Wiedersehen“ a „Kommen Sie wieder“ přiváží mimo jiné i zápis v pamětní knize od kulturního rady hornického střediska Porúří Bochumu: „Kéž veliké světlo a jas, které přinášíte svými vystoupeními, proniknou do všech temných míst, která ještě na světě jsou.“

A když jsme u těch zápisů v pamětní knize – jsou jich stovky a pod nimi stovky jmen velmi známých, méně známých i zcela neznámých. Některá podpisují svůj obdiv lidský, jiná odborný, ještě jiná zdůrazňují kulturně politický význam vystoupení, ale všechna vyjadřují radost a potěšení, které jim představení způsobilo. A soubor si nejvíce váží těch zápisů, které mluví o přátelství – o prostém lidském přátelství mezi národy. A právě množství dopisů i projevů tohoto druhu mne nutí, abych opustil dosavadní linii popisu této zahraniční „třicetiletky“ Divadla Spejbla a Hurvínka a pokusil se – byť jen v úryvcích – zachytit její poslední třetinu nikoli perem komentátora, ale srdcem účastníka.

Ale dříve se ještě vraťme na chvilku zpátky, třeba do Moskvy, k prvnímu zájezdu československého divadelního souboru do Sovětského svazu po druhé světové válce v říjnu 1949, jak se obráží ve vzpomínkách účastníků.

Jedno z moskevských představení hrálo divadlo v CDKA, což jest Centralnyj dom Krasnoj armiji. Před jeho začátkem vychází před oponou profesor Skupa a Sergej Vladimirovič Obrazcov, obětavý průvodce a upřímný přítel celého souboru, který zahajoval všechna moskevská představení krásnými slovy o naší vlasti, o českých loutkách a o práci svého přítele Josefa Skupy. Pak se ujímá slova profesor Skupa, který mluví o vděčnosti českých a slovenských lidí Sovětské armádě-osvoboditelce a mezi jiným praví: „I zde mezi vámi jsou možná ti, kteří bojovali v naší zemi proti fašistům.“ V tom okamžiku se v hledišti zdvihá celý les rukou a všem členům souboru je v té chvíli tak neobyčejně teplo u srdce, že jsou právě tady a že mohou právě těmhle divákům dát to, čím někde třeba plýtvají jen tak nazdařbůh, totiž radost a smích. A tento pocit se ještě umocňuje, když po představení přichází za kulisy jeden z těchto vojáků vítězné vlastenecké války. Má plná prsa vyznamenání. Rozhlíží se kolem zářícíma očima, tiskne všem ruce, načež přistupuje k Hurvínkovi, pohladí ho po hlavě a říká:  „Moloděc…bolšoje spasibo.“

•

A teď už vzpomínky mé.

Končí večerní představení v Městském divadle staroslavné Uppsaly. Hurvínek a Spejbl se svými vodiči Jiřinou Skupovou a Mirkem Vomelou a samozřejmě s Milošem Kirschnerem vycházející na předscénu a za nimi celý soubor s kyticemi v rukou, jak je tu zvykem. Hurvínek se loučí s obecenstvem a při jeho slovech „ať žije přátelství mezi Švédském a Československem“ hází soubor své kytice do hlediště. Bouře potlesku – a na jeviště vyskakuje v té chvíli jakýsi vousatý muž, který pronáší se zcela neserverským temperamentem krátký projev. Jeho intonace je takřka výhružná a my trneme, neboť nerozumíme ani slovo. Muž končí stejně nečekaně jako začal a 900 Uppsalanů se zdvihá jako jeden muž – a divadlem zahřmí trojnásobné „hurrá“ na naši počest – prý poprvé v jeho historii, jak se později dovídáme. Všem se najednou tak divně lesknou oči, zatímco diváci se hrnou k jevišti a pokračují – teď už neorganizovaně – ve svém provolávání a ten vousatý muž se obrací k nám a všem tiskne mohutně ruce. Ukazuje se, že je to režisér tohoto divadla, který za nepřítomnosti ředitele nás tímto způsobem uvítal a pravil svým spoluobčanům, že zatím co kdysi Švédové těžce dobývali Prahu, dobyly dnes české loutky Uppsaly a dobudou hladce celé Švédsko.

•

Je po představení v Lipsku. Dveře naší šatny se nesměle otvírají a dovnitř vcházejí dvě staré, jakoby uslzené ženy, hledí na nás a my na ně a ta jedna najednou povídá: „Ja… kommen sie wieder… wie nach Hause.“ A ta druhá přikývne a praví: „So… so… a obě odcházejí.

V Karl-Marx-Stadtu vpadá najednou do šatny hromotlucký člověk, rozhlíží se a přešlapuje, jako když chce říci něco strašně důležitého. Najednou polkne, popadne někoho z nás za ruku, dlouho mu ji tiskne a beze slova odchází.

Přijíždíme do Drážďan. V hotelu Astoria nás vítá předseda Krajské rady a mimo jiné říká: „Drazí přátelé, chtěl bych vás ujistit, že z této části Německa nebude už nikdy vznesena pochodeň války ani proti vaší, ani proti žádné jiné zemi.“

•

Končí představení v Braunschweigu. Diváci stojí na podlaze a na židlích, jejich pokřik a dupot končí skandovaným potleskem a voláním „Auf Wiedersehen“ a za jeviště se řítí jakýsi tlustý muž v hubertusu. Drží si dlaně na obou zpocených, rozpálených tvářích, vykřikuje při pohledu na loutky „mein Gott…mein Gott…“ a popadnuv najednou Miloše Kirschnera do své objemné náruče, volá, že takhle by chtěl obejmout celý český národ za radost, kterou cítil při našem představení.

•

Vídeň na jaře 1958 – krásný sál Österreichischen Gewerkschaftsbundu. Bezútěšný, ponurý repertoár většiny vídeňských divadel – a tady se diváci smějí, až jim vskakují slzy do očí, tleskají, dupají a volají „Auf Wiedersehen“ a „nazdááár“ a jeden z nejváženějších a nejuzavřenějších vídeňských kritiků mi v té vřavě křičí do ucha: „Donnerwetter, vy jste nejradostnější a nejpreciznější divadlo světa“. A „Österreichische Neue Tageszeitung“ druhého dne píše:

„Ve Vídni zahájil svá pohostinská vystoupení soubor se Spejblem a jeho synem Hurvínkem, ústředními postavami Pražského marionetového divadla, které profesor Skupa stvořil více než před třiceti lety. Ještě nikdo nikdy neviděl ze dřeva vyřezané postavičky, které by byly tak všestranné a životné jako tyto české loutky. Pohybují nejen rukama a nohama, ale i prsty, boky, očima a ústy. Proti loutkám Jiřího Trnky jsou jejich obličeje krajně individuálně formované, vyjadřují kdejaké citové záchvěvy – hloupost, chytrost i lhostejnost – a probouzejí se k mystickému životu, když se jejich mistři chopí nití. Je to nejvýš dokonalé loutkové divadlo, plynulý, nejpřesnější souzvuk mezi loutkovodiči, mluvčím a hudbou…

Jedním slovem – loutková scéna par exellence.“

•

A konečně Brusel – EXPO 58. Šest nabitých představení ve dvou československých národních dnech. Kulturní komisař Světové výstavy, který se už nedostal do hlediště, sedí po celé představení v zákulisí jako přibitý k židli a při odchodu nám píše do pamětní knihy: „Děkuji svým přátelům z Československa, kterým se během dvou hodin podařilo vrátit mi mé mládí.“

Zcela záměrně tu uvádím převážnou měrou zážitky z vystoupení divadla S + H v cizině kapitalistické, neboť mi nejde ani tak o ně samé, jako spíše o význam toho, co říkají. Říkají, že mezi lidmi všech národů je silná touha po dorozumění, touha po onom prostém lidském přátelství. Setkávali jsme se s ní na každém kroku. V oficiálních i neoficiálních projevech, v rozhovorech, ve stiscích rukou i na drobných lístcích, které jsme nacházeli zastrkány za okna autobusu.

Radost a smích a ono bruselské „vrácené mládí“ – to je nejširší a nejpevnější most k navazování i utužování tohoto přátelství, jehož znaky se jako červená nit táhnou celou touto třicetiletou zahraniční činností Divadla Spejbla a Hurvínka. A právě to patří k nejsilnějším zážitkům a dovolím si říci k nejcennějším trofejím Divadla S + H, které smíchem a radostí pomáhá dorozumění mezi lidmi i národy. Za tuto záslužnou činnost bylo ve svém jubilejním roce právem vyznamenáno Řádem práce.

Jaroslav Janovský, XX století, Orbis 1960