Tak to bylo před 65 lety: Domněnky a fakta o sněžném člověku

V posledních dvou letech se v našich novinách objevovaly zprávy o sněžném člověku, zvaném yeti, záhadné bytosti Himaláje. Ve sněhu byly pozorovány jeho stopy, široké, těžké – probleskly i zprávy o tom, že byl nalezen skalp yettiho. Přesto však jsou o existenci yetiho stále dohady a členové evropských i zámořských výprav i sami himálajští domorodci dále pátrají v nejvyšších oblastech horského pásma Velkého Himálaje a pohoří Karakorum.

Písemné zprávy o existenci záhadných obyvatel z oblastí pásma na hranici věčných sněhů ve výši 4000 až 6000 m n. mořem jsou již z r. 1854. J. D. Hooker popisuje v knize „Himalayan Journals“ vyprávění domorodců o chlupatých lidech neboli chlupatcích, zvaných „harém“, žijících v horských pustinách. Od r. 1921 až do dnešních dnů setkávali se účastníci horských výprav se stopami, kladenými v řadě za sebou. Stopy pocházejí i od více jedinců a vedou sněhem často i několik kilometrů, než se ztratí v kamenitém terénu ledovcových morén.

Zkoumání stop

Délka otisku nohy yetiho je určována různými pozorovateli na 15 až 30 cm a šířka 12 až 20 cm. Z 350 mužů, jejichž rozměry chodidel autor článku pro srovnání zpracoval, mělo 90 až 95 % délku nohy od 24 do 29 cm a šířku od 9 do 11 cm při výšce těla od 160 do 180 cm. Připustíme-li, že některé ze stop mohly náležet nedospělým jedincům, spadají stopy délkou z velké části do variace délky lidského chodidla, avšak šířkou navazují na její horní hranici. Otisky ve sněhu, které viděl Eric Shipton a které jsou též zachované na fotografii, připomínají stopy lidoopů. Nesou zřetelný otisk tří prstů a palce, uchýleného do strany. Nevýhodou je, že stopy byly ve většině případů částečně zaváty sněhem nebo jejich okraje narušeny slunečním teplem. Ze zanoření stop do sněhu nelze přímo určit váhu bytosti; alespoň tomu neodpovídají údaje plk. A. J. Smitha, který uvádí, že stopy, které pozoroval (délky 30 cm a šířky 15 cm), byly zanořeny 28 cm, kdežto lidská stopa zapadla do sněhu pouze 5 cm. Je třeba počítat s tím, že zde mohou působit ještě jiné vlivy, jako vlastnosti čerstvého a starého sněhu, působení slunečního tepla atd. Jinak bychom dospěli k nepravděpodobným, příliš vysokým odhadům váhy.

Britská výprava, jejímiž členy byli odborníci různých oborů, jako biolog Ch. Stonor, lovec G. Russel, fotograf zvěře S. Jeeves a další, která přijela v r. 1954 do Nepalu vyzkoumat záhadu yetiho (s úmyslem yetiho chytit, prozkoumat a opět pustit na svobodu), neměla za celou dobu svého pobytu v Himálaji příležitost ho spatřit. Stopy však byly téměř na každém ledovci. Účastníci výpravy sebrali cenné zprávy od domorodců a sami zjistili některé zajímavosti, např. to, že původci stop sjížděli po strmých zasněžených svazcích po zádech dolů, při čemž brzdili nohama a odstrkovali se pažemi jako při plavání. Toto počínání takřka vylučuje čtvernožce.

Velkou zásluhu o získávání a potvrzení zpráv o yetim má světoznámý horolezec Tensing Norkey, jenž spolu s Hillarym dosáhl 29. V. 1953 vrcholku Mt. Everestu. Tensing byl též představen předsedovi čs. vlády Viliamu Širokému za jeho návštěvy v Indii a Barmě v roce 1957.

Očitý svědek

Nejdokonalejší popis yetiho podal pastevec jménem Mingma z vesnice Pangboche, který v r. 1949 na pastvisku Mingbo, několik kilometrů od vsi, uslyšel ze skal nad údolím křik, podobný lidskému. V domnění, že je to druhý pastýř, odpověděl zvoláním. Za chvíli uzřel, že skalní průrvou k němu přichází yeti. Mingma utekl do blízké salaše, kde se zabarikádoval. Škvírami mezi trámy pozoroval yetiho, obcházejícího stavení a vydávajícího skřeky. Podle Mingmova vyprávění byl yeti nevelké, člověku podobné postavy, pokryté krátkou bronzově rudou srstí, o něco světlejší na prsou a nohách, rostoucí od pasu směrem nahoru a dolů. Ruce se podobaly lidským, hlava byla špičatá – vlasy spadaly na obě strany podobně jako u člověka, s tím rozdílem, že přes střed lebky od čela ke krku se táhl pruh tuhých, zježených chlupů v podobě jakéhosi hřebenu. Obličej byl holý, více plochý než lidský, ale více vystupující než u opice. Nemoha se dočkat odchodu yetiho, vzal Mingma z ohniště planoucí poleno a vyřítil se ven. Yeti utekl.

Pruh tuhých vlasů zjistili též Stonor a po něm Tensing na dvou skalpech připisovaných yetimu, nacházejících se v klášterech v Pangboche a v Thyangboche, kde jsou chovány jako kultovní předměty. (Jeden z nich dokonce již asi 350 let).

Slovo vědy

Stanovisko mnohých vědců bylo ke zprávám o yetim donedávna skeptické. Dnes však lze soudit podle věrohodných zpráv, že „sněžný muž“ je skutečností, i když nic nenasvědčuje tomu, že jde o člověka. Název byl převzat prvními výpravami od domorodců, ačkoliv ti nazývají např. orangutana „lesním člověkem“ a vůbec je nenapadne, že by orang nebyl zvíře. Lze soudit na výšku postavy 120 až 150 cm, podle délky kroku (zjištěna 40 až 60 cm) na poměrně krátké nohy. Při setkání s člověkem projevuje yeti strach. Je dobře vysvětlitelné, že byl daleko častěji spatřen domorodci a též z větší blízkosti než členy evropských výprav, které postupují pomalu, poměrně hlučně a obtíženi výzbrojí. Zvěř, vyplašená již v údolí, utíká do bezpečí vyšších poloh a tak varuje už dávno předem obyvatele vysoko ležících oblastí – když pak výprava dosáhne výšky 5000 m, najde již jen stopy. Záhadný tvor žije ojediněle nebo v malých skupinkách a nejspíše v nejvyšších vegetačních pásmech, v oblasti rododendronů, v zimě níže, v létě výše, a přes ledovce a horské hřbety pouze přechází. Není usedlý na jednom místě a je schopen dlouhých pochodů. Domorodci rozlišují dvě formy yetiho – menší druh zvaný mi-teh je prý masožravý a zdržuje se blíže lidských příbytků, a větší zvaný dzateh se živí rostlinami a žije výše v horách.

Dosud se soudí, že jde o zvláštní druh himálajského medvěda (otisk stopy tomu nenasvědčuje) nebo o neznámý druh lidoopa, to podle převážně vzpřímené postavy, pokročilejšího vývojového stupně, než jsou afričtí lidoopi gorila a šimpanz, nebo asijský orangutan. Je nutno při této příležitosti připomenout, že z předhůří Himálaje, z pohoří Sivaliku, pocházejí kostrové zbytky fosilních lidoopů, tzv. sivapitheka z miocénu, a formy známé pod názvem Paleopithecus sivaliensis a Ramapithecus z pliocénních náplavů.

Biologové však neradi hovoří o nekonkrétních věcech. Proto je třeba ocenit správný postup sovětských vědců, kteří po prozkoumání známých údajů a zvážení jejich reálnosti se rozhodli uspořádat do Himálaje výpravu a přesvědčit se na místě samém. Podnětně k tomu přispěli akademik Alexandrov, geolog profesor Obručev, zoologové prof. Šuškin, Pavlovskij aj.

Druhou výpravu s cílem rozřešit otázku „sněžného člověka“ podnikli v srpnu 1958 západní vědci a znalci Himálaje Gerald Russel, Norman Dyhrenfurth, novinář a sportovec T. Slyke a bratři Peter a Bryan Byrneové. Podaří se jim odhalit záhadu yetiho? Na výsledky výprav čekají nejen vědci, ale široká světová veřejnost.

RNDr. Miroslav Prokopec, kandidát biol. věd, Dvacáté století, Nakladatelství Orbis 1959

Obr. Čestvá stopa yettiho ve sněhu fotografovaná E. Shiptonem na ledovci Menlung v roce 1951