Jmenovala se Veronika, ale my jsme jí říkali – Fróny. Teta Fróny. Jak k tomu jménu přišla, ví milý Bůh, snad muž Němec jí tak říkal, za něhož byla provdána. Za naších dětských časů byla již vdova a bydlila ve Vlašském sirotčinci, spolu s naším dědečkem. Tam jsme odbíhali, jak jen jsme mohli, neboť starý sirotčinec měl v sobě tolik lákavého a tolik tajemného. Po kamenných schodech vstoupil jsi do chodby, z níž zavál chlad a v níž stále těkala vůně kadidla. To z kaple sv. Karla Boromejského, která byla celý rok zavřena a jen na svátek sv. Karla Boromejského a na Velký Pátek byla otvírána. Týden před těmito dny byl generální úklid a to jsme se s druhými kluky dostali do kaple, pobíhali po ní, pomáhali při úklidu a jednou dokonce, to když kostelník kamsi odběhl, pohoupali jsme se pěkně na spuštěném skleněném lustru. Chodbou jsme vždy utíkali, už abychom byli na dvoře. Byla šeravá, nevlídná. Na jejím konci byl vrátný a před jeho bytem padací dřevěné dveře. Tam byl hluboký sklep se sráznými schody a děsivou tmou; tomu jsme se vždy uctivě vyhnuli.
Zato dvůr, čtyřhranný, prostranný dvůr, kočičími hlavami vydlážděný, se starými akáty po všech stranách, to bylo něco pro nás! Uprostřed stála stará kamenná kašna, cípatá, do hvězdy stavěná, s vodou, v níž byla radost se šplouchat. Tam jsme spouštěli na vodu papírové lodičky, v jednotlivých rozích kašny byly válečné přístavy, maličkými kaménky jsme lodi zatěžovali a větší kaménky měli připraveny na potápění nepřátelských flotil. Když jsme se tak strefili do nepřátelské lodi a poslali ji ke dnu, to bylo radosti! Někdy také takový útok skončil pračkou a pláčem pod některým z akátů, ale i tak to vždy stálo za to.
Po prostranném dvoře proháněli jsme se jak hříbata po prérii, neboť kol dokola to byla vlastně příroda. Po stranách dvora před jednotlivými byty na všelijakých stupňovitých stojanech byl květ na květu. Fikusy, aspiristry, pelargonie, fuchsie, mučenky i veliké oleandry v dřevěných kořenáčích byly tam směstnány a nakupeny, takže dvůr byl po celý rok jedna zeleň a jeden květ. Ke všemu jsme měli i hudbu, neboť z oken paní učitelky Babánkové, jež učila hudbě, linuly se stále zvuky několika citer. Často jsme pod okny poslouchali, ani nedutujíce. V rohu dvoru pak bydlil dědeček s tetou Fróny. Vlastně teta Fróny s dědečkem, kterého si vzala k sobě doopatrovat ho. Pod oknem bytu tety Fróny byl stojánek s květinami, na dveřích klícka s hrdličkou. V okně zase květy a nad nimi proti sobě dvě klícky s kanáry. Staré pendlovky v kuchyni tikaly se stěny, u okna s dlouhou dýmkou vysedával dědeček, taková šedivá kulatá hlavička za zelení květin. I teta Fróny byla již šedivá, ale nám se zdála být mladá; to dělala červeň jejích tváří a mladické zdržení těla. Jinak byla pro nás teta Fróny osoba, před níž jsme měli zvláštní úctu. Dokonce i strach. Slýchávali jsme o ní doma, šeptem i nahlas, že umí věštit, že dovede vykládat sny a má zvláštní dar předvídání skonu lidí jí blízkých nebo v její blízkosti žijících. Tak prý v mládí, ještě když byla dívenka, šla se svou sestrou Klárkou z Maltézského náměstí pro vodu do karmelitského dvora. Doma ležela chorá sestra Albínka. Jak tak Fróny s Klárkou kráčely podle ambitů k pumpě, Fróny zahlédla pod nimi Albínku, jak v širokém slaměném kloboučku s rozvlátými stužkami utíká pryč a mává jim rukou.
„Albínka, Albínka, podívej se, Klárko!“ vykřičela Fróny, ale Klárka již nezahlédla ničeho.
Když se vrátily s vodou domů, byl tam pláč a nářek: Albínka právě skonala.
Její sny byly vůbec předvídavé a varovné. Babička v nich prý přicházela k ní a dávala výstrahu nebo radu. Už podle jejího úsměvu nebo ustarané tváře poznala teta Fróny, s čím k ní babička přichází. „Na Antona mi dejte pozor!“ řekla na příklad a Anton do týdne byl obětí železničního neštěstí, jemuž nakonec podlehl.
To vše opřádalo tetu Fróny zvláštním nimbem. I sobě dokonce předpověděla, že bude žít do osmdesáti šesti let.
„Tak dlouho tu ještě chceš být?“ smávali se jí sourozenci.
„Chci – nechci, je tomu tak. Vždy mi vyjde osmdesát šest.“
To byla asi narážka na karty, ale v zápětí se obránila proti tomuto podezření:
„I babička mi to řekla: Do šestaosmdesáti tu budeš, děvečko. Všem posloužíš, jen ty už nebudeš mít nikoho, kdo by posloužil tobě.“
Když jsme za ní kdy vklouzli do jejího pokoje, jenž měl výhled na zelený svah zahrady sirotčince, kráčeli jsme pokojem po špičkách. Krásně vykládaný rokokový nábytek, komody, staré sloupkové hodiny, staré rodinné portréty po stěnách, stolek s květy a zvláštní pach plísně – to jsme až dech zatajili.
Teta Fróny sedávala obyčejně pod zamřížovaným oknem u malého stolečku, brýle na očích, četla v knize, vykládala si v kartách nebo paličkovala; někdy se na nás usmála, podarovala nějakým pamlskem, dala tu a tam pětníček, jindy však pohlédla přes brýle takovým přezíravým a odstrkujícím pohledem, že jsme se jen otočili na patách a pelášili pryč.
Ono celé to okolí Vlašského sirotčince tak nějak patřilo k tetě Fróny a či teta Fróny k němu. Byly v té staré budově kouty, přímo nahánějící strach, nebo vynucující si uctivé obcházení. Tak hned vedle tetina bytu byl takový podchod, kudy se šlo nahoru do školy sirotčí. V tomto podchodu, když tam kopali a kladli potrubí k nové kanalizaci, našli kostru kněze se zlatým, drahokamy vykládaným řetězem. My jsme se tomu koutu vyhýbali anebo jej uctivě obcházeli. I na jiných místech dvora našli zbytky koster a rakví a pod starou kašnou dokonce dřevěné potrubí, jež bylo přípojkou na hradní potrubí. Voda byla tudy vedena patrně do paláce lobkovského. Ale kterému koutu jsme se zvlášť vyhýbali a kam by nás nebyl nikdo za živého boha dostal, to byl kout protilehlý koutu, v němž bydlila teta Fróny. Pod tmavým podchodem byly staré dveře, vedoucí na malý dvoreček. S dvorečka byl vchod do opuštěné věže, hledící přes zídku do Šporkovy ulice. Věž byla prostranná, poschoďová, okna měla staré dřevěné okenice a přece v ní nikdo nebydlil. S generace na generaci šla od úst k ústům pověst, že ve věži straší. Když fičel vítr, okenice bouchaly, rezavá korouhvička na špičce sténala, v podkroví poletovali netopýři a někdy v noci zablikalo prý za okny světélko.
To jak některý tulák se do věže uchýlil a na útraty pověrčivých strašpytlů se v ní pěkně vyspal.
Tahle věž a to, co se v ní jedné noci událo, mělo úzkou souvislost s naší tetou Fróny.
Byla sychravá listopadová noc, venku fičel vítr, koruny akátů jen tak šustily a hvízdaly, každou chvíli bouchlo někde okno nebo okenice – psa by ven nevyhnal. Teta Fróny měla tu noc podivný sen. Po nádvoří viděla plížit se člověka. Byl smutný, tvář měl sebranou do pláče, malý raneček pod paždím a celý urousaný nepohodou. Šel přímo k podchodu a staré věži. Jak se u podchodu zastavil, zahlédla, že je hrbatý. Potom jako by se po ní otáčel. Dala se za ním, dívala se, jak otevřel staré dveře, pomalu stoupal po dřevěných schodech, vyšel až docela nahoru do věže, pustil raneček na zem a díval se po stěnách. Potom přistoupil k jednomu oknu, nahmátl silnou skobu, odepnul si řemen, udělal na něm smyčku, zavěsil jej na skobu a vsunul do smyčky hlavu.
Fróny vykřikla a vtom se probudila.
Srdce jí bušilo, zvláštní tíseň ji zaplavila, venku skučel vítr a až do jejího pokoje bylo slyšet skřípavý zvuk návěžní korouhvičky.
„Jdi – jdi – zachráníš člověka!“ ponoukalo jí cosi.
Vstala, rozsvítila svíčku, vešla do kuchyně, i dědeček byl vzhůru a modlil se, snad též pro tu psotu nemohl oka zamhouřiti.
„Co je? Proč nespíš?“ zdvihl se na pohovce, kde spával, a hleděl na vyděšenou Fróny.
Vyrozprávěla mu svůj sen, ale dědeček se jen usmál a mávl rukou:
„Jdi spát, dítě! Snad tam v tom nečase nechceš jít? Ráno stačí“.
Tetu to neuspokojilo, ale sama se ven neodvážila. Dlouho nemohla usnout a ráno prvé, co bylo: běžela k domovníkovi. Vybrali se do věže spolu, na dvorečku našli jakési papíry pohozené.
„Vida, přece tu někdo byl,“ pousmál se domovník – ale když na schodech našli roztrhaný klobouk, zvážněl, a když vystoupil až nahoru, vydral se jim z úst společný výkřik a zavalil je společný děs: na skobě u okna proti nim visel hrbatý tulák.
Potom nám dětem Vlašský sirotčinec jaksi zesmutněl. Jednoho dne zavolali nás k dědečkovi na rozloučenou. Ležel na své pohovce, jako by spal, ještě se i usmíval, ale ruce měl skříženy na prsou a když jsme se jich dotkly, byly chladné. Pendlovky netikaly, i kanáři v klíckách seděli tiše na bidélku a my věděli jen jedno: že už nám dědeček nikdy nedá pichlavou pusinku ani pětníček do ruky.
Léta míjela, vršila se jedno na druhé. I tetu Fróny čas pochýlil. Červeň v tváři jí zůstala, bystré oko též, jen víc a více byla jaksi v sebe zabranější. Blížil se a konečně i nadešel její osmdesátý šestý rok. Již předtím polehávala, pokašlávala, ale ten rok se navzdory všemu držela. Chtěla snad obelstít samu smrt? Když už všecky předpovědi se jí vyplnily, chtěla se snad této posmát? Bůhvíco se v té její duši dělo!
Když se už i šestaosmdesátý rok chýlil ke konci, smáli jsme se jí:
„Jiným jsi uhádla a sama sobě jsi přece neuhádla. Ale chvála Bohu, rádi tě mezi sebou vidíme.“
Usmála se, hlavou zavrtěla:
„Ještě jsme nepřekročili. Uvidíte, vy nevěřící Tomášové!“
Poslední den osmdesátého šestého roku shasla.
Dnes už není akátů v tichém dvoře Vlašského sirotčince ani stojánků s květy, ba ani voda v staré kašně již nešplouchá. Okno, kde sedával dědeček, je zavřeno, ale já přec vidím za zelenými květy šedivou hlavičku jeho, slyším tikot starých pendlovek, občas zatíkne i kanár z klícky, a vidím tetu Fróny, krásnou tetu Fróny, jak se naklání přes stůl, prostírá ubrus a s úsměvem na rtech nabízí:
„Tak ti dám aspoň kafíčko“.
Z: L. N. Zvěřina, Šest malostranských
