TGM Světová revoluce 10: Náš přední úkol za hranicemi

Oč tedy po vypuknutí války šlo, bylo jasné: pochopit danou evropskou situaci, odhadnout síly obou válčících stran, vytušit z poučení historie, kam vývoj ukazuje, rozhodnout se a pak podle toho jednat. Jednat!

Vycházejte v svém politickém nazírání od Palackého a Havlíčka, delší dobu jsem si, jak i naši politikové ostatní, shledával argumenta, pro naši orientaci rakouskou; trápil mě, jako vůdce našeho obrození, problém malého národa. O tom mé studie o vývoji českého národního a politického programu dávají svědectví, ale zároveň pozorný čtenář těchto studií vidí, že jsem, zase jak i ostatní naši politikové, brzy kolísal mezi loyálností a odbojem proti Rakousku -  odsud mé stálé přemýšlení o problému revoluce. V studii o Palackého ideí národa českého konstatoval jsem zásadní rozpor ideje české a habsbursko-rakouské; již dříve jsem vyslovil – proti Palackému – přesvědčení, že můžeme být samostatní, zesílí-li v Evropě demokracie a snahy sociální – vývojem pozdějších let (konkrétněji od roku 1907) byl jsem lepším poznáváním dynastie a Rakouska hnán k oposici. Dynastie, ve Vídni a v Rakousku tak mocná a vlivná, byla degenerovaná, mravně i fysicky; Rakousko mně bylo také otázkou mravní.

V tom jsem se rozcházel se stranou mladočeskou a později s radikály, že jsem totiž Rakousko a dynastii neposuzoval jen politicky, nýbrž i mravně. V tom se také lišilo moje pojímání tak zvané positivní politiky; byl jsem pro účast ve vládě, ale posice ve vládě bych byl užíval k reformě nejen psané ústavy, nýbrž celé administrační praxe v českém duchu. Byl jsem vždy pro politiku kulturní, jak jsem říkal, pro demokracii opravdovou, nestačila mi politika poslanecká a úzce politická. Mluvíval jsem o politice nepolitické.

Pro tyto své názory měl jsem mnohé spory; nebudu se teď hájit, že mi moji odpůrcové dost nerozuměli – vyznávám, že jsem s počátku sám nebyl dost jasný a důsledný a že jsem dělal taktické chyby a hodně jich. Zato moji odpůrcové chybovali a nejvíce vzpružovali k boji tím, že sebe prohlašovali za lepší Čechy, že, mluvíc s Havlíčkem, vlastenčili, kdežto spor byl o cíl a obsah češství a vlastenectví; láska k vlasti a národu se již rozuměla sama sebou, šlo o program té lásky. Já jsem byl svým odpůrcům příliš socialistický, a hlavně se jejich liberalismu příčil můj program náboženský; a nesouhlasil jsem s politikou německou a ruskou a slovanskou. Mně šlo o to, odrakouštět ještě v Rakousku, a na celé čáře, forma vládní i příslušenství k cizímu státu byly mi za dané situace světové problémy podřízenými. Cítil jsem svůj boj jako odpor proti politické a kulturní zamčenosti, zaostalosti, kocourkovství, sváděl jsem boj na dvou frontách, proti Vídni a proti Praze. Radikalism a jeho taktika se mi zdály více drážděním než bojem opravdovým – když uhodila hodina a světová situace se změnila a osud nám vnutil rozhodnutí, nebyli to moji prvotní odpůrcové, kteří se rozhodli a rozhodnutí obrátili v nutný čin…

Zásadní odsouzení Rakouska nutilo přirozeně k studiu a pozorování Německa; historie mě poučovala, jak Rakousko i při velkých různostech přece jen bylo spjato s Německem. Měl jsem jistý respekt před Němci a zejména Prusy; ale s prustvím, s Bismarckem a bismarckismem jsem se rozcházel zásadně. V politice vnitřní i vnější zavládl pod jeho vedením režim krve a železa. Imponovalo mi, jak se Bismarck roku 1866 dovedně spokojil vyšoupnutím Rakouska z Německa a jak Vídeň nechtěl pokořit, aby si ji tím k Německu zapřáhl úžeji. Přece však se dopustil nebezpečného omylu, že příliš spoléhal na Rakousko-Uhersko, kterým, zejména Vídní, v svém nitru opovrhoval. Roku 1870 a 1871 Bismarck nedržel se již taktiky z roku 1866 proti Rakousku – anexe Alsas-Lotrinska byla chyba, třebaže politika Napoleona III. byla nerozumná. Pozoroval jsem, jak Bismarck později kolísal mezi Ruskem a Anglií. A muž krve a železa měl příliš mnoho starého macchiavellismu.

Nový kurs byl více než kolísavý. Byl politicky a diplomaticky krátkozraký a svou neurčitostí i divnou improvisačností pro každého nespolehlivý; politika koloniální a námořnická byla přepjatá, císař Vilém pobuřoval nejen Angličany, ale zároveň i Rusy a vyznamenával se vůbec nedostatečnou psychologií – nepochopením lidí a národů. Tak už Bismarck příliš absolutisticky od lidí očekával poslušnost a pokoření více než věcnou shodu. Při tom se Vilém příliš jednostranně zavazoval Vídni. Jeho režim se velmi brzy stal pravým opakem staropruské jednoduchosti; imperium říšské a imperialism světový stával se svým spojením s rostoucím kapitalismem parvenuovským, nevkusným a také mravně pochybným. University podléhaly tomuto směru. Filosofie a politika pangermanismu měla být myslícím politikům mementem, ale nebyla. Vrchní vedení armády a armáda (důstojnictvo!) vůbec byly pangermánské. Upozorňoval jsem na pangermanism stále a nabádal vůbec k studiu nové světové politiky a k tomu, aby se naše politika stala světovější. Odpor proti pangermanismu, jemuž Vídeň a Budapešť sloužily, diktoval moje zasažení do vídeňské protisrbské politiky a konečně do světové války.

Tu válku jsem nepojímal, netřeba už říkat, za válku Němců a Slovanů, třebaže rakouské záští k Srbsku bylo záminkou a zčásti i příčinou války. To, že Bethmann-Hollweg a císař Vilém, jako Vídeň a Budapešť, vinili z války Rusy a panslavism, nutilo k opatrnosti, nepřijímat tuto německou theorii; hlasy německých profesorů (Lamprechta, Gotheina a jiných) nedovedly mi ji odůvodnit. Viděl jsem ve válce více. V historické perspektivě se mi pangermánský imperialism zjevoval jako prodloužení starého a vleklého antagonismu římsko-řeckého, Západu a Východu, Evropy a Asie, později Říma a Byzancia; antagonismu nejen národnostního, nýbrž i kulturního. Pangermanism a jeho Berlín-Bagdad dal zděděnému římskému imperiu úzký ráz nacionální a přímo šovinistický; obě císařství, německé a rakouské, vzniklá ze středověkého imperia římského, spojila se k podmanění starého světa. Proti sobě stáli nejen Němci a Slované, nýbrž Němci a Západ, kultura německá a západní – Západ, zahrnující v sobě také Ameriku. Na německé straně stáli Maďaři a Turci (Bulhaři tolik neznamenali), a Němcům šlo o podmanění Evropy, Asie, Afriky, Světa Starého; proti tomu se vzepřel ostatní svět, a po prvé Svět Nový – Amerika – přispěl neněmecké Evropě k odražení německého útoku. S počátku Amerika byla sice neutrální, ale její sympathie byly s Francií a se Spojenci, a ona jim také hned dovozem surovin a zbraní pomáhala. Co se s počátku vědět nemohlo – Amerika se nakonec zúčastnila války a k rozhodnutí valně přispěla. Spojení všech národů pod vedením Západu je důkazem, že válka neměla rázu pouze národnostního - šlo o prvý velkolepý pokus jednotné organisace celého světa lidstva. Národnostní rozpory byly podřízeny idei kulturní a sloužily jí. Ovšem se zájmy rozmanitě křižovaly. O tom vše jsem své názory vyložil v Nové Evropě. Nebudu se opakovat.

Naše místo bylo celou naší historií na straně protiněmecké. Analysuje situaci evropskou, odhaduje pravděpodobný rozvoj války, rozhodl jsem se pro aktivní odpor proti Rakousku, očekávejte, že Spojenci zvítězí a že naše rozhodnutí pro Spojence nám přinese svobodu.

Rozhodnutí mi nebylo snadné – šlo, jak jsem věděl a cítil, o rozhodnutí osudové; ale jasné mi bylo to, že v té veliké době nesmíme zůstávat pasivní: i nejlepšího práva musí hájit lidé činní, nemá-li zůstat na papíře. Nemůžeme-li se Rakousku postavit doma, musíme to učinit za hranicemi. Tam bude hlavním úkolem získávat pro nás a náš národní program sympathie, navázat styky s politiky, státníky a vládami spojeneckých států, organizovat jednotný postup všech našich kolonií a hlavně zorganizovat ze zajatců vojsko. Tento program vojenský jsem měl na mysli od samého počátku, jak dokazuje prvé poselství do Londýna panem Voskou. Od počátků bojů v Haliči (od 10. srpna) Rusové zajímali značný počet rakouských vojáků; v polovici září jsem počítal aspoň 80 000 mužů. Už z toho, odhadoval jsem, je nejméně 12 000 – 15 000 Čechů, kteří by se dali získat do Družiny; a počet zajatců stále rostl a tím i počet našich budoucích vojáků. Plán, formovat venku vojsko, byl ostatně tak přirozený, že jej naše kolonie všude spontánně začaly provádět.

Konečně bylo třeba, aby vedení zahraniční bylo ve spojení s domovem; samo sebou pak bylo dáno, že pouhá existence zahraničního organisovaného odboje měla vzpružující vliv na politiku domácí. Mohla ovšem přitížit a vyžadovat obětí – avšak svobody a volnosti nelze dobýt bez obětí.

A nemusím ani říkat výslovně, že se při všem uvažování a rozhodování pro odboj proti Rakousku- Uhersku v hloubi duše ozývala otázka: jsme pro odboj opravdu zralí a jsme zralí pro svobodu, pro správu a udržení samostatného státu, složeného ze zemí českých a ze Slovenska se značnými národnostními menšinami? Máme dost lidí politicky tak vyspělých, že pochopí pravý smysl války a úkol národa v ní? Pochopíme světodějný okamžik? Dovedeme jednat, jednat zase jednou doopravdy? Odčiníme Bílou horu, a nadobro? Překonáme v sobě Rakousko a jeho staletou výchovu? „Věřím i já Bohu, že po přijetí vichřic hněvu, vláda věcí Tvých k Tobě se zase navrátí, ó lidé český!“

Před svým odjezdem načrtl jsem pro dra Beneše a jeho důvěrníky plán pro protirakouský postup doma: pamatoval jsem na hlavní možnosti války a určil podrobně, co by se v tom nebo onom případě mělo doma dělat; rozmluvami s drem Benešem ve Švýcarsku a dopisy jsem plán doplňoval. V každé válce – a revoluce je také válkou – neběží toliko o odhodlanost a udatnost, nýbrž také o promyšlený plán, o organisaci všech sil a o jednotné vedení.