Televize

Znamená elektricky zprostředkované přímé vidění na dálku. Zprvu usilovali vynálezci napodobiti princip vidění zrakového, pokoušeli se zachytit i přenést celý obraz najednou. První přístroj toho druhu navrhl r. 1875 Američan Carey. Přenášený obraz se měl zachycovati na desku složenou z 2500 citlivých „fotočlánků“ měnících různé intenzivní světlo v různě intenzivní el. proudy; proud z každého toho fotočlánku měl napájeti v přijímači jednu z 2500 žárovek na společné desce (je zajímavé, že zrovna takové žárovkové mozaiky se užívá v moderních televizních přijímačích s projekcí velkých rozměrů). Podstatně shodného druhu byl „elektroskop“ navržený r. 1877 Francouzem Senlecquem (užil selenových článků). Života schopnější byl princip postupného snímání a skládání obrazu, užitý po prvé v návrhu Francouze de Paiva (1878); obraz se měl snímati postupně selenovým článkem a proměnlivými proudy rozžíhati postupně žárovky na desce přijímače. Skutečný přístroj televizní na principu „postupnosti“ sestrojili r. 1881 Angličané Ayrton a Perry, ale výsledky byly nevalné.

Podstatným pokrokem byl snímací i reprodukční kotouč vynalezený r. 1884 P. Nipkowem, je opatřen koldokol otvory uspořádanými ve spirále, jejíž počátek a konec jsou posunuty proti sobě (v radiálním směru) o výšku snímaného předmětu (popř. jeho optické zmenšeniny), sousední otvory pak o výšku jedné „světelné řádky“. Nipkow sestrojil i t. přístroj s tímto kotoučem a se selenovým článkem (později s jiným světelným relé založeným na polarizaci světla), ale praktického úspěchu se nedodělal. Jeho kotouč upadl v zapomenutí, bylo ho užito zase až kolem r. 1925.

Zatím se objevilo jiné snímací zařízení, zrcadlové kolo, vynalezené r. 1889 Weillerem, jehož se užívá porůznu podnes, vedle dokonalejšího zrcadlového šroubu vynalezeného r. 1930 maď. fyzikem Okolicsanyim a čočkového kotouče sestrojeného roku 1935 Mechowem.

V 90. letech byly sestrojeny četné t. přístroje, ale bez praktických výsledků. Počátkem tohoto století se jeví tendence, vrátit se zase k prvotnímu principu snímání (a skládání) současného. Tak Lux navrhl užíti přenášení tolika různých frekvencí proudových, kolik obrazových prvků se má reprodukovat.

Zastánci principu „postoupnosti“ zase usilují zlepšiti televizi užitím katodové trubice, vynalezené r. 1897 Braunem, ale prakticky k tomu došlo až počátkem třicátých let. Světovou válkou byl vývoj televize přerušen, intenzivnější činnost se projevuje až zase kolem poloviny dvacátých let; objevují se přístroje: Alexandersonův, Bairdův, Dieckmannův, Jenkinsův a Karolusův (tento s novým světelným relé tzv. Kerrovým článkem založeným na polarizovaném světle) a D. v. Mihály (1928). R. 1932 byl vypracován v Německu a prakticky zaveden nepřímý způsob televize, oklikou přes film. To se již uplatňuje v televizi princip elektrooptický (Braunova trubice, Kerrův článek).

Možnost skutečné televize, přímého, zřetelného snímání pohyblivé skutečnosti, se objevila s ikonoskopem, sestrojeným americkým Rusem Zvorykinem, se snímací trubicí německého badatele v. Ardenne („Telefunken“) a s dissectorem (a multiplikátorem elektronů) sestrojeným Angličanem Farnsworthem (vesměs v l. 1933-34). První veřejné televizní vysílání bylo zahájeno r. 1935 z Berlína.