TGM Světová revoluce 125: Demokratická veřejnost proti lži a lživosti

Demokracie je založena na veřejnosti, to vyplývá ze zásady svobody a rovnosti; tím se liší od aristokracie. Proto mínění tak zvané veřejné v nové době dosáhlo tak veliké důležitosti; svoboda veřejného mínění je svobodou politickou, jistě je její podmínkou. Protože parlament nezasedá stále, svobodné veřejné mínění, prakticky žurnalistika, a zvláště tisk denní, jsou pokračováním a náhradou parlamentární kontroly. (Uvádí se to jako argument proti parlamentarismu!).

Svoboda tisku zabezpečuje právo kritiky celého státního a veřejného aparátu vůbec a ovšem také kritiku osob. Kritika je předpokladem a metodou vědy a vědeckosti; kritika je předpokladem a metodou politiky demokratické.

Právo kritiky, kritiky ve všech oborech, je právem politické iniciativy – denní tisk skutečně má veliké, třebaže ne kodifikované, právo všeobecné iniciativy a referenda; odsud také jeho veliká odpovědnost.

Poměr politiky a žurnalismu je tak intimní, že oba obory téměř splývají; avšak není v zájmu politiky rozdílu obou si dobře neuvědomovat. Listy, zejména denní, stávají se krystalizačním centrem směrů, frakcí a stran, a k tomu mívají své zvláštní hospodářské zájmy; je otázka, zdali a do jaké míry prospěch strany, směru, frakce, je také prospěchem státu. Touha po rozšíření vlastního listu snadno svádí k demagogii a k stranickosti; k tomu přistupuje, že v rychlosti práce pro den a často pro minutu trpívá přesnost úsudku a zpravodajství. Dnes se proto všude pomýšlí na reformu a organisaci žurnalistiky a vzdělání žurnalistů.

Povinnost a právo demokratické veřejnosti odklizuje tajnost a tajnůstkářství, augurství a v nejširším slova smyslu: vývoj a pokrok mravnosti a všeho veřejného a soukromého života znamená odvykání a lži a lživosti. Byla by to dlouhá kapitola analyzovat lživost, čím je podmíněna, jak se zakořenila a jak je postupně nahrazována pravdivostí; běží tu o celý vývoj mravnosti, o vývoj vědy, filosofie a umění. Heslo literárního a uměleckého realismu, pravda, pravdivost, je heslem také politiky a konec konců vyrůstá z téže duchovní a kulturní potřeby.

Pravdivost, řekl bych intelektuální čistota, politiky a celého života je různá podle dob, podle národů, církví, stavů a tak dále.

Starý aristokratický režim neznal pravdivosti, třebaže se právě aristokracii přisuzuje zvláštní čestnost. Absolutism státní a církevní byl založen na autoritě, na tajnosti a tajnůstkářství a byl potlačováním lidu; „jediná zbraň nevolníka je zrada“, charakterizoval Mickiewicz wallenrodství jako prostředek proti absolutismu. Avšak wallenrodství je vyhánění ďábla belzebubem: proti absolutismu světskému i duchovnímu je správným prostředkem svoboda demokracie, demokratická veřejnost a pravdivost. Jest známa zkušenost, že na příklad Turci, srovnávají-li se s křesťany v Orientě, vyznamenávají se větší čestností, odkrytostí; utlačovatel, pán, násilník, nepotřebuje lži, zbraně slabého, utlačovaného otroka.

Je charakteristické, jak se politika ještě téměř všude pojímá jako politikářství, jako umění napálit, obloudit, jako chytráctví; také u nás je to mínění rozšířeno.

Očekávám od demokracie nejen v politice, nýbrž také ve škole a v celém veřejném a soukromém životě mravní obrodu. A zase odrakouštět! Politik Beaconsfield nalezl jako spisovatel (Disraeli) v Anglii dva národy, jeden sociálně vyděděný, druhý panující; ale jsou v každém národě dva různé jazyky: pravdivosti a lživosti. Dostojevskij pro Rusko myslil, že se lze k pravdě prolhat – nevěřím v to ani pro Rusko ani pro nás.

Starý režim charakterizují dvě jména, Macchiavelli a Loyola, vrstevníci přelomu reformačního: oběma běží o nabytí a udržení moci; k tomu účelu Macchiavelli přímo doporučuje násilnictví všeho druhu (inklusive lež). Loyola odevzdal se úplně autoritě papežově a svou taktikou dal podnět k vývoji jesuitismu, jenž, aby církvi zabezpečil moc a autoritu, příliš laxně dopouštěl kompromisy se svědomím a stal se s macchiavellismem synonymním. Dosažení účelu za každou cenu – z té zásady se všude a vždy rodí mravní lhostejnost v posuzování prostředků (viz zase Rusko!); lež je vždy nasnadě jako prostředek násilnosti suché – ale je známo, že se někteří jesuité neštítili ani krve, když jim šlo o odklizení kacířského nebo tyranského vladaře.